Milford Sound

20.3 jsme se rozhodli, že když už jsme tady, tak počkáme do dalšího dne a uvidíme. Marťas byl poněkud nenadchnut okolním prostředím a představa parkovišť, která nyní zela prázdnotou, plnících se hordami Japonců, ho příliš štěstím nenaplňovala. Nicméně další den jsme vstali brzo, neb dle našeho průvodce jsou plavby časně z rána méně navštěvované, delší a i levnější. Lodní terminál byl již otevřen a my vybrali z několika společností tu nejmenší. Měla nejmenší infokoutek, nejmenší lodě a nejnižší ceny, ale jejich plavidla plula ze všech nejdál a vidina menší skupinky lidí na palubě nás také lákala. Naše loďka připomínala spíš malý ledoborec v porovnání s ostatními luxusními monstry, které se ale k vodopádům a tuleňům nemohly dostat tak blízko… Jako bonus jsme měli na palubě kávu či čaj zdarma a to ad libitum :-)

Uaaaaaa, kde jsme se to ocitli...

Hádejte, kterou jsme se vydali? :)

Po chvíli plavby nám náš ledoborec vůbec nepřišel tak maličký. Ocenili jsme jeho rychlost a svištěli úžinou od jednoho vodopádu k druhému. Pochvalovali jsme si též načasování, neb slunce ještě neosvítilo úžinu zcela, a tak se tu chvíli schovávalo za horami, tu zase vycházelo a zacházelo, jak se horizont měnil. Anežka byla trochu smutná, že není žádný houpání (v úžině vlny nejsou), ale Marťasovi to vůbec nevadilo :-) V průběhu plavby jsme dostávali průběžné informace o hloubce pod námi. Ledovec vyryl tyto úžiny opravdu poctivě, a tak sotva jsme opustili přístav, už pod námi byly stovky metrů tajemně tmavé vody. Ještě nikdy jsme neviděli skály tak strmě klesat do moře. 

 

Trochu překvapivě, ale vlastně samozřejmě se kopce okolo postupně zmenšovaly a zaoblovaly, až na konci úžiny zbylo jen pár skal. Tam jsme se obrátili a pluli nazpět, tentokrát podél opačného břehu. Nejlepší byl vodopád padající přímo na hladinu moře. Kromě vydatné sprchy vytvářel na hladině jakýsi vítr ženoucí kapičky vody až na nás.

Celou cestu jsme si parádně vychutnali a užili od začátku do konce. Ani nám nebylo jasné proč, asi nespíš protože jsme se na to moc netěšili. Kromě pár tuleňů jsme viděli také kajakáře, kteří pádlovali úžinou kousek tam a zpátky. Nejen, že jim musela být neuvěřitelná zima, protože si museli máchat ruce v ledové vodě, ale ještě k tomu museli být pohromadě s ostatními na dosah průvodce. Už to samotné by nás spolehlivě odradilo a proto fakt, že se plácali pouze v zastíněné polovině soundu, nás už jen utvrdil v přesvědčení, že to musela být skupinka masochistů…

 

Z lodě jsme se přímo ocitli ve vřavě turistického ruchu poledního letištního terminálu :) Proto jsme se raději moc nezdržovali a vyrazili na zpáteční cestu. Vzali jsme stopujícího Franzouze, který šel Milford Sound Track asi za 3dny místo obvyklých šesti a díky tomu nebylo divu, že byl poněkud cítit…

Další fotky můžete naleznout na Picassa. Uděláte to tak, že zkopírujete odkaz níže do odkazového řádku vašeho internetového prohlížeče a zmáčknete "enter". Takto fugují všechny naše předešlé odkazy i další odkazy na videa :-)

https://picasaweb.google.com/108228481451089582099/MilfordSound

Video - "plavba":

http://www.youtube.com/watch?v=pBEWRoLmOr0

Video - "vodopad":

http://www.youtube.com/watch?v=Gy3r6Nm3THw

Video z Keppler tracku - opožděně, ale přece:-)

http://www.youtube.com/watch?v=wT1xg96eR9s

Gertrude saddle

20.3 byl náš budík nastaven na 8:30, ale protože venku téměř padal sníh (na kopcích napadlo asi půl metru), rozhodli jsme ještě chvíli počkat, než vyleze sluníčko. To se stalo kolem 10té a my překotně začali balit a vyrážet. Cesta je doporučována jen velmi zkušeným turistům se schopností hledání cest v terénu… Neboli informace, že cesta nebude značena po celé délce. Takže si Anežka oblékla své nejturističtější šaty a během půl hoďky jsme předešli všechny hypermoderně vybavené Japonce, Australany i Němce. Značení skutečně chybělo, ale pěšinka se dala celkem snadno určit. 

