Cesta na jih

Pán nejenže žene ovce, ale také v dešti veze svého syna, který je jen v plínách (8°C)

8.2 jsme si užívali kudrnatou cestu údolím Whanganui river. Tady jsme ještě byli překvapeni, když jsme viděli, jak bezstarostně zde bagrují cesty do příkrých svahů, zanechávaje stěny takřka kolmé a jak samozřejmě svah dále ukusují, když jim kus silnice zmizí v řece. Eroze se zde nejen nebojí, ale není to hlavně něco, na co by se měl brát zřetel, při stavbě komunikací :) Zajímavé nebylo samotné údolí, ale také „města“, která jsme na cestě potkávali – tedy respektive jejich jména :) Projeli jsme Londýnem, Athénami, Korintem a spoustou dalších originálně nazvaných vesnic…

Whanganui river

A opravdu to tak bylo...

... a pět popisných čísel ...

Po obědě jsme začali směřovat za naším kamarádem z Čech – Pepou Janouškem, který je v Palmerstonu na stáži. Uvařil nám skvělou večeři a rozebrali jsme všechny rozdíly mezi ČR a NZ až do pozdních ranních hodin :) V Palmerstonu jsme také navštívili Růžovou zahradu, která byla v roce 2003 vyhlášena za jednu z pěti nejhezčích zahrad světa.

Marťas to všechno vočmuchal

Var. 'New Zealandia'

9.2 nás Pepa vzal na exkurzi na univerzitu, kde pracuje a byl to tedy úžasný areál!!! Kvalitou prostorů pro studenty, úpravou celého areálu a vědeckou odborností naprosto nesrovnatelný s tím, co známe z Čech.

Terénními úpravami se tady nešetří!! Žádné nudné placky!! :)

Poté jsme vyjeli do Welingtonu, kde jsme se pokochali pohledem na trávě opalující se stařenku před NZ parlamentem. Všeobecně jsou kiváci na svůj parlament hrdí. Naivně jsme očekávali, že se konečně pokocháme skvostem zdejšího stavitelství, ale žádný zázrak se nekonal.. Marťas si tady za trest demonstrativně zahrál na žebráka. V sousedství je i novější stavba „včelí úl“. Nu a včelí „úl“ nám vzdáleně připomněl naše kongresové centrum – tedy hlavně zevnitř…zvenku už trochu omšel :( Ale na svou dobu to byl jistě výrazný architektonický počin :)

Mekka každého Kiváka

Hromadné povalování před parlamentem

Kočka balící poslance

Almužničku, prosím...

Včelí Úl a včelí královna

Po dlouhém hledání se nám podařilo nalézt dočasně přemístěné muzeum tetování, kde jsme si ale žádné nové tetování nevybrali, protože „muzeum“ obsahovalo jen sbírku obrázků lebek ve všech podobách a několik obrázků maorského původního tetování, které ale najdete na každé poště ve formě pohledů…

To určitě nebolelo...

Maoři se tetovali ...

... a stále tetují, a to je dobře :-)

Na spaní jsme se uchýlili na skvělou vyhlídku, kde před námi ležel celý Welington.

10.2 se nám podařilo proběhnout celé muzeum Te Papa, nejlepší muzeum které jsme doteď viděli, a to nejen na Novém Zélandu!!! Tady jsme mimo jiné viděli spousty ukázek maorského tetování, maorských shromažďovacích domů, lodí, háčků na lovení ryb atd… (a navíc jsme nemuseli nic platit :-)

Vskutku nenápadné vlasce:)

Hei-tiki (Maorský amulet)

Odpoledne už nás odvážela loď na jižní ostrov. Martinovi nebylo úplně dobře, takže jsme se museli zabavit jídlem a pak jsme v dětském koutku, obklopeni barevnýma kuličkama sledovali Alenku v říši divů. a trošku si tak připadali... Do Pictonu jsme dopluli v 16.00 a vydali se silnicí nazvanou Queen Charlotte na jihozápad jižního ostrova.

