neděle 20. listopadu 2011

Catlins



22.3 jsme se po náročné noci (místní „šerif“ nás vyhodil z krásného spacího místa a my se museli stěhovat, a pak byl Marťas zbytek noci náměsíčnej) vydali na sraz s Klárou a Járou – abychom s nima popovídali, obrali je o hutpasy (kartičky pro přespání v chatách zdarma) a rozloučili se. Také se nám konečně podařilo poslat balík do Čech – jehož osudová cesta byla delší než jsme si přáli. Za odměnu jsme si dopřáli první NZ kino. Původně jsme rozmýšleli, zda si koupíme film o Fiordlandu na DVD, nebo zaplatíme vstup... Nakonec jsme udělali obojí :) Po 16té hodině jsme dokázali vyrazit na další cestu a to směrem Manapouri k jezeru odkud jsme chtěli vyrazit na další – delší výlet k „Modrému jezeru“. Ubytovali jsme se u jezera Monowai a večer nás přišel navštívit Čech – Jonáš, který měl svůj vůz zaparkovaný o pár metrů dál. Vypadalo to, že se zdrží jen na pár minut, ale nakonec jsme příjemně popovídali až do ranních hodin.

23.3 jsme nakonec nevyrazili na výlet a rozhodli se, že si užijeme trochu romantiky u jezera. Přijel Jonáš i s Martinkou, chvíli jsme okukovali a chválili své domečky na kolečkách. Srovnávání dvacet let starého teréňáka o dost starší toyoty bylo dost zajímavé. Nakonec my jim záviděli o dost více místa uvnitř a oni nám vysoký podvozek. Potom jsme si  vyměnili si dary :) a rozloučili jsme se. Když Jonáš s Martinkou odjížděli, takřka nebyli vidět za tím černým dýmem z jejich výfuku a my byli rádi, že z našeho nic nekouří. Marťas vyrazil na pstruhy a hádejte, kolik jich zase chytil :) …


24.3 se Anežka probudila s divným pocitem a otevřela složku s letenkami, přestože Marťas byl hluboce přesvědčený, že letíme až v říjnu. Letenka byla na 24.3 v 10:15!!! Je celkem jasné, že jsme to nestihli… Ale rozhodli jsme se o pokus záchranné akce a vyrazili směr Invercagill – nejjižnější velké město Nového Zélandu, kde je internet :) Tak se počala pětidenní etapa, během které nám nebylo úplně veselo. Anežka byla právem naštvaná na Marťase, že prošustroval 50 tisíc. Ten zase nemohl dělat nic jiného, než psát maily a volat všude možně..
Nakonec jsme stihli ještě ten den dojet na pláž, kterou nám doporučili Pepa s Denisou – Monkey Island! Krásná pláž, západ slunce a žádní turisté…:)


25.3 Jsme se pokusili vyřešit letenky, ale hold jsme na odpověď na naše maily museli čekat do dalšího dne… Moc nám to nešlo, ale snažili jsme si užít Catlins – nejjižnější oblast Nového Zélandu, která se nenachází v itineráři většiny návštěvníků Nového Zélandu. Větrem ošlehané pobřeží, pastviny, hustá neprůchodná buš a majáky…


První naší zastávkou byl maják z roku 1884 (v roce 1881 došlo v těchto místech k největší civilní námořní katastrofě v dějinách NZ) na Waipapa Point. 


Největší atrakcí pro nás jsou ale lvouni novozélandští (někdo říká hookerovi) – naši první lvouni vůbec. Jsou to takový obří (až 400kg) lachtani s hřívou, k nimž není radno se přibližovat na méně jak 10 metrů…(Což samozřejmě Marťas nevydržel).


Schválně hádejte kterej z nich je samec ...

Pak nás čekal Fossil forest – zkamenělý les, jehož stáří se odhaduje asi na 160 milionů let a než ho „pokáceli“ sběrači suvenýrů, byl považován za jeden z nejzachovalejších na světě. Poblíž je také oblíbená kolonie tučňáků žlutookých. Oblíbená je proto, že se nemusí platit a navíc se k tučňákovi můžete přiblížit poměrně blízko. Jedno zatoulané žlutooko si to nakráčelo přímo pod schodiště, takže jsme asi byli víc překvapení my, než on…



Na Porpoise Bay jsme si uvařili oběd a netrpělivě jsme vyhlíželi delfíny a velryby, kterých je tu prý tolik, že je spíš náhoda je nespatřit…nespatřili jsme je :) Zato jsme objevili skvělou pláž na spaní a nikde nikdo…

26.3 Jsme opět pokračovali v mailovém dialogu s nejistým výsledkem - máme letenky, nebo je nemáme? Navíc už třetím dnem prší – takže není kam spěchat – jeskyně, které chceme navštívit mají otevřeno až po 13hodině (všechno se tady řídí podle odlivu a přílivu)…Cathedral Caves byly nakonec moc pěkným zážitkem – i přesto, že to spíš byly dvě díry ve skále, než jeskyně.



