Kepler track

Počasí nám taky jednou přálo, takže jsme si užili pravého fiordlandského počasí

 

13.3 je rozhodnuto, že jdeme místo Kláry a Járy Kepler Track – jediný Great walk, který tady plánujeme. Klára onemocněla, takže jsme využili jejich nabídky a vzali jejich lístky. Vyrazili jsme až ve 13.30 na cestu do chaty, která měla trvat 6hodin…zvládli jsme to za 4…

Jezero Te Anau

Jirásek se dívá do minulosti, Libuše se dívá do budoucnosti...

Heuréka...

Asi bude pršet?

V chatě byla spousta důchodců a jeden správce, který nám večer podal podrobné informace snad o všem, spojeném s Kepler trackem, chatou a počasím. Důchodci hráli karty a nechali se bavit svým průvodcem, který jim předtím uvařil, umyl nádobí a nakonec představil program na večer :)

... a támhle ten co se obrací zády chrápal nejvíc...

14.3 jsme se vzbudili již v pět ráno – a to ne proto, že bychom chtěli stihnout východ slunce (i když byl parádní), ale proto, že důchodci už nemohli dospat, jak se těšili na dnešní túru a navíc předpověď počasí hlásila po obědě velmi silný vítr a déšť. My, protože už jsme místním předpovědím nevěřili a navíc jsme v noci téměř nespali, jednak protože stádo důchodců vytrvale chrápalo celou noc, ale také protože foukal silný vítr, který v některých chvílích doslova chatu nadnášel nad dřevěné sloupy, na kterých stála.

Na dva dny poslední výhled

Po 11 se nám podařilo vyrazit – i přes velký údiv správce chaty, který si do poslední chvíle myslel, že si děláme srandu a vracíme se zpět na parkoviště, jako většina spáčů na chatě. Za hodinu se zvedl vítr na 120km/h, začalo hodně pršet a ochladilo se tak, že někdy i padaly kroupy. Exponovaná hřebenová túra (tam jsme měli vidět to nejlepší z Fiordlandu) se tak pro nás změnila v běh. V prvním nouzovém přístřešku jsme potkali Američanku a Izraelce, kteří prohlásili, že dál už nemůžou a přespí tam. To se nám zdálo, jako nedobrý nápad. Zvažovali jsme, jestli se vrátit nebo pokračovat. Nakonec vyhrála varianta pokračovat a to z toho prostého důvodu, že to bylo blíž…Běželi jsme tedy do druhého nouzového stanu a cestou jsme si zazpívali Cimrmanovu píseň do nepohody ("Tam kde hy, tam kde hy, tam kde hynuli vlci..."). Běžet jsme museli, neb jsme byli úplně nažmach mokří a jinak by nám bylo zima. Vítr dul všemi směry, tudíž použití pláštěnky nepřicházelo v úvahu. Též jindy postup terénem usnadňující schůdky staly se takřka neschůdné. Nepříjemné bylo bubnování kapiček do oční bulvy. Často jsme tak museli běžet „na kyklopa“ :-) A co hůř, neviděli jsme tak nelétavého ptáka Takahe. Těch už moc není, také proto, že mu jeleni spasou skoro všechnu trávu a on nemá pak co zobat. 

Takahe, jak jsme ho neviděli :-)

Z toho důvodu si tady může každý postřílet jelenů, kolik chce a děje se tak i třebas z helikoptéry. Nakonec jsme po 5hodinovém běhu našli druhou chatu, kde jsme přemluvili místního správce, aby nás nenutil stanovat venku, ale pustil nás dovnitř ke krbu. My měli zakoupeno předem místo pro stan, ale to jsme předpokládali, že bude pěkně… Během krátkého briefingu nám tento sympatický správce pustil zvuk kiváka a odvyprávěl naprosto totožné informace, co jsme slyšeli na první chatě. Podivná příhoda se udála, když chtěl pan správce demonstrovat, co nemáme dělat v noci – šustit s igelitkama a nerušit tak ostatní ze spaní. Jako pomůcku si vypůjčil igelitku, ve které měli asi padesátiletí turisté „ukrytou“ lahev rumu. Nevěřili byste, jak se potom ti pánové a paní tvářili… Jako kdybyste nachytali puberťáka s cigaretou. No strašný.