Cesta byla nádherná, hlubokým údolím, pak podél vodopádů, jezer a nakonec po ledovcem oškrábaných oblých skalách. Nahoře byl úžasný výhled do údolí Milfordské úžiny. Dál trasa vedla přes ledovec nahoru a bůhví kam dál. Podstatné pro nás bylo, že jsme bez maček dál pokračovat nemohli, a tak jsme seděli nad propastí údolí a před sebou měli jeden z nejúžasnějších pohledů vůbec. Údolí do tvaru “U“ jsme si už zvykli neopěvovat, ale zde jsme byli na začátku takového údolí a to bylo něco. Při sváče se na nás přišel podívat maličký ptáček Rock Vren, jehož spatření jsme později nahlásili DOCákům a přispěli tak jakémusi pozorování :-) 

Nejenže jsme měli parádní výhled, ale hřálo nás sluníčko, a tak se Marťasovi vůbec nechtělo zpátky. Bavilo nás pozorovat letadla, která prolétala nad průsmykem do údolí blízko nás. Všechna měla nepochybně na palubě turisty. Vyhlídkové lety nad Milfordskou úžinou jsou totiž vyhledávanou atrakcí. Během půl hodiny jsme viděli asi dvacetkrát to stejné letadlo…

 Jenže sluníčko rychle utíkalo z údolí pod námi, a tak nezbylo, než se začít navracet. Cestou zpět jsme potkali pár, který jsme předběhli cestou tam a nyní jsme je předběhli zase. Chudák paní se nevyškrábala, a tak neviděla to co my… 

I když jsme navštívili Pupu Spring s údajně nejčistší vodou na NZ, tady jsme objevili něco snad ještě lepšího… Nejúžasněji zbarvenou vodu, co jsme kdy viděli. Nejen čistá, jako všude tady, ale nádherně modrá a průsvitná, že se na dně dělala duha od vlnek na hladině. Tomu jsme prostě nemohli odolat a vykoupali se v křišťálové a velmi ledové tůňce. 

A protože se zase začínalo ochlazovat skočili jsme do auta a vyrazili jsme skrz Homer tunel až k The chasm, propasti s vykotlanými kameny. 

Kolem sedmé večerní hodiny jsme přijeli do vesničky Milford Sound a stihli si užít krásný západ slunce nad Mitre Peak. 

Obhlédli jsme ještě vesničku… Nikde nic, akorát pár hnusných baráků s jednou restaurací a pumpou. Na konci silnice obrovský terminál a megaparkoviště pro autobusy. Vypadalo to jako letiště a ten hnus korunovalo to, že jsme tam byli úplně sami. Opravdu zvláštní pocit. Nejvíce ze všeho se Marťasovi chtělo nasednout do auta a odjet pryč. Jenže Anežka ho přemluvila, že pojedeme až ráno. Tak jsme „nenápadně“ zaparkovali a dělali, že v autě nikdo nespí, jako asi deset dalších aut :-)

 

 A další a další a další a další fotky na:

https://picasaweb.google.com/108228481451089582099/GertrudeSaddle

Milford Sound Road

19.3 byl krásný slunečný den, na Fiordland velmi výjimečný! Cesta k Milford Sound je  119 km dlouhá a je zážitek jenom po ní jet (ono se toho po ní moc jinýho ani nedá :-). Ještě před 20 lety tudy vedla jen uzoučká, prašná cesta, ale vše se změnilo, když byl Milford track prohlášen za „nejkrásnější túru na světě“ a projížďky lodí v Milfordské úžině nejvyhledávanější novozélandskou turistickou atrakcí. Rozhodli jsme se pro několik zastávek mezi Te Anau a „vesničkou“ Milford Sound , takže tam dojedeme až za 2 dny… Úspěšně jsme se vyhnuli autobusům s turisty, kterých míří po této klikaté a místy úzké cestě nespočet ráno tam a po obědě zase zpátky. Takže se nestává, že by se dva autobusy míjeli v protisměru, což by mohl být problém…   