Poslední zastávkou v Catlins byl Nugget Point – místo, kde se PRÝ hodně opírá sluníčko…To jsme sice neviděli, ale užili jsme si krásnou cestu na maják a všude okolo vřískající lachtany :) (Teď už víme rozdíl mezi lachtany a tuleni – ale řekneme Vám ho až příště :)

Nugget point
Nugget Point




Zde na jihu jsme také poprvé viděli zvláštní druh řas. Řasy byly obrovský, držely se "nohou" skály, byly jako z gumy (pružný  dost pevný) a uvnitř "listů" byly bublinky se vzduchem. Zvláštní bylo, pozorovat shluky těchto rostlin, jak jsou zmítány vlnama. Vypadaly, jako chapadla nějaký chobotnice. Téměř všude na plážích tady v Catlins jsme je vídali hnijící na písku. Marťas si ale pochopitelně raději hrál s čerstvými kusy. Těch byl všude dostatek, ale díky jejich ohromné pevnosti, nebylo možné si vybraný kousek utrhnout. I "llist" o průměru 2cm tak pružil, že sem ho musel odřezat. Pak jsem ho chtěl vozit v autě místo tažného lana, ale Anežka mi to, nevim proč, nedovolila... Každopádně řase tady říkají bull kepl (býčí chaluha) a je to rod Durvillaea. Kromě toho, že to někdo i jí, vyřezávají si ze stonků místní balónky, které pak skáčou jako hopsakoule :-)






Nevim, na co je ta věc na střeše, ale líbí se mi...


A na závěr úryvek místní architektury a kultury bydlení:
Lovec - Klasika I.
Bordelář - Klasika II.
Sběratel konviček...
Umělec...
Angličan - Klasika III.
Všudypřítomná trampolína...:)



A tady zase o něco více vydařených snímků pořízených naším profesionálním náčiním :-)

https://picasaweb.google.com/108228481451089582099/Catlins

úterý 13. září 2011

Milford Sound




20.3 jsme se rozhodli, že když už jsme tady, tak počkáme do dalšího dne a uvidíme. Marťas byl poněkud nenadchnut okolním prostředím a představa parkovišť, která nyní zela prázdnotou, plnících se hordami Japonců, ho příliš štěstím nenaplňovala. Nicméně další den jsme vstali brzo, neb dle našeho průvodce jsou plavby časně z rána méně navštěvované, delší a i levnější. Lodní terminál byl již otevřen a my vybrali z několika společností tu nejmenší. Měla nejmenší infokoutek, nejmenší lodě a nejnižší ceny, ale jejich plavidla plula ze všech nejdál a vidina menší skupinky lidí na palubě nás také lákala. Naše loďka připomínala spíš malý ledoborec v porovnání s ostatními luxusními monstry, které se ale k vodopádům a tuleňům nemohly dostat tak blízko… Jako bonus jsme měli na palubě kávu či čaj zdarma a to ad libitum :-)

Uaaaaaa, kde jsme se to ocitli...

Hádejte, kterou jsme se vydali? :)

Po chvíli plavby nám náš ledoborec vůbec nepřišel tak maličký. Ocenili jsme jeho rychlost a svištěli úžinou od jednoho vodopádu k druhému. Pochvalovali jsme si též načasování, neb slunce ještě neosvítilo úžinu zcela, a tak se tu chvíli schovávalo za horami, tu zase vycházelo a zacházelo, jak se horizont měnil. Anežka byla trochu smutná, že není žádný houpání (v úžině vlny nejsou), ale Marťasovi to vůbec nevadilo :-) V průběhu plavby jsme dostávali průběžné informace o hloubce pod námi. Ledovec vyryl tyto úžiny opravdu poctivě, a tak sotva jsme opustili přístav, už pod námi byly stovky metrů tajemně tmavé vody. Ještě nikdy jsme neviděli skály tak strmě klesat do moře. 






Trochu překvapivě, ale vlastně samozřejmě se kopce okolo postupně zmenšovaly a zaoblovaly, až na konci úžiny zbylo jen pár skal. Tam jsme se obrátili a pluli nazpět, tentokrát podél opačného břehu. Nejlepší byl vodopád padající přímo na hladinu moře. Kromě vydatné sprchy vytvářel na hladině jakýsi vítr ženoucí kapičky vody až na nás.









