New Zealand: Nelson Lakes NP

Zjistili jsme, že nám bude v Čechách moc chybět:

Neustálé mávání kiváků – mávají malý, velcí, staří i mladí, v autech, na kolech, pěšky…silničáři, mamky s kočárkama, skateboarďáci, kravaťáci i staříci

Krásná čistá voda – všech odstínů a barev – ale vždy průzračná!!!

22. 2. 2011 prší. A tak navštěvujeme naší první kancelář DOC (Department of Conservation – ministerstvo ochrany přírody). Zaměstnanci DOC (rangers – čti rejndžrs :) působí důležitým dojmem a mají zelené uniformy. Jsou něco mezi úředníkem a skautem. Pokud podávájí nějaké informace, tváří se velice seriózně a nejsou nakloněni vtipkování. Můžeme zde ale nabít zdarma baterky a deštivý den trávíme příjemným prohlížením nástěnných tabulí. Ty informují o unikátnostech ve zdejším NP neuvěřitelně názornou a zábavnou formou. Jestli tady něco umí, jsou to tyto postery. V tom máme v ČR velké mezery. Na druhou stranu mapy neumí vůbec. Poprvé a bohužel ne naposledy tady spatřujeme cosi jako malůvku na zdi. Je to mapa okolí s vyznačenými turistickými trasami, ale není z ptačí perspektivy, nýbrž jakoby z vysokého komína. Takže se cestička často ztrácí za obzorem. Turista tak nemá představu o měřítku (platí zde pravidla perspektivy), orientaci (chybí určení světových stran), ani kudy cesta vede a všechny stezky jsou stejnou barvou. Navíc pestré barvy vytvářejí dojem, že autor ještě nedokončil první stupeň základní školy… No zkrátka ne úplně použitelný kýč. Mimo jiné se dovídáme, že v obou velkých jezerech národního parku žijí úhoři dlouhoploutví. Smutná zpráva je, že se nesmí lovit. Rostou totiž nejpomaleji ze všech úhořů na světě a jsou přítomni jen v těchto jezerech. Dorůstají až ke dvěma metrům a dožívají se i 160let. Dobrý ale bylo pozorovat menší exempláře u mola, kde čekali, až je zase někdo půjde krmit. Byli teda obří a kachny se držely s respektem opodál, i když by se rády přiživily. A pokud se nějaká opovážila, dostala kousanec do nohy od úhoře :-)

úhoři jako ...

Večer jsme se uchýlili do free campu, kde jsme podle zpráv od našich starostlivých příbuzných zjistili, že v Christchurchi bylo zemětřesení, které poškodilo značnou část města...

23.2 ráno ještě vyčkáváme, než přestane pršet. V poledne pak už vyrážíme. Výstup oproti Mt. Owenovi pohodlný, cesty upravené, výhledy na jezero Rotoiti překrásné, lišejníky jsou po třech dnech deště krásně zelené, a tak Marťas zase fotí ty samé druhy jako cestou na Mt. Owen.

Nad hranicí lesa se objevuje hřeben slibující pohodlnou cestu bez větších převýšení a nad hlavami nám svištějí větroně (ultralighty). Létají nám tak blízko nad hlavami, že je i slyšíme. Je to neuvěřitelně krásný pohled, jak ladně a rychle létají nad hřebenem s dalšími horami v pozadí. Terén je kamenitý s úplně jinýma kytkama než na předešlých vápencích. Nejvíc jsme paf z „Sheep vegetable“. Cekem jsme si zaužívali pro tuto rostlinu pojem „kožíšek“. :-) Rozlišili jsme několik druhů, ale nejradši jsme hladili ten nejhebounštější – teda aspoň někteří z nás :-)

Tuli, tuli...:)

Odpoledne se začíná zatahovat a my hledáme místo na spaní. Nacházíme téměř rovný porost trávy, která ze všeho nejvíc připomíná prasečí štětinky ohnuté všechny dle směru větru. Byly dost tuhé, ale ne moc, a tak ergonomičtější, měkčí a sušší podklad pro stan jsme si nemohli přát…

24.2 vše nasvědčovalo tomu, že vyrazíme včas, ale Martin si při nazouvání levé ponožky něco provedl se zádama, takže si ještě na dvě hodiny lehnul a narovnával… Zřejmě to byl onen pověstný „houser“. Cesta na Angelus hut byla krásná a hodně kamenitá.

Na Angelus hut proběhl oběd a podívaná, jak se někteří příchozí nejenže koupají v ledové vodě jezer, ale ještě k tomu se vůbec nestydí za své spodní prádlo, ať je jakékoliv a už vůbec za své tělo, ať je jakékoliv.

"Malá - velká" Angelus Hut

Ideální výhled při obědu...

V 15.30 vyrážíme na Coldwater hut. Čeká nás neuvěřitelnej sešup dolu. Tady zakopnout, už by člověk mohl jen mávat ručičkama a doufat, že to zabere :-)

Podle ukazatelů bychom měli jít dalších pět hodin…my to zvládli za čtyři. Chata u jezera je pěkná, s krbem a spoustou místa. Anežka je nejodvážnější, a tak jde smočit své tělo do jezera (i přes nepříznivý název zátoky a chalupy). V chatě je už starší pár němců a dva mladí izraelci… Německý pár je příjemný a společenský, a tak s nimi povídáme a trochu se i smějeme. Izraelci ale s nikým nepovídají. Jsme docela rádi, že nejsme němci…taky by se s námi nikdo nebavil :-) Ráno nás v chatě odchytla další češka – Klárka – povídáme a ještě vůbec netušíme, že později společně strávíme mnoho příjemných chvil … :-)