20.3 jsme se rozhodli, že když už jsme tady, tak počkáme do dalšího dne a uvidíme. Marťas byl poněkud nenadchnut okolním prostředím a představa parkovišť, která nyní zela prázdnotou, plnících se hordami Japonců, ho příliš štěstím nenaplňovala. Nicméně další den jsme vstali brzo, neb dle našeho průvodce jsou plavby časně z rána méně navštěvované, delší a i levnější. Lodní terminál byl již otevřen a my vybrali z několika společností tu nejmenší. Měla nejmenší infokoutek, nejmenší lodě a nejnižší ceny, ale jejich plavidla plula ze všech nejdál a vidina menší skupinky lidí na palubě nás také lákala. Naše loďka připomínala spíš malý ledoborec v porovnání s ostatními luxusními monstry, které se ale k vodopádům a tuleňům nemohly dostat tak blízko… Jako bonus jsme měli na palubě kávu či čaj zdarma a to ad libitum :-)
 |
| Uaaaaaa, kde jsme se to ocitli... |
 |
| Hádejte, kterou jsme se vydali? :) |
Po chvíli plavby nám náš ledoborec vůbec nepřišel tak maličký. Ocenili jsme jeho rychlost a svištěli úžinou od jednoho vodopádu k druhému. Pochvalovali jsme si též načasování, neb slunce ještě neosvítilo úžinu zcela, a tak se tu chvíli schovávalo za horami, tu zase vycházelo a zacházelo, jak se horizont měnil. Anežka byla trochu smutná, že není žádný houpání (v úžině vlny nejsou), ale Marťasovi to vůbec nevadilo :-) V průběhu plavby jsme dostávali průběžné informace o hloubce pod námi. Ledovec vyryl tyto úžiny opravdu poctivě, a tak sotva jsme opustili přístav, už pod námi byly stovky metrů tajemně tmavé vody. Ještě nikdy jsme neviděli skály tak strmě klesat do moře.
Trochu překvapivě, ale vlastně samozřejmě se kopce okolo postupně zmenšovaly a zaoblovaly, až na konci úžiny zbylo jen pár skal. Tam jsme se obrátili a pluli nazpět, tentokrát podél opačného břehu. Nejlepší byl vodopád padající přímo na hladinu moře. Kromě vydatné sprchy vytvářel na hladině jakýsi vítr ženoucí kapičky vody až na nás.
Celou cestu jsme si parádně vychutnali a užili od začátku do konce. Ani nám nebylo jasné proč, asi nespíš protože jsme se na to moc netěšili. Kromě pár tuleňů jsme viděli také kajakáře, kteří pádlovali úžinou kousek tam a zpátky. Nejen, že jim musela být neuvěřitelná zima, protože si museli máchat ruce v ledové vodě, ale ještě k tomu museli být pohromadě s ostatními na dosah průvodce. Už to samotné by nás spolehlivě odradilo a proto fakt, že se plácali pouze v zastíněné polovině soundu, nás už jen utvrdil v přesvědčení, že to musela být skupinka masochistů…
Z lodě jsme se přímo ocitli ve vřavě turistického ruchu poledního letištního terminálu :) Proto jsme se raději moc nezdržovali a vyrazili na zpáteční cestu. Vzali jsme stopujícího Franzouze, který šel Milford Sound Track asi za 3dny místo obvyklých šesti a díky tomu nebylo divu, že byl poněkud cítit…
Další fotky můžete naleznout na Picassa. Uděláte to tak, že zkopírujete odkaz níže do odkazového řádku vašeho internetového prohlížeče a zmáčknete "enter". Takto fugují všechny naše předešlé odkazy i další odkazy na videa :-)
Video - "plavba":
Video - "vodopad":
Video z Keppler tracku - opožděně, ale přece:-)
