Rob Roy Glacier

Brození řek je na NZ celkem běžná záležitost. Většina nemá stálé koryto a mění svůj tok po každém větším dešti. To znamená, že mosty by musely být velmi široké a vysoké a na to asi ani tady nemají finance. Dokonce na nejznámějším great walku – Milford Sound, mosty přes řeky schválně odstranili, tudíž není vzácností brodit zde třeba celý den po pás ve vodě. V kanceláři DOC jsme si našli informační brožuru o technice správného brození řek a pár dalších o přežití v přírodě. Dověděli jsme se plno zajímavých věcí. Například, že „do buše (volné přírody) je dobré jít s někým, kdo už tam byl.“ Nebo: „když se začnou dít věci špatně, je dobré vědět co dělat.“ A když je člověku zima, nemá se hýbat, ale postavit úkryt a vyhledat pomoc. O brození jsme se dozvěděli, že je dobré brodit ve třech a více lidech, neustále se všemi komunikovat, a když už se má brodit jeden, má si vzít dlouhý klacek na podpírání. Vzhledem k tomu, že nám informace přišly dost neinformativní (neboli k ničemu), začali jsme pojímat podezření, zda vůbec informace podávané DOCákama mají nějakou váhu. Značně nás také zarazili veškeré obrázky správně se brodících kiváků. Naše představa byla, že se vyslečeme z kalhot, batoh si dáme na hlavu a v sandálech přejdeme, abychom měli suché pohorky. Ale kdepak. Pohorky pěkně na nohách a batoh na břiše. To abychom si neobouchali nohy o šutry a batoh mohli použít jako plovák v případě, že bychom si chtěli v řece zaplavat. Zkrátka námi zažité pravidlo z turistických oddílů, že suché boty jsou základ, tady neplatí. Neznají tady ani naše pláštěnky na batohy, místo toho mají všichni v batohu velký pytel z pevného igelitu a v něm všechny věci. Jak jsme později viděli, rangeři si ani pohorky nesuší, nechají je mokré před chatou a další den je nabouvají mokré :-(

 3.3 2011 jsme spali na parkovišti – výchozím bodu k trasám West Matukituki Valley, Rob Roy Glacier a dalším. Přesto, že se na parkoviště jede asi 40km po štěrkové cestě plné hlubokých brodů, spalo společně s námi na tomto místě dalších 20 aut. Cestou jsme potkali u brodů části aut, jako třeba SPZ-ku, blatník, různé plasty apod. Inu, ne každý překonal brody bez úhony. 

Jeden z bezpečnějších brodů, které jsme překonali :-)

 Večer hrozně foukalo a naši soudedé (Izraelci), kteří měli malé auto – nevhodné ke spaní uvnitř – se snažili asi 4 hodiny postavit stan. Jejich stan nejenže stál zřejmě pár šušňů, ale ještě byl z předešlých dnů celý mokrý a jednu tyčku měl zlomenou. Nakonec se jim nepodařilo ho vztyčit. Začal mocně foukat vítr a stan málem odletěl i s autem. Slečna se rozplakala a zamkla se v autě…chlapcovi jsme alespoň uvařili čaj :-) Téměř už za tmy jsme poprvé na NZ spatřili papouška Kea. Zvědavě obhlížel auta a hledal dobroty :-). V noci mělo foukat hodně, a tak jsme si dali záležet, abychom orientovali auto čelem ku směru větru a ne bokem. Nakonec foukalo tak mocně, že vítr houpal autem nahoru a dolu i přes jeho ideální prostorovou konfiguraci a aerodynamický tvar. :-) Probuzení bylo ale s velkolepým výhledem na okolní hory se skalnatými vrcholky poprášenými sněhem. Asi poprvé na nás dýchla atmosféra z Pána Prstenů. 

Ráno dle předpovědi přestávalo pršet, ale rozhodně nepřestávalo foukat a další dny mělo pršet takřka neustále. Proto jsme se nakonec rozhodli jít jen na jednodenní výlet – Rob Roy Glacier. Sestavili jsme sváču a zbalili do batůžku gumáky (pohorky jsme nechtěli mít mokré i přes zdejší zvyklost) – připraveni brodit řeku – protože jak nám řekli v Info centru první most strhla velká voda.

Izraelci vyrazili před námi. Po deseti minutách jsme Izraelce potkali – vracející se – že prý podmínky jsou nepříznivé. Říkali jsme si, že asi ta řeka se nedá přebrodit a že tedy i my se možná budeme muset vracet. Když jsme došli k inkriminovanému místu – zjistili jsme, že „řeka“ je potok a že „most“ je lávka a tok jsme přeskočili :-) 

Onen most, jež spláchla voda...

Izraelci se tedy zřejmě zalekli následujícího zavěšeného mostu… Ten byl skutečně vysoko nad rozbouřenou řekou a dost se houpal.

Tak tuhle řeku bychom brodit nechtěli... A víte proč má voda takovou našedlou barvu?

Na vyhlídku Rob Roy Glacier jsme vyběhli za dvě hodinky. Byl tam krásný výhled na modré kusy ledu a proběhlo naše první setkání s papoušky Kea. Bylo jich tam asi 40! :-) Vydávali veselé zvuky, loudili od návštěvníků dobroty a poletovali kolem. Když normálně sedí, jsou celí zelení, ale jakmile roztáhnou křídla, objeví se červená barva zespodu křídel, a tak se tito ptáci vlastně pořád barevně mění. :-)

 

Zůstali bychom s papoušky i hodiny, ale nahoře jsme pociťovali ledovcový dech, tak jsme museli šupajdit zase dolů. Užili jsme si výhled na krásné údolí West Matukituki a neustále nás přepadala myšlenka podniknout náš původní záměr – projít tímto údolím do chaty s údajně jedinečným výhledem na Jižní Alpy. Leč dali jsme na DOCáckou předpověď počasí a vydali se z parkoviště zpět cestou mnoha brodů do Wanaky. Není asi překvapením, že údajné trakaře nakonec nepadaly a my bychom bývali byli mohli jít plánovanou cestu. Od této chvíle jsme brali informace od DOCáků s rezervou a moc jsme je už nevyhledávali:-)

 

Několik dalších neopomenutelných obrázků papušků a jiných naleznete pomocí odkazu níže:)

https://picasaweb.google.com/danicek.martin/RobRoyGlacier#

Dále jsme se pokusili nahrát video na youtube, takze snad bude fungovat, a tak můžete vidět papoušky v akci i s jejich zvukovými projevy :)
http://www.youtube.com/watch?v=k8Z4n_Ftu5c&feature=channel_video_title

West Coast

Weta přejala na NZ funkci, kterou jinde zastávají hlodavci a také dorůstá podobných rozměrů

26.2 jsme zjistili, že nás čeká několik cestovních dnů…potřebujeme ujet asi 500km a po místních „dálnicích“ to vypadá tak na 5 dní…:-)

Nejlepší komunikace, jaké tady mají mohou vypadat všelijak...

Dvouproudé mosty jsou nedostatkovým zbožím i na dálnicích

Jakmile jsme projeli soutěskou Buller, dostali jsme se na West Coast „západní pobřeží“ do ošklivého města Wesport, kde bylo ale nádherné počasí. Doteď nám není jasné, co vedlo projektanty ke stavbě tak moc širokých ulic. A nejen těch hlavních… Představte si placku s městem, kde jsou ulice, jak čtverečkový papír na piškvorky. Všechny jsou široké jak pro čtyřproudovou silnici a náhle končí. To má třeba ten důsledek, že když parkujete u kraje, málem se auto překlápí na bok díky nutnému svahování vozovky :-) A automatické záchodky byl též velký zážitek. Představte si, že vejdete do kabinky, zamknete se tlačítkem a robotický hlas Vám sdělí, že máte na všechno 10min, že záchod se spláchne sám, odemknete-li dveře, nebo si začnete mýt ruce a začne hrát hudba. Toaletní papír je také na tlačítko. Po stisknutí se spustí motůrek a vyroluje se vám pomalu kousek. Nejenže motůrek dělá kravál, jak naviják jeřábu, ale ještě to šíleně trvá :-) Mytí rukou je také automatizované. V jednom prostoru jsou tři fotobuňky na mýdlo, vodu a fén. Samozřejmě my neznalí jsme nevěděli, kde přesně se mají ruce strčit, takže zprvu se daří spustit voda (tzn. vščetně automatického spláchnutí. Potom náhodou fén, ale i voda + opětovné spláchnutí mísy. Nakonec i to mýdlo, ale je třeba ho smýt vodou - tzn. třetí spláchnutí  :-) 

Automatizace bez čudlíků :)

Velký zážitek, ale rychle město opouštíme a vydáváme se hledat lachtany nedaleko. Bohužel kolonie je nejen obsazená mnoha stovkami turistů, ale navíc není téměř vůbec obsazená lachtany…resp. jestli tam byli, my jsme jich viděli určitě půlku :-) 

Spousty lidí tlačících se u zábradlí...

... aby viděli tohle :)

 Zato Anežka objevila na záchodcích Wetu. Místní jedinečný hmyz. Vypadá jako obrovská kobylka s olbřímými kusadly. Dost se jí bojíme. Později zjišťujeme, že jde o vzácnost. Jsou jen tady na Zélandu a moc jich už není, protože importovaní hlodavci je skoro všechny sežrali. Největší Weta Stromová je větší, než kdejaký sklípkan a DOCáci je chrání jak můžou na pár malých ostrovech u pobřeží NZ. Také poprvé spařujeme Weku – nelétavého ptáka, který díky naší nešikovnosti později požírá Wetu :-( 

Weta stromová

"naše" Weta

"naše" Weka

Za dalších 100km zastavujeme u Pancake rocks alias „palačinek“. Název dostaly tyto pobřežní skaliska díky svému vrstevnatému vzhledu. Něco podobného jsme ještě neviděli. Teda v přírodě. Vypadají totiž přesně jako umělý kámen, kterým si mnozí obkládají domy. A tak bylo trochu složité dostat si do hlavy, že to není divadelní kulisa, že to není laminát ani jiný podvrh. Oproti lachtanům nečekaný zážitek – nejenže samotné skály na pobřeží jsou opravdu zvláštní, ale ještě se nám nějakou náhodou podařilo přijet ve správnou dobu – a to při přílivu, kdy voda tryská ze všech možných škvír, vše doprovázeno hlasitým duněním příboje ve skalách. 

Marťas už má zase hlad

Večer sledujeme krásný západ slunce nad mořem, u kterého dneska spíme.

28.2 se konečně dostáváme k ledovcům – nejdříve k ledovci France Josefa, kde zakupujeme pohled pro našeho společného přítele Tomáše Novotného a okamžitě zasíláme do Čech…(zatím nedošel :-) protože ale na trase k ledovci se před námi tlačí již stovky dalších turistů (většinou ti samí, co byli na lachtanech) ledovec opouštíme a vydáváme se na ten druhý, menší a snad méně zalidněný. Ledovec je opravdu velký kus ledu a v okolí je ledová zima…

Foxův ledovec

My a ledovec

Marťas a kámoš DOCák

Místní ledovce jsou mimo jiné unikátní svou „rychlostí“ sesunování – až 5m za den!!! To je dáno velmi vydatnými srážkami tady na West Coastu zvláště v zimě. Na některých místech spadne i 15 tisíc mm za rok srážek. Samozřejmostí jsou výlety vrtulníkem s přeletem nad ledovci, procházky po ledu s průvodcem, či výlet do ledovcových puklin včetně zapůjčení zimního oblečení a batůžků se svačinou. Zde jsme také viděli poprvé a naposled na NZ krumpáč. Zem je zde tak měkká a všechno beztak kopou bagry, takže zde tento nástroj vůbec neznají. Ale při výletu na ledovec jej vyfasujete a potom vás průvodce vypustí a všichni najednou kopete do ledovce a je to zábava… No nevíme…:-) Večer se snažíme ještě ukrojit nějaký ten kilometr a dojíždíme k jezeru Moeraki… Martin se vypravil na pstruhy a ulovil opět úhoře :-) vrátil se ve 22.00 a do dvou do rána jsme zabíjeli komáry, přičemž při veškerém vynaloženém úsilí se jejich počet spíše zvyšoval… Doteď nám není jasné, jak se to dělo… Jakoby z jednoho zabitého komára vzešli tři další… A venku jich bylo tolik, že bylo slyšet, jak narážejí do plechů auta. Ve tři hodiny ráno jsme to už nevydrželi, opustili toto místo a vyrazili někam, kde bude foukat a komáři nebudou.

1.3 V noci začalo vydatně pršet a jak jsme se dozvěděli, bude pršet ještě několik dalších dní – to nám trochu kazí naše plány na výšlap na Brewster hut, kde má být údajně nejkrásnější výhled na Mt. Cook (Aoraki). 

Přeloženo do češtiny: bude hodně pršet.

DOCák nám také sdělil, že hrozí nemožnost navrátit se z výletu díky rozvodňující se řece. Ta se musí brodit hned u silnice a musí se jít stejnou trasou zpět. Takže bychom mohli uvíznout na dohled od auta, ale pár dní bychom si mohli počkat, než voda opadne. To je tady dost normální a všude píšou, že si máme brát jídlo až na pět dní navíc, kdyby nás takhle řeka uvěznila. Místo toho se cestou zastavujeme pouze na Thunder Creek Falls a Faintal falls. Na večer jsme zaparkovali u krásného a obrovského jezera Hawea, kde v noci foukalo tak, že jsme se báli, že se převrátí auto (teda hlavně Anežka se bála, Martin chrněl…)

Dopoledne přijíždíme do Wanaky, zeptat se v kanceláři DOC na počasí a na doporučení ohledně dalších výletů (protože na další plánované trase musíme brodit řeku a to po dlouhých deštích není možné, doporučil nám náš průvodce optat se v dobře informovaných kancelářích DOC). V dobře informované kanceláři nám neřekli nic… Sami jsme si všimli nástěnky s aktualitami, kde jsme vyrozuměli, že jeden z mostů na naší trase je stržen po velké vodě. Chtěli jsme jen vědět, jestli je tam možno projít a který ten most je stržen. Slečny vypadaly, že už pár let v horách nebyly, a tak nás zahltili spoustou užitečných informací, jakože si můžeme zkrátit cestu pomocí tryskového člunu „jet boatu“, a abychom se nemuseli vracet zpět stejnou cestou, mohou nám zarezervovat letadlo. Když jsme se ale znovu zeptali na to, co nás původně zajímalo, řekli nám, že tam máme jet a rozhodnout se sami…

Škodovka ve službě DOC :-)

Ve Wanace dost frčí kite boarding a vůbec celé městečko působí příjemným dojmem. Je totiž na úžasném místě. Hned u centra je obrovské jezero Wanaka a v pozadí vysoké a nádherné hory. Díky větru a rozloze jsou na jezeru vlny přirovnatelné k mořským. I barva je zvláštní, taková mléčně modravá – no jezera tady mají naprosto unikátní. Marťas ve městě zakupuje třpytky a Anežka za odměnu náušnice. :-) 

I takovou -veleinformativní- mapu můžete zakoupit na NZ

Marťasovi tady všichni zobou z ruky :)

S běžným autem bychom na tak pěkném místě spát nemohli

Výhled na jezero Hawea

Anežčiny mosty :-)

Další velmi zábavné fotky můžete nalézt na:

https://picasaweb.google.com/danicek.martin/WestCoast#

Nelson Lakes NP

Zjistili jsme, že nám bude v Čechách moc chybět:

• Neustálé mávání kiváků – mávají malý, velcí, staří i mladí, v autech, na kolech, pěšky…silničáři, mamky s kočárkama, skateboarďáci, kravaťáci i staříci

• Krásná čistá voda – všech odstínů a barev – ale vždy průzračná!!!

            22. 2. 2011 prší. A tak navštěvujeme naší první kancelář DOC (Department of Conservation – ministerstvo ochrany přírody). Zaměstnanci DOC (rangers – čti rejndžrs :) působí důležitým dojmem a mají zelené uniformy. Jsou něco mezi úředníkem a skautem. Pokud podávájí nějaké informace, tváří se velice seriózně a nejsou nakloněni vtipkování. Můžeme zde ale nabít zdarma baterky a deštivý den trávíme příjemným prohlížením nástěnných tabulí. Ty informují o unikátnostech ve zdejším NP neuvěřitelně názornou a zábavnou formou. Jestli tady něco umí, jsou to tyto postery. V tom máme v ČR velké mezery. Na druhou stranu mapy neumí vůbec. Poprvé a bohužel ne naposledy tady spatřujeme cosi jako malůvku na zdi. Je to mapa okolí s vyznačenými turistickými trasami, ale není z ptačí perspektivy, nýbrž jakoby z vysokého komína. Takže se cestička často ztrácí za obzorem. Turista tak nemá představu o měřítku (platí zde pravidla perspektivy), orientaci (chybí určení světových stran), ani kudy cesta vede a všechny stezky jsou stejnou barvou. Navíc pestré barvy vytvářejí dojem, že autor ještě nedokončil první stupeň základní školy… No zkrátka ne úplně použitelný kýč. Mimo jiné se dovídáme, že v obou velkých jezerech národního parku žijí úhoři dlouhoploutví. Smutná zpráva je, že se nesmí lovit. Rostou totiž nejpomaleji ze všech úhořů na světě a jsou přítomni jen v těchto jezerech. Dorůstají až ke dvěma metrům a dožívají se i 160let.  Dobrý ale bylo pozorovat menší exempláře u mola, kde čekali, až je zase někdo půjde krmit. Byli teda obří a kachny se držely s respektem opodál, i když by se rády přiživily. A pokud se nějaká opovážila, dostala kousanec do nohy od úhoře :-) 

úhoři jako ...

Večer jsme se uchýlili do free campu, kde jsme podle zpráv od našich starostlivých příbuzných zjistili, že v Christchurchi bylo zemětřesení, které poškodilo značnou část města...

23.2 ráno ještě vyčkáváme, než přestane pršet. V poledne pak už vyrážíme. Výstup oproti Mt. Owenovi pohodlný, cesty upravené, výhledy na jezero Rotoiti překrásné, lišejníky jsou po třech dnech deště krásně zelené, a tak Marťas zase fotí ty samé druhy jako cestou na Mt. Owen.

Nad hranicí lesa se objevuje hřeben slibující pohodlnou cestu bez větších převýšení a nad hlavami nám svištějí větroně (ultralighty). Létají nám tak blízko nad hlavami, že je i slyšíme. Je to neuvěřitelně krásný pohled, jak ladně a rychle létají nad hřebenem s dalšími horami v pozadí. Terén je kamenitý s úplně jinýma kytkama než na předešlých vápencích. Nejvíc jsme paf z „Sheep vegetable“. Cekem jsme si zaužívali pro tuto rostlinu pojem „kožíšek“. :-) Rozlišili jsme několik druhů, ale nejradši jsme hladili ten nejhebounštější – teda aspoň někteří z nás :-)

Tuli, tuli...:)

Odpoledne se začíná zatahovat a my hledáme místo na spaní. Nacházíme téměř rovný porost trávy, která ze všeho nejvíc připomíná prasečí štětinky ohnuté všechny dle směru větru. Byly dost tuhé, ale ne moc, a tak ergonomičtější, měkčí a sušší podklad pro stan jsme si nemohli přát…

24.2 vše nasvědčovalo tomu, že vyrazíme včas, ale Martin si při nazouvání levé ponožky něco provedl se zádama, takže si ještě na dvě hodiny lehnul a narovnával… Zřejmě to byl onen pověstný „houser“. Cesta na Angelus hut byla krásná a hodně kamenitá.

Na Angelus hut proběhl oběd a podívaná, jak se někteří příchozí nejenže koupají v ledové vodě jezer, ale ještě k tomu se vůbec nestydí za své spodní prádlo, ať je jakékoliv a už vůbec za své tělo, ať je jakékoliv.

"Malá - velká" Angelus Hut

Ideální výhled při obědu...

V 15.30 vyrážíme na Coldwater hut. Čeká nás neuvěřitelnej sešup dolu. Tady zakopnout, už by člověk mohl jen mávat ručičkama a doufat, že to zabere :-)

Podle ukazatelů bychom měli jít dalších pět hodin…my to zvládli za čtyři. Chata u jezera je pěkná, s krbem a spoustou místa. Anežka je nejodvážnější, a tak jde smočit své tělo do jezera (i přes nepříznivý název zátoky a chalupy). V chatě je už starší pár němců a dva mladí izraelci… Německý pár je příjemný a společenský, a tak s nimi povídáme a trochu se i smějeme. Izraelci ale s nikým nepovídají. Jsme docela rádi, že nejsme němci…taky by se s námi nikdo nebavil  :-) Ráno nás v chatě odchytla další češka – Klárka – povídáme a ještě vůbec netušíme, že později společně strávíme mnoho příjemných chvil … :-)

25.2 Se vracíme zpět na Mt. Robert Carpark a rovnou vyrážíme na Maraia Falls, kde vaříme, pereme a odpočíváme…

Martin a zvířátka :)

A jestli jste lační po dalších obrázcích, můžete mrknout na picasa pomocí odkazu níže :)

https://picasaweb.google.com/danicek.martin/NelsonLakes#