Celou cestu jsme si parádně vychutnali a užili od začátku do konce. Ani nám nebylo jasné proč, asi nespíš protože jsme se na to moc netěšili. Kromě pár tuleňů jsme viděli také kajakáře, kteří pádlovali úžinou kousek tam a zpátky. Nejen, že jim musela být neuvěřitelná zima, protože si museli máchat ruce v ledové vodě, ale ještě k tomu museli být pohromadě s ostatními na dosah průvodce. Už to samotné by nás spolehlivě odradilo a proto fakt, že se plácali pouze v zastíněné polovině soundu, nás už jen utvrdil v přesvědčení, že to musela být skupinka masochistů…



Z lodě jsme se přímo ocitli ve vřavě turistického ruchu poledního letištního terminálu :) Proto jsme se raději moc nezdržovali a vyrazili na zpáteční cestu. Vzali jsme stopujícího Franzouze, který šel Milford Sound Track asi za 3dny místo obvyklých šesti a díky tomu nebylo divu, že byl poněkud cítit…






Další fotky můžete naleznout na Picassa. Uděláte to tak, že zkopírujete odkaz níže do odkazového řádku vašeho internetového prohlížeče a zmáčknete "enter". Takto fugují všechny naše předešlé odkazy i další odkazy na videa :-)


Video - "plavba":

Video - "vodopad":


Video z Keppler tracku - opožděně, ale přece:-)

pondělí 22. srpna 2011

Gertrude saddle


20.3 byl náš budík nastaven na 8:30, ale protože venku téměř padal sníh (na kopcích napadlo asi půl metru), rozhodli jsme ještě chvíli počkat, než vyleze sluníčko. To se stalo kolem 10té a my překotně začali balit a vyrážet. Cesta je doporučována jen velmi zkušeným turistům se schopností hledání cest v terénu… Neboli informace, že cesta nebude značena po celé délce. Takže si Anežka oblékla své nejturističtější šaty a během půl hoďky jsme předešli všechny hypermoderně vybavené Japonce, Australany i Němce. Značení skutečně chybělo, ale pěšinka se dala celkem snadno určit. 



Cesta byla nádherná, hlubokým údolím, pak podél vodopádů, jezer a nakonec po ledovcem oškrábaných oblých skalách. Nahoře byl úžasný výhled do údolí Milfordské úžiny. Dál trasa vedla přes ledovec nahoru a bůhví kam dál. Podstatné pro nás bylo, že jsme bez maček dál pokračovat nemohli, a tak jsme seděli nad propastí údolí a před sebou měli jeden z nejúžasnějších pohledů vůbec. Údolí do tvaru “U“ jsme si už zvykli neopěvovat, ale zde jsme byli na začátku takového údolí a to bylo něco. Při sváče se na nás přišel podívat maličký ptáček Rock Vren, jehož spatření jsme později nahlásili DOCákům a přispěli tak jakémusi pozorování :-) 







Nejenže jsme měli parádní výhled, ale hřálo nás sluníčko, a tak se Marťasovi vůbec nechtělo zpátky. Bavilo nás pozorovat letadla, která prolétala nad průsmykem do údolí blízko nás. Všechna měla nepochybně na palubě turisty. Vyhlídkové lety nad Milfordskou úžinou jsou totiž vyhledávanou atrakcí. Během půl hodiny jsme viděli asi dvacetkrát to stejné letadlo…



 Jenže sluníčko rychle utíkalo z údolí pod námi, a tak nezbylo, než se začít navracet. Cestou zpět jsme potkali pár, který jsme předběhli cestou tam a nyní jsme je předběhli zase. Chudák paní se nevyškrábala, a tak neviděla to co my… 



I když jsme navštívili Pupu Spring s údajně nejčistší vodou na NZ, tady jsme objevili něco snad ještě lepšího… Nejúžasněji zbarvenou vodu, co jsme kdy viděli. Nejen čistá, jako všude tady, ale nádherně modrá a průsvitná, že se na dně dělala duha od vlnek na hladině. Tomu jsme prostě nemohli odolat a vykoupali se v křišťálové a velmi ledové tůňce. 



A protože se zase začínalo ochlazovat skočili jsme do auta a vyrazili jsme skrz Homer tunel až k The chasm, propasti s vykotlanými kameny. 



Kolem sedmé večerní hodiny jsme přijeli do vesničky Milford Sound a stihli si užít krásný západ slunce nad Mitre Peak. 



Obhlédli jsme ještě vesničku… Nikde nic, akorát pár hnusných baráků s jednou restaurací a pumpou. Na konci silnice obrovský terminál a megaparkoviště pro autobusy. Vypadalo to jako letiště a ten hnus korunovalo to, že jsme tam byli úplně sami. Opravdu zvláštní pocit. Nejvíce ze všeho se Marťasovi chtělo nasednout do auta a odjet pryč. Jenže Anežka ho přemluvila, že pojedeme až ráno. Tak jsme „nenápadně“ zaparkovali a dělali, že v autě nikdo nespí, jako asi deset dalších aut :-)





 
 A další a další a další a další fotky na:

https://picasaweb.google.com/108228481451089582099/GertrudeSaddle