čtvrtek 18. října 2012

Motueka a jablkové šílenství





10.4. 2011 je náš první sběračský den hrušek v  Moana Orchard (orchard – anglicky sad). Od našeho zaměstnavatele Jeffa jsme obdrželi příručku Moana Orchard Picker Handout nebo-li  jak sbírat jablka a hrušky. Dále jsme vyfasovali  bagy (vaky dokonale přizpůsobené pro sběr) a ubytování. Spali jsme v našich autech, ale mohli jsme využít příslušenství jednoho domku, ve kterém přespával Marc (pravý a nefalšovaný novozélanďan :-). Měli jsme ještě na výběr ubytovat se v domě u jiných čechů. Bylo jich tam ale 12 a dohromady měli jeden záchod a kuchyňku. Navíc jejich dům byl starý 10 let a takový desetiletý likusák už smrdí a plesniví. Náš domek byl starý rok a člověk ani nepoznal, že je v likusáku :-)
Vstali jsme v 7 a o hodinu později už jsme stáli na žebřících a plnili naše první biny (dřevěné nenaplnitelné boxy). Jeff nás samozřejmě poučil, jak hrušky trhat a průběžně nás chodil kontrolovat. Hrušně byli v sadu jedny z nejstarších stromů – tudíž spíš připomínali džungli, kterou jsme se prodírali 8 hodin. Sbírali jsme s Martinem společně, stejně jako Pepa s Deniskou a oba páry nasbírali shodně 4biny. Hrušky se sbírají obtížněji, než jablka. Jsou menší a díky jejich tvaru se jich vejde do binu víc. A taky jsou zelené, takže se hůře hledají. Navíc mají ostré pupeny, takže jsme byli pěkně doškrábaný. Přesto se Martinovi práce zamlouvala a velmi vážně zvažoval, jestli tu nezůstanem napořád :) Po pivu, cigaretě, teplé sprše, pivu a vzpružující česnečce k večeři společně usínáme u televize – kterou vidíme po půlroce :)





první naplněný bin 
dnes je po práci a my si můžeme dát zasloužené pivo :-)

11.4. Opět v 8:00 visíme na hrušních a máme v plánu zvýšit náš výkon na 5 beden. Což se nám překvapivě povedlo. Večer jedeme nakupovat – nejen jídlo, ale i pracovní oblečení – na hrušky jsou opravdu potřeba dlouhé rukávy a nohávy… Je vtipný potkávat v místním obchoďáku spoustu lidí jako my – sběračů. Pepa nám k večeři udělal smažák s bramborovou kaší – užíváme si kuchyňku :) Přistěhovali se k nám Izraelci – pár, hrající na australský nástroj didgeridoo – který si Martin zamiloval :) Ale Pepovi používali jeho pánvičku, tak z nich nebyl nadšenej. Společným rysem Izraelců je totiž ta skutečnost, že zásadně nepoužívají ani kapku oleje – a všechny pokrmy, které vaří, jsou připálené v tloušťce 1 cm na dně jakéhokoliv kuchyňského nádobí – včetně teflonové pánvičky – kterou pak směle umývají drátěnkou… Taky vaří pokaždé sami, neb se v kuchyni při jejich činnosti nedá být – celá je zahalena bílým dýmem.  Nakonec uvařili ale moc dobrou dýňovou polévku a dýňové smažené placky. Jsou fajn a my se dovídáme spoustu věcí o jejich zemi. Jako všichni mladí Izraelci (kluci i holky) – i oni museli absolvovat vojenský výcvik a rok hlídat hranice. Zvlášť šokující byla reakce Davida, když jsme si povídali o nožích a on jen tak prohodil, že nejlepší je ten vojenský, že je dobrý jak na vaření, tak na zabíjení. Zabíjení lidí samozřejmě …


David a Mohr z Izraele


12.4 už v 7:50 sbíráme jako o život. Neustále nás ale náš pan zaměstnavatel Jeff přemisťuje – takže jsme nenasbírali zhola nic. Po 14:00 nás konečně přemisťují k jabloním – což je činnost o hodně snadnější než sbírání hrušek a proto za celý den sbíráme s Martinem celých 6 binů…a jsme na sebe hrdí. Ale žádná bomba to není, pro zkušené sběrače je normální sebrat 8 binů, pro nejlepší 12. Takže jsme nebyli ani zpoloviny rychlí, jako oni.
 K večeři baštíme výborné NZ steaky, takové, jako v Čechách nejsou…

taková jablka v Čechách taky nejsou ...


13-14. Zase jedem na jabka a Marťas urazil naše nosiče na střeše.  Jeff nás umístil na nejlepší stromy. Jsou obsypané velkými červenými jablky a sbírá se všechno najednou. To není normální, většinou se sbírají nadvakrát, natřikrát. Všechno dle odrůdy. Potom nejenže se člověk víc nachodí a naleze po žebříku, ale ještě musí rozpoznávat, které ovoce je již dostatečně červené a které ještě ne… To jsme si uvědomili, že osoby se sníženým barvocitem by tuto práci vykovávat nemohly :-)
Díky nejlepším stromům v sadu se dostáváme přes minimální mzdu, ale v porovnání s ostatními jsme zoufale pomalí. Představte si, že jste dva na jednu řadu a vedle vás je na tu samou řadu jeden dědula, kterej pořád kouří trávu a on je rychlejší skoro o půl řady, než vy dva…
Taky se dovídáme, že jeden z Čechů Vašek má stejné auto, jako my, ale vyboural se, když driftoval na polní cestě (oblíbená kratochvíle vlastníků čtyřkolek). Tudíž vylepšuji interiér a dohaduji odkoupení zadních pneumatik. Zbytek auta si bere Marcův kamarád Sam. Ten slibuje pomoc s přezutím gum.







