Během prvního hledání práce a při ní jsme zjistili, že:
· Nejhorší, co nás může potkat jsou další Češi v práci
· Mám alergii na prach :)
· Machinarium a Samorost jsou počítačové hry, obdivované na celém světě :)
24.10. Jelikož nám konečně přišli poštou IRD čísla, mohli jsme se konečně vydat na jih od Aucklandu. Chtěli jsme aktivně hledat práci – zastavovat na farmách a ptát se… Jenže nic moc jsme po cestě neviděli, a tak jsme dojeli poblíž naší jediné naděje, kterou byl Stephen Carey. Večer jsme se jeli podívat na Wairere falls. Vodopád 150m vysoký na úplně úžasném místě - z dálky to vypadalo, že začíná na hřebenu pohoří J. Mohli jsme jít jen na vyhlídku, nebo až na vrchol, kde vodopád začínal padat dolů. Nakonec jsme ve vedru zdolali tu delší variantu a vyplatilo se – nádherný výhled na úplně plochou krajinu s cestami, které se kříží jen v pravých úhlech a nemají skoro žádné zatáčky. Zůstali jsme na místním parkovišti a k večeři byl platýzek :) Také jsme si všimli jedné zvláštnosti místních. Dost aut prostě přijelo na parkoviště – i pozdě v noci, chvíli postáli a pak se otočili a jeli zase pryč. Tuto vlastnost kiváků jsme posléze pozorovali na většině veřejných parkovišť a účel tohoto jednání nám zůstal doposud utajen.
Wairere falls
25.10. Ráno jsme na vodopádech potkali Pepu s Denisou (manželský pár, se kterým jsme se seznámili už v letadle z Vídně) a pak se vydali za Stephenem. Již před cestou po Northlandu jsme odpověděli na spoustu pracovních nabídek po celém severním ostrově. Buď ale odpověděli negativně, nebo vůbec. Jediný kdo odpověděl alespoň kladně byl právě Stephen. Vydali jsme se tedy za ním do Matamata.
Naše představa byla práce pro oba, minimálně na 40h týdně. Počítali jsme s minimální mzdou, která je nyní 12,75 NZD na hodinu. Stephen potřeboval pro svou mléčnou farmu někoho na nahánění krav. Na farmě měl asi 500 holštýnek a všechno prý zvládali tři lidi. Byla to ale práce jen pro jednoho (kluka) a navíc hodinová mzda vyšla kolem 9NZD (a přes 60 hodin týdně). Takže to nakonec nevyšlo a my jeli obhlédnout Matamata. Poblíž se natáčely scény hobitína do „Pána prstenů“a to je to tady hlavní lákadlo. Jinak město nepěkný, jako téměř každé tady. V průvodci jsme se dočetli, že se kulisy měly zbourat, ale začalo pršet, a tak tam jsou do teď a prý není o co stát. Oželeli jsme tedy tuto jedinečnou možnost a při opouštění města našli u baráku igelitky plné pomerančů s nápisem „free“. Pravda, nebyli to úplně pomeranče – byli krapet kyselé, ale zadarmo – no nekoupej toJ
Naše další cesta mířila do Bay of Plenty, kde by údajně mělo být mnoho příležitostí pro sezónní pracovníky – pro nás. Trochu jsme doufali, že uvidíme ceduli s nápisem „Anezka a Martas wanted“… Jako naschvál nic… J Ptali jsme se v různých sadech, farmách a hotelech leč bez úspěchu…Nakonec jsme zaparkovali u silnice na parkovišti pro kamiony u vesnice Apata. Místo nic moc – navíc poblíž kolejí, o kterých jsme nevěděli. Když pak projížděl vlak, mysleli jsme, že za křovím přistává minimálně armádní vrtulník… Než se setmělo, všiml jsem si, že jsem zapomněl rozsvícený světla, ale snad to za tu hodinu nestihlo vybít baterku, doufal jsem…