První zastávka byla kraťoučká u tzv. Mirror lakes, kde se opravdu všechno odráželo. A dokonce i Marťas našel informační cedulku, která byla schválně napsaná obráceně, aby se až odraz ve vodní hladině dal přečíst normálně :-) 

Mirror Lakes

Projížděli jsme údolím, jak jinak než vyrytým ledovcem v době dávno minulé. Zvláštní pocit… Údolí široké se strmými horami na stranách a uprostřed dokonale rovná planina s vlasatou travou a řekou. Jo a plus silnice a my :-) 

Další procházka byla k jezeru Marian. Dohromady 3 hodiny chůze podél prudké řeky, prudkým kopcem. Překonávali jsme také několik míst, kde se utrhlo kus země a ta se šoupla kus dolu údolím. Vůbec jsme si nechtěli představovat, jaký to musel být rachot, když se tolik hmoty řítí dolů a bere všechno sebou. Takové sesuvy tady ale nikoho nepřekvapí, jsou na denním pořádku. Odměnou bylo krásně barevné jezero, obklopené horami s ledovci. 

Marian Lake

Bohužel slunce bylo zrovna přímo proti nám, a tak se nedalo fotit jinak než proti němu. Jezero se totiž obejít nedá. Večer jedeme zaparkovat před Gertrude Saddle, kam se vydáme zítra. Jsme přesně před Homer Tunel a vidíme Keáka, jak sedí na ceduli před tunelem. Jakoby tam hlídkoval, kdo projíždí :-) Vaříme a mrzneme v autě…v noci asi -4°C. Jakby ne, jsme pěkně vysoko a ledy na skalách kolem nás jsou téměř nadosah. Slunce se z údolí stahuje rychle, ale ještě dlouho vidíme osvícená úbočí :-)

Nespočet dalších skvělých obrázků, které by bylo hříchem nespatřit naleznete překvapivě pomocí odkazu níže :) :

https://picasaweb.google.com/108228481451089582099/MilfordSoundRoad

Kepler track

Počasí nám taky jednou přálo, takže jsme si užili pravého fiordlandského počasí

 

13.3 je rozhodnuto, že jdeme místo Kláry a Járy Kepler Track – jediný Great walk, který tady plánujeme. Klára onemocněla, takže jsme využili jejich nabídky a vzali jejich lístky. Vyrazili jsme až ve 13.30 na cestu do chaty, která měla trvat 6hodin…zvládli jsme to za 4…

Jezero Te Anau

Jirásek se dívá do minulosti, Libuše se dívá do budoucnosti...

Heuréka...

Asi bude pršet?

V chatě byla spousta důchodců a jeden správce, který nám večer podal podrobné informace snad o všem, spojeném s Kepler trackem, chatou a počasím. Důchodci hráli karty a nechali se bavit svým průvodcem, který jim předtím uvařil, umyl nádobí a nakonec představil program na večer :)

... a támhle ten co se obrací zády chrápal nejvíc...

14.3 jsme se vzbudili již v pět ráno – a to ne proto, že bychom chtěli stihnout východ slunce (i když byl parádní), ale proto, že důchodci už nemohli dospat, jak se těšili na dnešní túru a navíc předpověď počasí hlásila po obědě velmi silný vítr a déšť. My, protože už jsme místním předpovědím nevěřili a navíc jsme v noci téměř nespali, jednak protože stádo důchodců vytrvale chrápalo celou noc, ale také protože foukal silný vítr, který v některých chvílích doslova chatu nadnášel nad dřevěné sloupy, na kterých stála.

Na dva dny poslední výhled

Po 11 se nám podařilo vyrazit – i přes velký údiv správce chaty, který si do poslední chvíle myslel, že si děláme srandu a vracíme se zpět na parkoviště, jako většina spáčů na chatě. Za hodinu se zvedl vítr na 120km/h, začalo hodně pršet a ochladilo se tak, že někdy i padaly kroupy. Exponovaná hřebenová túra (tam jsme měli vidět to nejlepší z Fiordlandu) se tak pro nás změnila v běh. V prvním nouzovém přístřešku jsme potkali Američanku a Izraelce, kteří prohlásili, že dál už nemůžou a přespí tam. To se nám zdálo, jako nedobrý nápad. Zvažovali jsme, jestli se vrátit nebo pokračovat. Nakonec vyhrála varianta pokračovat a to z toho prostého důvodu, že to bylo blíž…Běželi jsme tedy do druhého nouzového stanu a cestou jsme si zazpívali Cimrmanovu píseň do nepohody ("Tam kde hy, tam kde hy, tam kde hynuli vlci..."). Běžet jsme museli, neb jsme byli úplně nažmach mokří a jinak by nám bylo zima. Vítr dul všemi směry, tudíž použití pláštěnky nepřicházelo v úvahu. Též jindy postup terénem usnadňující schůdky staly se takřka neschůdné. Nepříjemné bylo bubnování kapiček do oční bulvy. Často jsme tak museli běžet „na kyklopa“ :-) A co hůř, neviděli jsme tak nelétavého ptáka Takahe. Těch už moc není, také proto, že mu jeleni spasou skoro všechnu trávu a on nemá pak co zobat. 