 15.4. Prší – přesně jak hlásila předpověď. A když prší, tak se sbírat nemusí. Pepa ale neváhá otestovat nově nabytou šusťákovou soupravu a vyráží za jabkama. Po prvním binu se vrací. Souprava nebyla tak nepromokavá, jak si myslel :-)
Po obědě jsme vyslali kluky, aby dali výpověď. Sady jsou totiž pravidelně stříkány proti plísním a u nás se objevila na všechnu tu chemii alergie. Bojíme se, co na to bude říkat Jeff, ale nakonec všechno prošlo v pořádku. Alergie v podobě úporné rýmy potká asi polovinu lidí. Ti zatvrzelejší to řeší například tampóny do nosu.
 Koukáme na Pupendo a začíná se nám všem pořádně stýskat po Čechách. Chystáme rozlučku se sadem (navíc je pátek – a pátek se na NZ vždycky slaví). Marc pozval do naší společné domácnosti svých asi 20 kamarádů z třídírny jablek…Popíjíme, koukáme na filmy, vaříme národní speciality – bramboráky zase vyhrávají :-)
Marc se po dvou lahvích vína (jednu vypije každý večer normálně) rozpovídává o svém životě. Ve svých 23 letech má tříletého syna – ale holka mu utekla za jiným. Je to na NZ běžný jev – svobodná matka je schopna z mateřské koupit dům, auto a zabezpečit sebe i rodinu – nejsou tak závislé na chlapech – a proto se stává, že holky mají ve dvaceti 3 děti se třema klukama. Na to se váže další běžný jev: nešťastné chlapy pak loví nešťastné evropanky (z 50% němky), které v Evropě nenašly vhodného partnera pro založení rodiny… 

Marck se synem
je veselo

tancujeme

tancujeme

je veselo

a pořád veselo


16.4. Vstáváme pozdě – šli jsme také velmi pozdě spát :-) K vzpamatování si ordinujeme filmový den, koukáme na 21 gramů, Samotáře, Speed Racera a nakonec ještě Avatara.
17.4. Pomalu balíme. Denisovci dělají štrůdl a užíváme si poslední společný den. Asi nám bude smutno…  Martin jel se Samem vyměnit pneumatiky na našem voze. Sam slíbil, že s výměnou pomůže – má k tomu prý vybavení a potřebné znalosti. Mysleli jsme, že kola sundáme, pojedeme někam k němu do garáže a že třeba bude mít takový to udělátko, co maj v pneuservisech. On ale vytáhl z auta velký kladivo a rezavou tyč a jal se do kola mlátit. Martinovi vstávaly vlasy hrůzou a navíc tahle taktika stejně Samovi nešla, takže Marťas jel stejně  další den do pneuservisu.

Mark s kamaradem, co mi "pomohl " s přezutím pneumatik


18.4. Tam se také potvrdila Martinova předtucha – že nám zlobí převodovka. Když se ptal, co by stála oprava, vysmáli se mu s tim, že tolik nemáme a že ať si seženeme jinou převodovku a že jí vymění celou… Marťas usoudil jsem, že zas tak strašně nezlobí a doufal, že nezačne zlobit víc.
Po obědě opouštíme jablkový sad a vydáváme se směr Nelson – hledat jinou práci… Naše auto je teď něco jako traktor, neb zadní kola mají větší průměr, než přední. Ničemu to ale nevadí, akorát nemůžeme zapínat náhon na všechny čtyři kola.


Něco o sbírání jablek na Zélandu:
To začíná koncem ledna (my jsme tedy nastoupili na samý závěr sezóny). Jablka se sbírají do tzv. Bagu (vaku) – který máte na břiše – vejde se do něj 20-25 kg jablek (podle toho jestli náte holčičí, nebo klučičí). Po naplnění bagu slezete ze žebříku a sypete jablka do binu (bedny), do které se vejde cca 400 kg jablek (záleží na tom v jakém sadu pracujete). Při sběru i při vysypávání bagu se musí dávat pozor, aby se Vám jablka neotloukla – pak Vám to Supervisor napíše do karty a za takový bin potlučených jablek dostanete mnohem méně zaplaceno.(Správná technika sběru je dobře vidět ve filmu Pravidla Moštárny.) Placeni jste totiž úkolově, tedy za počet binů (cena se pohybuje od 27 do 45 NZ – záleží na odrůdě jablek - tedy hlavně na jejich velikosti a barvě (zelené odrůdy se dost špatně hledají v porostu :-) My jsme dostávali 34NZD za bin.
V jabloňovém sadu jsme nasbírali za 5 dní 12 binů hrušek a 20 binů jablek. Tzn. 3,2 binu na člověka a den. Přičemž průměrně zkušený picker (trhač) jich nasbírá za den 6. Pro velmi zkušené sběrače jsou tyhle počty směšné – každý samostatně je schopný nasbírat denně 8 - 12 binů. Oproti tomu, naši izraelští přátelé, kteří byli začátečníky jako my za stejně dlouhých 5 dní nasbírali 8 binů hrušek a 16 binů jablek…takže jsme zas tak pomalí nebyli :-)










fucking pears

fucking apples
samoobslužný obchod u cesty

hele, nějaká kočka s kokosovou podprsenkou :-)


A další fotky, jež nemohly být pro svůj sexuální podtext publikovány přímo naleznete pomocí odkazu: