New Zealand: Tongariro

5.2 jsme po všech posledních přípravách a nákupech (zakoupili jsme hlavně neoprény a šnorchlovací brejlounky – abychom si mohli zaplavat s delfíny!!!) konečně po bezejmenné „dálnici“ (místní dálnice jsou zásadně jednoproudé a místy štěrkové!) vyrazili do vnitrozemí - směr Narodní Park Tongariro. Ve Whakapapa jsme navštívili místní záchodky, za účelem nalezení mapy a instrukcí, které nám na tomto romantickém místě zanechali naši milí čeští přátelé „Denisovci“. Bohužel jsme nic nenalezli a pokračovali na jedno z parkovišť pod Tongarirem jménem Mangatepopo. I přes zákaz spaní na tomto parkovišti, jsme se rozhodli přenocovat a ráno vyrazit co nejdříve na kopec… K našemu příjemnému překvapení jsme nebyli jediní :) Protože jsme slyšeli, že na této trase jsou už kolem 10.00 „DAVY“, budík byl nařízen na 6h ráno. Uvařili jsme véču, vytvořili sváču a ulehli do autíčka.

Tongariro bylo naše první seznámení s místními národními parky a společností DOC (Department of Conservation – čili něco jako ministerstvo ochrany přírody). Už předem jsme věděli, že ve všech parcích funguje systém chat, které jsou placené a v případě Great Walks (9„nejlepších“ tras na NZ) se navíc musí rezervovat předem a většinou není možné spát jinde, ani ve stanu…Bohužel ceny chat na těchto trasách se už před rokem rovnali cenám v luxusnějších hotelech (50 NZD jednoho), takže jsme si s Martinem brzy spočítali, že budeme muset improvizovat. Už jen kvůli nemožnosti rezervaci zrušit bez sankcí apod. Na místě jsme zjistili, že pokud bychom chtěli jít původně plánovanou trasu - čtyřdenní okruh (Tongariro Notherm Circuit) - zaplatili bychom s Martinem jen za ubytování 200NZD každý, tedy asi 5600 Kč dohromady a to se nám moc nelíbilo…Rozhodli jsme se tedy jít tzv. přechod Tongarira (Tongariro Crossing), který má dohromady 23km a podle průvodce je dlouhý a obtížný a měli bychom si ho raději rozdělit na dva dny, abychom nebyli vyčerpaní. A protože jsme taky zjistili, že z druhého konce se dostaneme jen po 12 km asfaltce, a to buď pěšky nebo autobusem, který si účtuje za těch 12km 35NZD, tedy asi 1000 Kč pro oba, rozhodli jsme se, že tuto trasu půjdeme tam i zpět, bez posledních 7mi km, které jsou lesem a prý nuda, nuda, šeď, šeď… Takže nás čekalo asi 16km k Modrému jezeru a pak ta samá cesta zpět.

Podle této mapy by měla naše cesta trvat dohromady 12 hodin!!! :)

6.2 byla v 6h tma a mlha mlhovatá takže jsme vstávání odložili na 6.30, kdy stále byla mlha, ale už ne taková tma…:)

Ngauruhoe v 6:36

Vyrazili jsme v 7.05 a světe div se, za námi už opravdu běželi davy turistů…nejdřív jsme se snažili jim unikat, ale brzy jsme zjistili, že jsou všude okolo a že si na ně asi budeme muset zvyknout. Jít se mohlo totiž pouze po vyznačené, štěrkem vysypané cestičce, a když byl sklon větší, byly zde vybudovány dřevěné schody a povalových chodníků byl také dostatek…

Standartní úprava cest pro turisty na "Great Walks"

Příští rok se chystá upgrade na eskalátory!!!

Takový Václavák uprostřed ničeho. Vyběhli jsme údolím kolem sopky Ngaruhoe ještě dopoledne a pak jsme si užívali pohledu na „červený kráter“ a „smaragdová jezera“ už za krásného jasného počasí.

Los kráteros

Jezera se smaragdy

Pro nás evropánky velmi neobvyklá krajina, barvy, pohledy a také oděvy turistů. Během jedné minuty kolem nás proběhli japonci v žabkách, němci v kuliších a kiváci s návlekama (bylo 33°C ve stínu). Časem jsme zjistili, že Japonci se prostě všude vydávají ve stejném oblečení, které je vhodné do města. Žabky, módní oblečení a samozřejmě dámy měly zahaleny obličeje, aby se náhodou trochu neopálily. Dokonce jsme několikrát spatřili speciální obličejovou roušku, která měla kulatý otvor na dýchání, takže takový vylepšený nikáb. Němci zase měli supermoderní autdórové vybavení, hůlky a byli nabalený ve dvaceti vrstvách. A Kiváky jsme bezpečně poznali podle krátkých kraťásků do půl stehen a návleků. Ty jsou určeny především do sněhu, ale tady je domorodci nosí za každých okolností, a kdo je nemá, je podezřelé individum :)

Osamoceni jsme si nepřipadali :)

Přes všechny úpravy cest to místy byl velmi neschůdný terén. Sopka jakoby teprve včera dosoptila sopečný prach a pemzu a tento sopečný materiál byl navršen do sklonu kolem 45^o. Téměř nikde nic nerostlo a všude tato suť ve všech odstínech červené, žluté a hnědé. Došli jsme až k Modrému jezeru, kde jsme poobědvali a pak jsme se zas stejnou cestou vraceli zpět. Protože bylo stále krásně, dopřáli jsme si ještě odbočku na vrchol Tongariro (1978 m.n.m.) Odtud byl nádherný výhled na celý národní park Tongariro (– nejstarší národní park NZ, v současnosti navíc součástí UNESCO.) s jeho nejvyšším vrcholem Ruapehu a krásnou mlaďoučkou sopkou Ngaruhoe až k Taranaki a k moři. Pak už jsme utíkali zpět k autíku a vzhledem k tomu, že už byl večer, davy turistů zmizely a jak řekla Denisa…zbyli jsme tam jen my a Tongariro!! Byla to paráda, sluníčko zapadalo a my byli mooooc rádi, že už jsme bohatí a nemusíme sbírat jahody :)

PS Kdo budete chtít, můžete si na fotky kliknout a zobrazí se vám větší :)