Ač bylo zakázáno do místnosti s jediným zdrojem tepla (kamínka) vnášet mokré pěci a boty, bylo kolem kamínek narváno. Museli jsme tedy počkat, až usuší ostatní a pak jsme nastoupili my. Pozornost jsme budili zvláště sušením bot pomocí suchých novin, které jsme cpali dovnitř. Nejen, že kiváci pohorky prostě nesuší – nechají je jen okapat venku, nesuší ani batohy. Pohorky se zkrátka nabujou ráno mokrý a do batohu se dá „pack liner“ (velkej igelitovej pytel). Jelikož jsme ale na suchých věcech trvali a novin byl nedostatek, sušili jsme je na plotýnce kamínek. Místností se začal linout onen čmuch novin, a pokud nás někdo zahlédl, myslel si, že sušíme noviny, abychom si je mohli přečíst. Po vysvětlení toho, co děláme, jsme vzbudili v ostatních obdiv a právem jsme si připadali mezi důchodci s nejnovějším vybavením do přírody jako nejzkušenější horalové.

jediný zdroj tepla - dokonale využit

15.3 jsme dosušili věci až kolem 13.00 a vyrazili směr Moterau chata. Cesta byla příjemná, bez deště, ale také bez výhledů…

Big slip narozen 1984 :)

Thaxterogaster porphyreum

Earina autumnalis

16.3 poslední den Kepler Tracku jsme šli neustále v lese. (kromě jednoho výhledu na bažinu a jednoho na jezera :) Chtěli jsme být u autíčka co nejdřív a proto jsme asi poslední 6ti hodinový úsek prošli za 3 hodiny.

 

Drosera spatulata

Po 1,5 měsíci cestování jsme se rozhodli, že si dopřejeme kemp s teplou sprchou :) Ten jsme našli v příjemném městečku Te Anau, na břehu jezera Te Anau :) Ta teplá sprcha po takový době a po takovým výkonu – to byl panečku zážitek… Snad jeden z nejintenzivnějších tady :-) Na večeři nás přišli navštívit naši oblíbenci Jára s Klárou a zdrželi se až do ranních hodin….:)

Cestička mechová

Cestička trávová

Cestička kapradinová

Cestička močálová

Zlobidlovo vozidlo

Díky velmi příznivému počasí, o moc víc fotek nemáme, ale jestli nemáte nic lepčího na práci, můžete se na zbytek fotek odkázat odkazujícím odkazem dole. Konec kázání...:)

https://picasaweb.google.com/danicek.martin/KeplerTrack

Greenstone & Caples track

zase jedna smradlavá zabahněná hnusná řeka, kde by člověl ani nohu nesmočil ...

6.3 2011 se po téměř zimní noci (na kopcích nad námi zase napadl sníh a Martin snědl v noci konzervu fazolí, protože mu byla zima - přestože měl na sobě 4vrstvy oblečení) rozhodujeme, zda jít Routebourn+Greenstone nebo Greenstone a Caples Track, abychom tak z jednosměrných tracků udělali okružní :-). Nakonec jsme se rozhodli pro trasu Greenstone a Caples. Přejeli jsme tedy na druhý konec parku Mt. Aspiring NP opět cestou mnoha brodů a prudkých zatáček. Hned první co vidíme při příjezdu na výchozí bod-parkoviště, jsou krávy brodící řeku - jen tak, že se jim chce pást na druhé straně koryta - paráda.

Tak takhle se má správně brodit řeka... Po čtyřech je to nejbezpečnější :-)

Martin v 18.30 vyráží na ryby a už kolem 21.00 se vrací s půlmetrovým pstruhem :-) V jezeře Wakatipu se totiž může chytat i na návnadu, a tak Marťas snadno nakopal žížaly na pastvině plné kravinců. Potom se musel prodírat křovinami, aby nakonec sjel po zadku po svahu ke břehu jezera. Úlovky byli nakonec dva, takže jsme se nemohli dočkat, až trek dojdeme a Marťas půjdu zase kopat žížaly a lovit :-)

50cm Brown Trout a Marťas :-) (hádejte kdo je kdo...)

7.3 k snídani smažíme pstruha. Jakmile ale začínáme servírovat na stůl, objevil se autobus se 40-ti turisty a jejich průvodci. Tady na NZ totiž funguje něco naprosto neuvěřitelného – a to – Fully guided walks. Lidé různého věku, si zaplatí průvodce (většinou ne jednoho), který jim podle délky trasy nese: veškeré jídlo, erární oblečení (bundy, svetry, pláštěnky…), lékarničky aj. V extrémních (ale ne ojedinělých případech) si tito turisté nechají své malé batůžky ještě do cílové chaty dopravit vrtulníkem! Zajímavý je pohled na 25-ti letého Američana, který vyráží na tůru s hůlkami a povídá si se svou průvodkyní, která nese 50-ti kilový batoh, aby měl chlapec k večeři svůj steak a lahev vína. I přes přítomnost množství čumilů jsme si na pstruhovi pochutnali a navíc jsme se opět potkali s Češkou Klárkou – tentokrát již i s jejím manželem Járou, kteří chtějí jít stejnou trasu jako my. Domlouváme se na společné večeři na první chatě.

Placený průvodce už maže na chatu s největším batohem, jaký jsme kdy viděli...