11.2 jsme se probudili v Cabel Bay (místo prvního telegrafického spojení podmořským kabelem s Austrálií, nyní mořská rezervace), kde jsme přenocovali a zjistili, že nocovat se zde nesmí. Nesmělo se tam ani lovit, ani dělat oheň, přesto ráno přijeli Maurové, rozbili stan, vzali harpuny a slečny rozdělaly oheň…takže náš přestupek s přespáním byl vlastně ten nejmenší…:) Odpoledne jsme vyrazili šnorchlovat…viděli jsme malý rybičky, velký hvězdice a pěkně jsme vymrzli i v našich neoprénech…moře tu tedy nemají teplé…ani v létě :)

Cable bay

12.2 se změnil náš plán s pronájmem kajaků, protože nám v Nelsonu oznámili, že bude dva dny pršet. Vydali jsme se tedy na Farewell Split – nejsevernější cíp jižního ostrova, jeden z největších mokřadů a místo kam neustále najíždí Kulohlavci – malé velryby, které zde následně uvíznou a jen díky péči dobrovolníků přežijí do dalšího přílivu. Že se tak děje již odnepaměti dokazují kostry velryb v písečných dunách. Přespáváme u města Takaka a Martin zase pokukuje po rybách. Když totiž myl nádobí, zjevil se ve vodě úhoř a koukal na něj. Bylo tedy rozhodnuto pokusit se o jeho ulovení. Ale to až později…

13.2  jsme cestou na sever navštívili Pupu Springs (nejvydatnější prameniště na jižní polokouli) – místo, kde z ničeho nic vyvěrají 3m³ vody na 1m²  za vteřinu a kde je zřejmě nejčistší voda na světě.

Farewell Split byl také skvělé místo. Cestou v „klackovém lese“ řvali cikády. Ale tak neuvěřitelně, že jsme se skoro neslyšeli. Byly všude okolo, byly obrovské a Marťas je chytal a házel Anežce za výstřih :-) Velká bžunda :-) (A: pro Marťase)

Farewell Split byla velká plocha tvořená navátým pískem, který tam stále vane (už jsme zapomněli odkud) a vytváří duny. Samozřejmě jsme neodolali a klouzali jsme se po nich. Neuvěřitelná legrace a nekonečno písku v uších, puse, oblečení a jinde :-) Cestou zpět spousta černých labutí v šedém moři a šedém písku se šedými mraky v pozadí. Velmi pěkné a zádumčivé místo.

Regulérní dopravní značení

Další podobně inteligentní fotky můžete najít na:
https://picasaweb.google.com/danicek.martin/Wellington#

Tongariro

5.2 jsme po všech posledních přípravách a nákupech (zakoupili jsme hlavně neoprény a šnorchlovací brejlounky – abychom si mohli zaplavat s delfíny!!!) konečně po bezejmenné „dálnici“ (místní dálnice jsou zásadně jednoproudé a místy štěrkové!) vyrazili do vnitrozemí - směr Narodní Park Tongariro. Ve Whakapapa jsme navštívili místní záchodky, za účelem nalezení mapy a instrukcí, které nám na tomto romantickém místě zanechali naši milí čeští přátelé „Denisovci“. Bohužel jsme nic nenalezli a pokračovali na jedno z parkovišť pod Tongarirem jménem Mangatepopo. I přes zákaz spaní na tomto parkovišti, jsme se rozhodli přenocovat a ráno vyrazit co nejdříve na kopec… K našemu příjemnému překvapení jsme nebyli jediní :) Protože jsme slyšeli, že na této trase jsou už kolem 10.00 „DAVY“, budík byl nařízen na 6h ráno. Uvařili jsme véču, vytvořili sváču a ulehli do autíčka.

Tongariro bylo naše první seznámení s místními národními parky a společností DOC (Department of Conservation – čili něco jako ministerstvo ochrany přírody). Už předem jsme věděli, že ve všech parcích funguje systém chat, které jsou placené a v případě Great Walks (9„nejlepších“ tras na NZ) se navíc musí rezervovat předem a většinou není možné spát jinde, ani ve stanu…Bohužel ceny chat na těchto trasách se už před rokem rovnali cenám v luxusnějších hotelech (50 NZD jednoho), takže jsme si s Martinem brzy spočítali, že budeme muset improvizovat. Už jen kvůli nemožnosti rezervaci zrušit bez sankcí apod. Na místě jsme zjistili, že pokud bychom chtěli jít původně plánovanou trasu - čtyřdenní okruh (Tongariro Notherm Circuit) - zaplatili bychom s Martinem jen za ubytování 200NZD každý, tedy asi 5600 Kč dohromady a to se nám moc nelíbilo…Rozhodli jsme se tedy jít tzv. přechod Tongarira (Tongariro Crossing), který má dohromady 23km a podle průvodce je dlouhý a obtížný a měli bychom si ho raději rozdělit na dva dny, abychom nebyli vyčerpaní. A protože jsme taky zjistili, že z druhého konce se dostaneme jen po 12 km asfaltce, a to buď pěšky nebo autobusem, který si účtuje za těch 12km 35NZD, tedy asi 1000 Kč pro oba, rozhodli jsme se, že tuto trasu půjdeme tam i zpět, bez posledních 7mi km, které jsou lesem a prý nuda, nuda, šeď, šeď… Takže nás čekalo asi 16km k Modrému jezeru a pak ta samá cesta zpět.

