New Zealand: Cesta na jih

Pán nejenže žene ovce, ale také v dešti veze svého syna, který je jen v plínách (8°C)

8.2 jsme si užívali kudrnatou cestu údolím Whanganui river. Tady jsme ještě byli překvapeni, když jsme viděli, jak bezstarostně zde bagrují cesty do příkrých svahů, zanechávaje stěny takřka kolmé a jak samozřejmě svah dále ukusují, když jim kus silnice zmizí v řece. Eroze se zde nejen nebojí, ale není to hlavně něco, na co by se měl brát zřetel, při stavbě komunikací :) Zajímavé nebylo samotné údolí, ale také „města“, která jsme na cestě potkávali – tedy respektive jejich jména :) Projeli jsme Londýnem, Athénami, Korintem a spoustou dalších originálně nazvaných vesnic…

Whanganui river

A opravdu to tak bylo...

... a pět popisných čísel ...

Po obědě jsme začali směřovat za naším kamarádem z Čech – Pepou Janouškem, který je v Palmerstonu na stáži. Uvařil nám skvělou večeři a rozebrali jsme všechny rozdíly mezi ČR a NZ až do pozdních ranních hodin :) V Palmerstonu jsme také navštívili Růžovou zahradu, která byla v roce 2003 vyhlášena za jednu z pěti nejhezčích zahrad světa.

Marťas to všechno vočmuchal

Var. 'New Zealandia'

9.2 nás Pepa vzal na exkurzi na univerzitu, kde pracuje a byl to tedy úžasný areál!!! Kvalitou prostorů pro studenty, úpravou celého areálu a vědeckou odborností naprosto nesrovnatelný s tím, co známe z Čech.

Terénními úpravami se tady nešetří!! Žádné nudné placky!! :)

Poté jsme vyjeli do Welingtonu, kde jsme se pokochali pohledem na trávě opalující se stařenku před NZ parlamentem. Všeobecně jsou kiváci na svůj parlament hrdí. Naivně jsme očekávali, že se konečně pokocháme skvostem zdejšího stavitelství, ale žádný zázrak se nekonal.. Marťas si tady za trest demonstrativně zahrál na žebráka. V sousedství je i novější stavba „včelí úl“. Nu a včelí „úl“ nám vzdáleně připomněl naše kongresové centrum – tedy hlavně zevnitř…zvenku už trochu omšel :( Ale na svou dobu to byl jistě výrazný architektonický počin :)

Mekka každého Kiváka

Hromadné povalování před parlamentem

Kočka balící poslance

Almužničku, prosím...

Včelí Úl a včelí královna

Po dlouhém hledání se nám podařilo nalézt dočasně přemístěné muzeum tetování, kde jsme si ale žádné nové tetování nevybrali, protože „muzeum“ obsahovalo jen sbírku obrázků lebek ve všech podobách a několik obrázků maorského původního tetování, které ale najdete na každé poště ve formě pohledů…

To určitě nebolelo...

Maoři se tetovali ...

... a stále tetují, a to je dobře :-)

Na spaní jsme se uchýlili na skvělou vyhlídku, kde před námi ležel celý Welington.

10.2 se nám podařilo proběhnout celé muzeum Te Papa, nejlepší muzeum které jsme doteď viděli, a to nejen na Novém Zélandu!!! Tady jsme mimo jiné viděli spousty ukázek maorského tetování, maorských shromažďovacích domů, lodí, háčků na lovení ryb atd… (a navíc jsme nemuseli nic platit :-)

Vskutku nenápadné vlasce:)

Hei-tiki (Maorský amulet)

Odpoledne už nás odvážela loď na jižní ostrov. Martinovi nebylo úplně dobře, takže jsme se museli zabavit jídlem a pak jsme v dětském koutku, obklopeni barevnýma kuličkama sledovali Alenku v říši divů. a trošku si tak připadali... Do Pictonu jsme dopluli v 16.00 a vydali se silnicí nazvanou Queen Charlotte na jihozápad jižního ostrova.

11.2 jsme se probudili v Cabel Bay (místo prvního telegrafického spojení podmořským kabelem s Austrálií, nyní mořská rezervace), kde jsme přenocovali a zjistili, že nocovat se zde nesmí. Nesmělo se tam ani lovit, ani dělat oheň, přesto ráno přijeli Maurové, rozbili stan, vzali harpuny a slečny rozdělaly oheň…takže náš přestupek s přespáním byl vlastně ten nejmenší…:) Odpoledne jsme vyrazili šnorchlovat…viděli jsme malý rybičky, velký hvězdice a pěkně jsme vymrzli i v našich neoprénech…moře tu tedy nemají teplé…ani v létě :)

Cable bay

12.2 se změnil náš plán s pronájmem kajaků, protože nám v Nelsonu oznámili, že bude dva dny pršet. Vydali jsme se tedy na Farewell Split – nejsevernější cíp jižního ostrova, jeden z největších mokřadů a místo kam neustále najíždí Kulohlavci – malé velryby, které zde následně uvíznou a jen díky péči dobrovolníků přežijí do dalšího přílivu. Že se tak děje již odnepaměti dokazují kostry velryb v písečných dunách. Přespáváme u města Takaka a Martin zase pokukuje po rybách. Když totiž myl nádobí, zjevil se ve vodě úhoř a koukal na něj. Bylo tedy rozhodnuto pokusit se o jeho ulovení. Ale to až později…

13.2 jsme cestou na sever navštívili Pupu Springs (nejvydatnější prameniště na jižní polokouli) – místo, kde z ničeho nic vyvěrají 3m³ vody na 1m² za vteřinu a kde je zřejmě nejčistší voda na světě.

Farewell Split byl také skvělé místo. Cestou v „klackovém lese“ řvali cikády. Ale tak neuvěřitelně, že jsme se skoro neslyšeli. Byly všude okolo, byly obrovské a Marťas je chytal a házel Anežce za výstřih :-) Velká bžunda :-) (A: pro Marťase)

Farewell Split byla velká plocha tvořená navátým pískem, který tam stále vane (už jsme zapomněli odkud) a vytváří duny. Samozřejmě jsme neodolali a klouzali jsme se po nich. Neuvěřitelná legrace a nekonečno písku v uších, puse, oblečení a jinde :-) Cestou zpět spousta černých labutí v šedém moři a šedém písku se šedými mraky v pozadí. Velmi pěkné a zádumčivé místo.