26.10. Ale další den ráno jsme nenastartovali. Kolem skoro nic nejelo, a když, ani si nás projíždějící řidiči nevšimli… Auto stálo stranou, a jak člověk nemá auto, není hoden zájmu. Tudíž nám nezbývalo, než využít našeho členství v AA a vyplýtvat jeden ze šesti výjezdů havarijní služby zdarma. Nebylo to tak snadné, jak jsme doufali… zčásti i kvůli drátům nad námi - neměli jsme signál. Nakonec se přece jen zadařilo a za necelou hodinu nám už brumlal motor. Jak úžasný zvuk to byl J
Sice s notným zpožděním, ale přece se nakonec dostáváme do Taurangy, kde kromě klasické kombinace supermarket-benzínka-informace, běžíme i do knihovny na internet. Já žádnou práci nenacházím, a tak sedá k počítači Anežka a je mnohem úspěšnější. Internet byl ale drahý a pomalý, tudíž se přesouváme do kavárny, kde Anežka hledá, píše mi čísla na papírek a já vždycky běžím ven a volám, jestli nás chtějí. Původně jsem si nacvičoval něco ve smyslu „We can do everything, we need work, now. Do you want us?“ Ale poněkud jsem to později upravil J Kam jsem ale zavolal, vždycky byl nějaký problém. Spousta nabídek byla na jižním ostrově, tak už jsme si mysleli, že tam nakonec asi pojedeme… Už byla skoro tma a najednou někdo volá nám: že nás chtějí a máme přijet ještě dneska - zítra už budeme pracovat, nabídka byla i s ubytováním, takže jsme se dlouho nerozmýšleli. Náplní naší nové práce mělo být pěstování vodních melounů poblíž města Huntley ve vesnici Ohinewai. Až kolem půlnoci jsme kvůli objížďce dorazili poblíž a šli spát s otázkou jaký to tam asi bude…
27.10. Před osmou ráno se probouzíme u plotu skladiště, kde je spousta velkých dřevěných beden s nápisem watermelons J. Rychlá snídaně a jedeme hledat adresu Waikere rd., 384. Do teď jsme komunikovali s manželkou šéfa Natalií (původně z Německa - proto jí bylo tak dobře rozumět po telefonu) a s naším šéfem Bricem jsme se setkali hned po příjezdu. Na první pohled farmář v holínkách, co nedodělal základku, ale zřejmě hodný.... Rychle jsme se seznámili se spolupracovníkama, mrkli na pokoj v domečku, kde bychom mohli bydlet. Během 7minut jsme seděli v autě, v pracovním, že prý se vrátíme až večer. Bylo nás šest J Angličan James, Francouzka Aude (původně z Konga), dva Češi Petra a Adam a my. Ostatní pracovali už týden. Dojeli jsme na pole a celý den až do tmy jsme sázeli sazeničky vodních melounů na poli. Probíhalo to tak, že James řídil traktor, Petra s Aude dávali rostlinky do děr v igelitu a my jsme je přihrnovali hlínou z kyblíků. Ty nám plnil Adam. Traktor jel dost pomalu, ale rozhodně jsme se neflákali. Hned první den jsme měli přes deset odpracovaných hodin. Nejhorší byly záda, která jsme měli ohnutá po celou dobu v jedné pozici a prach z vysušené půdy. Říkali jsme si ale, že se to poddá a těšili se až se v únoru začnou sklízet a my si dáme námi zasazený meloun J. Po návratu nás rychle opustili myšlenky na bydlení v autě (jakože ušetříme) a my se ještě v rychlosti nastěhovali do pokojíku. Žádný seznamovací večírek se nekonal, protože příští den jsme měli být brzo na poli. S Jamesem jsme si moc nepopovídali, protože věčně seděl vepředu na traktoru. Naproti tomu Aude povídala téměř neustále, což bylo fajn. Dělala si srandu hlavně ze sebe, a tím udržovala dobrou náladu. Petra s Adamem byli před NZ několikrát pracovat v Anglii, takže na tom byli jazykově o dost líp. Na první pohled sympatičtí, na druhý už zvláštní…brzy jsme pochopili, že se s námi moc přátelit nechtěli. Hlavně když se smáli jen vtipům, co řekli oni, nebo někdo jiný anglicky a usmívali se na někoho, pouze když s ním hovořili anglicky…
pole, louky, lán...(jedno z deseti...)