Takahe, jak jsme ho neviděli :-)

Z toho důvodu si tady může každý postřílet jelenů, kolik chce a děje se tak i třebas z helikoptéry. Nakonec jsme po 5hodinovém běhu našli druhou chatu, kde jsme přemluvili místního správce, aby nás nenutil stanovat venku, ale pustil nás dovnitř ke krbu. My měli zakoupeno předem místo pro stan, ale to jsme předpokládali, že bude pěkně… Během krátkého briefingu nám tento sympatický správce pustil zvuk kiváka a odvyprávěl naprosto totožné informace, co jsme slyšeli na první chatě. Podivná příhoda se udála, když chtěl pan správce demonstrovat, co nemáme dělat v noci – šustit s igelitkama a nerušit tak ostatní ze spaní. Jako pomůcku si vypůjčil igelitku, ve které měli asi padesátiletí turisté „ukrytou“ lahev rumu. Nevěřili byste, jak se potom ti pánové a paní tvářili… Jako kdybyste nachytali puberťáka s cigaretou. No strašný.

Ač bylo zakázáno do místnosti s jediným zdrojem tepla (kamínka) vnášet mokré pěci a boty, bylo kolem kamínek narváno. Museli jsme tedy počkat, až usuší ostatní a pak jsme nastoupili my. Pozornost jsme budili zvláště sušením bot pomocí suchých novin, které jsme cpali dovnitř. Nejen, že kiváci pohorky prostě nesuší – nechají je jen okapat venku, nesuší ani batohy. Pohorky se zkrátka nabujou ráno mokrý a do batohu se dá „pack liner“ (velkej igelitovej pytel). Jelikož jsme ale na suchých věcech trvali a novin byl nedostatek, sušili jsme je na plotýnce kamínek. Místností se začal linout onen čmuch novin, a pokud nás někdo zahlédl, myslel si, že sušíme noviny, abychom si je mohli přečíst. Po vysvětlení toho, co děláme, jsme vzbudili v ostatních obdiv a právem jsme si připadali mezi důchodci s nejnovějším vybavením do přírody jako nejzkušenější horalové.

jediný zdroj tepla - dokonale využit

15.3 jsme dosušili věci až kolem 13.00 a vyrazili směr Moterau chata. Cesta byla příjemná, bez deště, ale také bez výhledů…

Big slip narozen 1984 :)

Thaxterogaster porphyreum

Earina autumnalis

16.3 poslední den Kepler Tracku jsme šli neustále v lese. (kromě jednoho výhledu na bažinu a jednoho na jezera :) Chtěli jsme být u autíčka co nejdřív a proto jsme asi poslední 6ti hodinový úsek prošli za 3 hodiny.

 

Drosera spatulata

Po 1,5 měsíci cestování jsme se rozhodli, že si dopřejeme kemp s teplou sprchou :) Ten jsme našli v příjemném městečku Te Anau, na břehu jezera Te Anau :) Ta teplá sprcha po takový době a po takovým výkonu – to byl panečku zážitek… Snad jeden z nejintenzivnějších tady :-) Na večeři nás přišli navštívit naši oblíbenci Jára s Klárou a zdrželi se až do ranních hodin….:)

Cestička mechová

Cestička trávová

Cestička kapradinová

Cestička močálová

Zlobidlovo vozidlo

Díky velmi příznivému počasí, o moc víc fotek nemáme, ale jestli nemáte nic lepčího na práci, můžete se na zbytek fotek odkázat odkazujícím odkazem dole. Konec kázání...:)

https://picasaweb.google.com/danicek.martin/KeplerTrack