Gertrude saddle

20.3 byl náš budík nastaven na 8:30, ale protože venku téměř padal sníh (na kopcích napadlo asi půl metru), rozhodli jsme ještě chvíli počkat, než vyleze sluníčko. To se stalo kolem 10té a my překotně začali balit a vyrážet. Cesta je doporučována jen velmi zkušeným turistům se schopností hledání cest v terénu… Neboli informace, že cesta nebude značena po celé délce. Takže si Anežka oblékla své nejturističtější šaty a během půl hoďky jsme předešli všechny hypermoderně vybavené Japonce, Australany i Němce. Značení skutečně chybělo, ale pěšinka se dala celkem snadno určit. 

Cesta byla nádherná, hlubokým údolím, pak podél vodopádů, jezer a nakonec po ledovcem oškrábaných oblých skalách. Nahoře byl úžasný výhled do údolí Milfordské úžiny. Dál trasa vedla přes ledovec nahoru a bůhví kam dál. Podstatné pro nás bylo, že jsme bez maček dál pokračovat nemohli, a tak jsme seděli nad propastí údolí a před sebou měli jeden z nejúžasnějších pohledů vůbec. Údolí do tvaru “U“ jsme si už zvykli neopěvovat, ale zde jsme byli na začátku takového údolí a to bylo něco. Při sváče se na nás přišel podívat maličký ptáček Rock Vren, jehož spatření jsme později nahlásili DOCákům a přispěli tak jakémusi pozorování :-) 

Nejenže jsme měli parádní výhled, ale hřálo nás sluníčko, a tak se Marťasovi vůbec nechtělo zpátky. Bavilo nás pozorovat letadla, která prolétala nad průsmykem do údolí blízko nás. Všechna měla nepochybně na palubě turisty. Vyhlídkové lety nad Milfordskou úžinou jsou totiž vyhledávanou atrakcí. Během půl hodiny jsme viděli asi dvacetkrát to stejné letadlo…

 Jenže sluníčko rychle utíkalo z údolí pod námi, a tak nezbylo, než se začít navracet. Cestou zpět jsme potkali pár, který jsme předběhli cestou tam a nyní jsme je předběhli zase. Chudák paní se nevyškrábala, a tak neviděla to co my… 

I když jsme navštívili Pupu Spring s údajně nejčistší vodou na NZ, tady jsme objevili něco snad ještě lepšího… Nejúžasněji zbarvenou vodu, co jsme kdy viděli. Nejen čistá, jako všude tady, ale nádherně modrá a průsvitná, že se na dně dělala duha od vlnek na hladině. Tomu jsme prostě nemohli odolat a vykoupali se v křišťálové a velmi ledové tůňce. 

A protože se zase začínalo ochlazovat skočili jsme do auta a vyrazili jsme skrz Homer tunel až k The chasm, propasti s vykotlanými kameny. 

Kolem sedmé večerní hodiny jsme přijeli do vesničky Milford Sound a stihli si užít krásný západ slunce nad Mitre Peak. 

Obhlédli jsme ještě vesničku… Nikde nic, akorát pár hnusných baráků s jednou restaurací a pumpou. Na konci silnice obrovský terminál a megaparkoviště pro autobusy. Vypadalo to jako letiště a ten hnus korunovalo to, že jsme tam byli úplně sami. Opravdu zvláštní pocit. Nejvíce ze všeho se Marťasovi chtělo nasednout do auta a odjet pryč. Jenže Anežka ho přemluvila, že pojedeme až ráno. Tak jsme „nenápadně“ zaparkovali a dělali, že v autě nikdo nespí, jako asi deset dalších aut :-)

 

 A další a další a další a další fotky na:

https://picasaweb.google.com/108228481451089582099/GertrudeSaddle

Milford Sound Road

19.3 byl krásný slunečný den, na Fiordland velmi výjimečný! Cesta k Milford Sound je  119 km dlouhá a je zážitek jenom po ní jet (ono se toho po ní moc jinýho ani nedá :-). Ještě před 20 lety tudy vedla jen uzoučká, prašná cesta, ale vše se změnilo, když byl Milford track prohlášen za „nejkrásnější túru na světě“ a projížďky lodí v Milfordské úžině nejvyhledávanější novozélandskou turistickou atrakcí. Rozhodli jsme se pro několik zastávek mezi Te Anau a „vesničkou“ Milford Sound , takže tam dojedeme až za 2 dny… Úspěšně jsme se vyhnuli autobusům s turisty, kterých míří po této klikaté a místy úzké cestě nespočet ráno tam a po obědě zase zpátky. Takže se nestává, že by se dva autobusy míjeli v protisměru, což by mohl být problém…   

První zastávka byla kraťoučká u tzv. Mirror lakes, kde se opravdu všechno odráželo. A dokonce i Marťas našel informační cedulku, která byla schválně napsaná obráceně, aby se až odraz ve vodní hladině dal přečíst normálně :-) 

Mirror Lakes

Projížděli jsme údolím, jak jinak než vyrytým ledovcem v době dávno minulé. Zvláštní pocit… Údolí široké se strmými horami na stranách a uprostřed dokonale rovná planina s vlasatou travou a řekou. Jo a plus silnice a my :-) 

Další procházka byla k jezeru Marian. Dohromady 3 hodiny chůze podél prudké řeky, prudkým kopcem. Překonávali jsme také několik míst, kde se utrhlo kus země a ta se šoupla kus dolu údolím. Vůbec jsme si nechtěli představovat, jaký to musel být rachot, když se tolik hmoty řítí dolů a bere všechno sebou. Takové sesuvy tady ale nikoho nepřekvapí, jsou na denním pořádku. Odměnou bylo krásně barevné jezero, obklopené horami s ledovci. 

Marian Lake

Bohužel slunce bylo zrovna přímo proti nám, a tak se nedalo fotit jinak než proti němu. Jezero se totiž obejít nedá. Večer jedeme zaparkovat před Gertrude Saddle, kam se vydáme zítra. Jsme přesně před Homer Tunel a vidíme Keáka, jak sedí na ceduli před tunelem. Jakoby tam hlídkoval, kdo projíždí :-) Vaříme a mrzneme v autě…v noci asi -4°C. Jakby ne, jsme pěkně vysoko a ledy na skalách kolem nás jsou téměř nadosah. Slunce se z údolí stahuje rychle, ale ještě dlouho vidíme osvícená úbočí :-)

Nespočet dalších skvělých obrázků, které by bylo hříchem nespatřit naleznete překvapivě pomocí odkazu níže :) :

https://picasaweb.google.com/108228481451089582099/MilfordSoundRoad