Trasa nádherná, vede podél řeky, krásným širokým údolím a zelenými lesy, kde se natáčely scény z pána prstenů (Fangorn forest). Když jsme přišli na chatu, už tam bylo nacpaných 14lidí, přesto že chata je pro 10. Rozbalujeme stan opodál, koupeme se v řece a rozděláváme oheň společně s Australany, kteří si s námi vydrželi povídat až do dvou do rána. Vůbec chudáci nejsou zvyklí, že se může venku dělat oheň, tak si tuto vzácnost vychutnávali. Pán byl původem z Izraele, oba moc chytří a příjemní. Před touto trasou šli také na Sugarloaf pass a to ještě delší a obtížnější cestou, kde se ráno probudili se zasněženým stanem…

8.3 V 11:50 přecházíme zavěšený most, který se blíží nejjednoduššímu typu (jen tři provazy) a vydáváme se na cestu hlubokým lesem.

 


















Stromy jsou pokroucené, všude je mokro, mechovo, zeleno…tady se natáčel les Entů. Pokračujeme cestou podél potoka, který je místy suchý a vydlážděný bílým kamením. Anežka nastudovala, že tuto stezku používali Maorové při svých výpravách za jadeitem, a protože neměli žádné značení, uchovávali si popis cesty pomocí písní. Zapomenout na takové cestě písničku se tudíž mohlo stát osudným :-) V sedle je nádherně, výhledy do všech stran, zasněžené vrcholky v pozadí. K chatě Mc.Kellar přicházíme již pozdě večer a nacházíme Kláru s Járou – kteří už se opět nevešli do chaty. Do noci si porovnáváme zážitky z Austrálie a Nového Zélandu. Všichni se shodujeme, že jsme rádi, že žijeme v Evropě.

mechoviště všude...

Potok občas vyschnul a pak zase zmokřel:-)

"Vrcholové" foto v sedle :-)

Mc Kellar Sadle

9.3 Než jsme usušili stan, je už zase dvanáct hodin. Cesta údolím řeky Caples je krásná a odlišná od té v okolí řeky Greenstone. Užíváme si zlaté trsy trávy a modré nebe.

Snad možná nejhezčí údolí, co jsme tady viděli :-)

Cestou potkáváme DOCáka, který stříhá nůžkami trsy trávy, které tak místo toho, aby se lehce otřely o naše nohy, nepříjemně se do nich zapichují. Procházíme poprvé procedurou zvanou Check-in. Vyptává se nás, jak se jmenujeme, odkud kam jdeme a jaký je náš plán. Vše si zapisuje na zmuchlaný kus papíru. Podává informace o tom, kde právě jsme, kudy vede cesta (která je nepřehlédnutelně značená), jak dlouho nám to bude trvat do další chaty a jaké bude počasí. Máme mapu, takže všechno stejně víme a navíc nás neprávem obírá o námi zakoupené modré papírky za spaní ve stanu. Myslel si totiž, že jsme využívali vybavenosti chat. To nám dochází až později a my se cítíme poněkud podvedeni. Anežka uklidňuje Marťase, který má sto chutí toho DOCáka poslat na Sugar loaf prořezávat cestu, aby se zabavil nějakou užitečnější činností. Oni ale tohle všechno dělat musí, takže to vlastně není jejich chyba… Na poslední chatě spíme opět ve stanu, ale dlouho zevlujeme uvnitř chaty a povídáme zase s Klárou a Járou. Taky jsme se zase jednou vykoupali v řece. Už nám ani nepřišla tak studená, i když bez pochyby byla hrozně :-)

10.3. Vyrážíme na poslední část trasy. Sluníčko se schovává za mraky a začíná pršet. Poslední úsek překonáváme v pláštěnkách a v autíku vaříme čaj. Pršet nepřestává, a tak se plánované rybaření nekoná. Nabíráme Kláru s Járou a vyrážíme do Quenstownu. Skoro týden jsme byli bez signálu, tak píšeme zprávy domů a taky „mámě s tátou“ (Denise a Pepovi), kteří po nás už vyhlašovali pátrání. Všichni se nakonec scházíme při nakupování jídla a trávíme večer a noc v DOC-kempu poblíž města Queenstown.

Předposlední chata na cestě a koupací řeka :-)

DIDIMO, aneb importovaná řasa, která zamořuje víc a víc řek na NZ :(

Smotlacha: "Fungus flavus"

Smotlacha: Fungus alba-niger

Smotlacha: Fungus arborea-alba

Smotlacha: Fungus brunnea-barata

Smotlacha: Fungus violaceus

Jelikož jsme opět nafotili víc, než blog snese a vy jste jistě po dalších obrázcích lační, neváhejte a užijte odkaz níže :-)

https://picasaweb.google.com/danicek.martin/GreenstoneACaplesTrack

Sugar Loaf

3.3 2011 Jsme se ještě zvládli přesunout přes Wanaku, Queenstown a Glenorchy až k výchozímu bodu na Routebourn Track (great walk) – který ale nejdeme, už jenom proto, že není okružní a cesta autem zpátky na začátek 40km dlouhé trasy je asi 150 kilometrů dlouhá. Rozhodli jsme se pro jinou trasu, s chatou zdarma, bez davů lidí a se stejnými výhledy – Sugar Loaf Pass.

Náš plán byl jít kolečko po směru hodinových ručiček, ale posléze jsme se (nechtěně) vydali proti směru hodinek.

4.3 rychle balíme a začínáme hledat cestu…to se nám nepodařilo, vracíme se k autu a vzhledem k tomu, že trasa je okružní hledáme druhý konec – to se nám nakonec podařilo :-)

Na chatu Rockburn bychom měli jít dvě hodiny. Nakonec jsme to šli 5 a to BAŽINOU!!! Jednou jsme se dokonce ztratili. Minuli jsme jezero Sylvan a taky skupinku deseti důchodců, kteří si zaplatili výlet s průvodcem. Měli všichni stejné bundy, které jim byly zapůjčeny a průvodce měl na zádech obrovský batoh s jejich svačinkami :-) Chata je opravdu zadarmo – a podle toho vypadá…papundeklová, s jedním malým okýnkem, téměř spadlá, smradlavá. Rozhodli jsme se spát raději venku v našem stanu.

Interier chaty "basic"

Později se u nás zjevili lovci. Trochu jsme se polekali při pohledu na jejich zbraně a rázem nám připadalo chození ve zdejších lesích méně bezpečné. Před pár týdny tu totiž jeden podobný mladík zastřelil paní, která si čistila zuby u řeky nedaleko kempu. Jako správní kiváci nemohli mít na sobě nic jiného než kombinaci kraťásků s návlekama. Sravdovní bylo, že každý kousek jejich oděvu měl výšivku jelena :) Večer šel Martin zkusit ještě chytit nějakou rybu, ale kromě pár pěkných pohledů na údolí a pěkného kamínku nenalezl nic. V údolí navíc foukal vítr tak studený, a tak moc, že byl rád, že ho to neodfouklo :) … Anežku mezitím navštívili ve stanu lovci a oznámili, že v noci má být velká bouře, takže máme zvážit spaní ve stanu. Počasí tady dost prožívají nejen lovci. Předpovědi je v televizi věnována značná část vysílacího času a nesmí chybět ani číselné údaje o bodu mrznutí, rosném bodu, okluzní frontě apod. Všichni si tyto informace pamatují a přesně ví, v kterou hodinu a minutu právě na jejich zahrádku spadne první kapka deště. Nakonec jsme dali na jejich radu a přesunuli se do chatky. Ta v noci a při zapáleném krbu už nebyla tak hrozná…V noci opravdu lilo – a to i střechou, díra však nebyla nad palandami…:-)

5.3 jsme se probudili (chatka nespadla) a vyrazili kolem 10 směr sedlo…cesta asi 4km nám opět trvala 4 hodiny. Martin po 10ti minutách rezignoval na suché sandále, brodili jsme se bažinami, přeskakovali vodopády, přelézali spadlé stromy a přitom všem jsme se plazili do kopce kopcovatýho. Rozdíl mezi úpravou Great Walks a ostatními trasami je propastný. Zatímco stezky na great walks jsou budovány bagry a štěrk na ně je shazován vrtulníky, méně populární stezky se nechávají být a DOCák s motorovkou tady neprojde jak je uherský rok dlouhý.

Turistické značení na NZ - plastový trojúhelník se dvěma...

... až sedmi hřebíky, ukotvený ve stromu :(

Při obědu se na nás přišel podívat jeden divoký Keák (neloudil dobroty). Nakonec jsme se přece jenom vyšplhali do sedla. Byl odsud parádní výhled na zasněžené kopce všude okolo, na řeku, jak meandruje v širokém korytě plném štěrku, a taky to tam bylo jedno velké rašeliniště. Brodili jsme se bahnem i do půl lýtek a v duchu vzývali ducha povalových chodníků. Ten nás ale nevyslyšel a my se museli bahnit až na konec.

Rašelinová lázeň před kterou není úniku :)

Zatímco cestou nahoru jsme šplhali svahem severním, tedy (na jižní polokouli) více slunným, dolů jsme procházeli svahem jižním, tedy více neslunným. Bylo tam hodně mechu všude na stromech a i na zemi. Potkali jsme dědečka hříbečka a čím blíže jsme byli u parkoviště, tím byla cesta širší a upravenější.

dědeček hříbeček

dědečka hříbečka

A mnohé další neopomenutelné obrázky na picasa:

https://picasaweb.google.com/danicek.martin/SugarLoaf