Podle této mapy by měla naše cesta trvat dohromady 12 hodin!!! :)

6.2 byla v 6h tma a mlha mlhovatá takže jsme vstávání odložili na 6.30, kdy stále byla mlha, ale už ne taková tma…:)

Ngauruhoe v 6:36

Vyrazili jsme v 7.05 a světe div se, za námi už opravdu běželi davy turistů…nejdřív jsme se snažili jim unikat, ale brzy jsme zjistili, že jsou všude okolo a že si na ně asi budeme muset zvyknout. Jít se mohlo totiž pouze po vyznačené, štěrkem vysypané cestičce, a když byl sklon větší, byly zde vybudovány dřevěné schody a povalových chodníků byl také dostatek… 

Standartní úprava cest pro turisty na "Great Walks"

Příští rok se chystá upgrade na eskalátory!!!

Takový Václavák uprostřed ničeho. Vyběhli jsme údolím kolem sopky Ngaruhoe ještě dopoledne a pak jsme si užívali pohledu na „červený kráter“ a „smaragdová jezera“ už za krásného jasného počasí.

Los kráteros

Jezera se smaragdy

Pro nás evropánky velmi neobvyklá krajina, barvy, pohledy a také oděvy turistů. Během jedné minuty kolem nás proběhli japonci v žabkách, němci v kuliších a kiváci s návlekama (bylo 33°C ve stínu). Časem jsme zjistili, že Japonci se prostě všude vydávají ve stejném oblečení, které je vhodné do města. Žabky, módní oblečení a samozřejmě dámy měly zahaleny obličeje, aby se náhodou trochu neopálily. Dokonce jsme několikrát spatřili speciální obličejovou roušku, která měla kulatý otvor na dýchání, takže takový vylepšený nikáb. Němci zase měli supermoderní autdórové vybavení, hůlky a byli nabalený ve dvaceti vrstvách. A Kiváky jsme bezpečně poznali podle krátkých kraťásků do půl stehen a návleků. Ty jsou určeny především do sněhu, ale tady je domorodci nosí za každých okolností, a kdo je nemá, je podezřelé individum :)

Osamoceni jsme si nepřipadali :)

Přes všechny úpravy cest to místy byl velmi neschůdný terén. Sopka jakoby teprve včera dosoptila sopečný prach a pemzu a tento sopečný materiál byl navršen do sklonu kolem 45^o. Téměř nikde nic nerostlo a všude tato suť ve všech odstínech červené, žluté a hnědé. Došli jsme až k Modrému jezeru, kde jsme poobědvali a pak jsme se zas stejnou cestou vraceli zpět. Protože bylo stále krásně, dopřáli jsme si ještě odbočku na vrchol Tongariro (1978 m.n.m.) Odtud byl nádherný výhled na celý národní park Tongariro (– nejstarší národní park NZ, v současnosti navíc součástí UNESCO.) s jeho nejvyšším vrcholem Ruapehu a krásnou mlaďoučkou sopkou Ngaruhoe až k Taranaki a k moři. Pak už jsme utíkali zpět k autíku a vzhledem k tomu, že už byl večer, davy turistů zmizely a jak řekla Denisa…zbyli jsme tam jen my a Tongariro!! Byla to paráda, sluníčko zapadalo a my byli mooooc rádi, že už jsme bohatí a nemusíme sbírat jahody :)


PS Kdo budete chtít, můžete si na fotky kliknout a zobrazí se vám větší :)

Počet záchodků na NZ převyšuje počet obyvatel :)

Nahoru se nám opravdu nechtělo...

Marťas v Central kráteru

Anešák nad Central kráterem

Fotka, kterou má každý :)

Barvy jak je vidíte Vy (a náš foťák)

Barvy jak jsme je viděli my (heč)

360° výhled z vrcholu Tongarira

Marťas letící

UFO

Glum v Mordoru

Pokud máte zájem o další nádherné fotky, použijte odkaz níže :)

https://picasaweb.google.com/danicek.martin/Tongariro#