29.10. Další den na poli, vylepšený o rukavice, které jsme konečně zakoupili J Den ubíhal rychle, jen jsme zjistili, že Češi jsou Moraváci a já hned na začátku prozradila, že jsem studovala v Praze...to by mohl být kámen úrazu. Večer se konala barbecue, protože Brice měl narozeniny (taky) J Sešlo se nás asi šestnáct, všichni byli moc fajn, kromě moraváků, kteří si dali jedno pivo napůl a v devět už šli spát. My jsme se bavili dobře. Martin dostal celkem brzo slavící náladu, trochu se přiopil, pustil českou hudbu – Tleskače a tancoval se všema dámami, které se ho nebáli. Takže jen se třemi, přičemž opravdu se nebála jen Anežka J Martin se stihl celkem rychle společensky unavit, a tak jsem se snažila všechny vyzpovídat. Z Brice se vyklubal velmi vnímavý a inteligentní pán, který se snažil s každým navázat řeč a dával si záležet, aby mu bylo rozumět. Natalie je těhotná asi v šestém měsíci a byla moc milá, stejně jak se jevila po telefonu.
Výhled z našeho pokoje
30.10. Tajně jsme doufali, že bude další den volno, ale nebylo. Začínali jsme sice „až“ v deset, ale i tak hlavně mě a Aude nebylo úplně dobře. Anežce během 5 dnů práce narostly na zádech dva ohromné hrby svalů, což jsem tiše záviděl. Mě jen záda bolely, ale žádný svaly se netvořily… Co jsem ale nezáviděl – Anežka dostala z toho prachu alergii, takže od teď musela brát prášky. Všechno se dalo vydržet. Koneckonců byli jsme tam kvůli práci, ne abychom si užívali, ale nakonec je to vždycky stejně o lidech. Po deseti dnech práce jsme měli dostat všichni asi na dva týdny volno. Nepršelo a tak rostlinky nerostly… V první den volna (pro všechny) jsme s úžasem zjistili, že volno máme jen my dva a všichni ostatní pracují. Ne že by v tom byl nějaký praktický problém, ale neférové jednání a domlouvání se za našimi zády tak, že jsme stejně všechno věděli… To už bylo moc. Rozhodli jsme se už nevrátit a najít si něco jinde.
stále veselá Aude
Pojízdné pracovní stanoviště
4.11. Vyprali jsme si a vydali se zase na internet hledat práci. Cestou jsme ještě zkontrolovali stav našeho účtu a s potěšením jsme zjistili, že máme na účtu naše první vydělané dolary a že karta i účet funguje J. Na netu jsme nic moc nenašli, a tak jsme zamířili za Pepou a Denisou – vlastně jedinými lidmi, které jsme znali více než dva dny a na které jsme se těšili. Ti našli práci poblíž Waihi beach. Sbírají jahody, bydlí u rodiny a k dispozici mají karavan. Protože vždycky pracují nejdéle do poledne a poblíž mají pláž s vlnami, koupili si surfy a neopreny. Večer jsme otevřeli víno a popovídali…
5.11. Přespali jsme všichni u pláže a dohodli se na další den, že nám po práci přivezou surfy na vyzkoušenou. Dopoledne pršelo, tak jsme si mysleli, že ze surfování sešlo, ale to jsme se mýlili. Po poledni začalo být pěkněji, a my jsme šli vyzkoušet novou výbavičku našich kamarádů. Byla to celkem sranda, nebyla vůbec zima a párkrát se nám povedlo se sklouznout na vlně. Postavit se ale ani náhodou J. Třeba si taky koupíme, když budeme mít další práci blízko u moře…Večer jsme pro změnu popili vínko, další den ráno se rozloučili a vydali se dál na jih pokusit se najít něco poblíž Te Puke, kde se pěstuje hodně ovoce kiwi.
