Oamaru a Dunedin

 

Baldwin street

 

28. 3. jsme se po zážitku na Moeraki kamenech vydali do města Oamaru, proslulého svými krásnými vápencovými domy. (Krásnými v Novozélandském měřítku, samozřejmě :) Kromě kamenných domů a pověsti podivínského města (je zde celkem dost umělců a kdokoliv je jinej, je v očích kiváků divnej) sídlí poblíž přístavu kolonie tučňáků. Je zde možno pozorovat tučňáky, jak se se smrákáním vrací za mladými, aby je nakrmili, ovšem za nemalý poplatek.

... a tak jsme propátrali okolí a tučňáky jsme viděli i bez placení :-)

... a bylo jich plný molo :-)

V Oamaru přišli jako první nato, že se dá hovězí maso zchladit a chlazené dovézt lodí až do Anglie. To učinilo město velmi bohatým a zbohatlíci demonstrovali své jmění stavbou domů z vápence, který získávali v nedaleké lomu. Je patrné, že se inspirovali v evropě, stejně si ale styl poněkud pozměnili. A tak i nejhezčí stavby na NZ byly hezké pouze z čelní strany a měli střechu z vlnitého plechu :-)

Bývalé nádraží a  STEAMPUNK

 

Jedna ze dvou pěkných uliček na NZ :-)

Kdo by se chtěl zbytečně piplat ...

... i se zbytkem fasády, když to stačí zepředu

29. 3. Nás ráno probudilo kolem projíždějící rypadlo a proto jsme už v časných ranních hodinách vyrazili do knihovny zjišťovat jak to vypadá s našima letenkama.  Po velmi stresujícím telefonátu Martina a letecké společnosti Korean Air jsme zjistili, že si nové letenky kupovat nemusíme a tudíž můžeme ještě několik dní cestovat namísto hektického shánění práce.  Jako zaslouženou oslavu Martin objednal 2 noci v hotelu s nefalšovanou teplou sprchou, kuchyní a postelí…

Hurá, máme letenky, hotelový pokoj ...

... a dobíjíme jak o život :-)

Vrcholem tohoto dne se stala večeře v čínské restauraci. Později jsme zjistili, že se nejspíš jedná o zážitkovou restauraci… Jakmile jsme vešli dovnitř, vyhrkla na nás hřmotná Číňanka dost neartikulovaně “takeaway or sit ?“ (v překladu : "sebou, nebo sedí?") zatímco my už seděli a čekali na lístek. Když ho přinesla, jasně nám sdělila, ať jí nezatěžujeme názvy jídel, ale vyjadřujeme svá přání pouze pomocí čísel. V restauraci hrálo nahlas rádio s nejnovějšími hity a výzdoba sestávala z umělých květin, které zřejmě pamatovaly vznik oněch kamenných budov. Marťas si dal na pití kolu, ale Anežka “lemonade“ (cironádu). Jaké překvapení, když dostala Sprite:-). Vše samozřejmě v plechovkách. Avšak naším velmi distingovaným chováním jsme obměkčili onu ráznou ženu. Nejprve jsme zpozorovali, že se ztišila hudba, i Číňanka se začala uklánět…  Nejvíc jsme jí ale dostali tím, že jsme pojídali pokrm hůlkami a né příborem. To nám nakonec pustila i tematickou hudbu.  Na závěr jsme zašli do vybrané hospody, kde jsme si slavnostně objednali první točené novozélandské pivo, abychom zjistili, že je pěkně hnusný a už navždycky se zařekli, že v anglických koloniích budeme pít jen skotskou (kterou měli výbornou).

Exkluzivní zážitek - čínská polívka

Při vstupu do našeho hotelu jsme s překvapením zjistili, že se někdo sprchuje (poznali jsme to tak, že stropem u hlavního vchodu protékaly litry vody) a zjistili jsme také, že to je normální (to podle toho, že pod stropem bylo umístěno 12 kýblů, které vodu měly zachytávat).

30. 3. se nám otevřela očka až někdy okolo osmé a my se rozhodli užít si snídani a napsat všem příbuzným, že žijeme a máme se dobře. Bohužel náš počítač získal názor, že to není potřeba a totálně zkolaboval a přes veškerou snahu se nám ho do večera nepodařilo oživit.

Místní rádio s místním hlasatelem v té proklené budce :-)

31. 3. se Marťas rozhodnul, že se musíme vrátit do města Dunedin. Tam se totiž nalézá nejstrmější ulice na světě a Anežka to před ním při první návštěvě schválně zatajila, protože se panicky bála, že by tam Marťas chtěl s naším dvacetiletým autíkem jet. Když jsme ale zjistili, že nemusíme znovu kupovat letenky a spolužák Filip Kovalovský nám napsal návod jak zachránit náš počítač, rozhodli jsme se, že je to znamení, a že si zasloužíme zážitek v podobě nejstrmější ulice.  V počátku jsme vyčkávali, zdali se někdo odváží touto ulicí vyjet až nahoru a když se to nějakým mladíkům s o poznání mladším autem podařilo, Martin byl k nezadržení. Zařadili jsme pohon na všechna 4kola a za potlesku domorodců a Anežčiného pláče jsme vyjeli nahoru i dolu. 

Nejstrmější ulice světa

To je náklon jako ...

 

 

Poté jsme rychle využili služeb prádelny, projeli Elephant rocks, kde se natáčeli scény filmu Letopisy Narnie a ve 22:15 jsme dojeli do Mt. Cook Village. Byla tma jak v pytli, my úplně mrtví, a tak jsme se ubytovali na parkovišti hned za hotelem Hermitage.  Už jsme spali na lecjakých místech a dost jich bylo nelegálních, ale hned vedle nejproslulejšího hotelu na NZ, vedle luxusních limuzín ubytovaných v tomto pětihvězdičkovém hotelu… Navíc jsme se ani nenamáhali s nějakým schováváním, takže hosté viděli z pokojů přímo na nás :-) A co se stalo další den ráno? To se dočtete v dalším vyprávění :-)

Umělecké výtvory v Oamaru

 

Další zdroj fotek překvapivě zde:

https://picasaweb.google.com/108228481451089582099/OamaruADunedin