Greenstone & Caples track

zase jedna smradlavá zabahněná hnusná řeka, kde by člověl ani nohu nesmočil ...

6.3 2011 se po téměř zimní noci (na kopcích nad námi zase napadl sníh a Martin snědl v noci konzervu fazolí, protože mu byla zima - přestože měl na sobě 4vrstvy oblečení) rozhodujeme, zda jít Routebourn+Greenstone nebo Greenstone a Caples Track, abychom tak z jednosměrných tracků udělali okružní :-). Nakonec jsme se rozhodli pro trasu Greenstone a Caples. Přejeli jsme tedy na druhý konec parku Mt. Aspiring NP opět cestou mnoha brodů a prudkých zatáček. Hned první co vidíme při příjezdu na výchozí bod-parkoviště, jsou krávy brodící řeku - jen tak, že se jim chce pást na druhé straně koryta - paráda.

Tak takhle se má správně brodit řeka... Po čtyřech je to nejbezpečnější :-)

Martin v 18.30 vyráží na ryby a už kolem 21.00 se vrací s půlmetrovým pstruhem :-) V jezeře Wakatipu se totiž může chytat i na návnadu, a tak Marťas snadno nakopal žížaly na pastvině plné kravinců. Potom se musel prodírat křovinami, aby nakonec sjel po zadku po svahu ke břehu jezera. Úlovky byli nakonec dva, takže jsme se nemohli dočkat, až trek dojdeme a Marťas půjdu zase kopat žížaly a lovit :-)

50cm Brown Trout a Marťas :-) (hádejte kdo je kdo...)

7.3 k snídani smažíme pstruha. Jakmile ale začínáme servírovat na stůl, objevil se autobus se 40-ti turisty a jejich průvodci. Tady na NZ totiž funguje něco naprosto neuvěřitelného – a to – Fully guided walks. Lidé různého věku, si zaplatí průvodce (většinou ne jednoho), který jim podle délky trasy nese: veškeré jídlo, erární oblečení (bundy, svetry, pláštěnky…), lékarničky aj. V extrémních (ale ne ojedinělých případech) si tito turisté nechají své malé batůžky ještě do cílové chaty dopravit vrtulníkem! Zajímavý je pohled na 25-ti letého Američana, který vyráží na tůru s hůlkami a povídá si se svou průvodkyní, která nese 50-ti kilový batoh, aby měl chlapec k večeři svůj steak a lahev vína. I přes přítomnost množství čumilů jsme si na pstruhovi pochutnali a navíc jsme se opět potkali s Češkou Klárkou – tentokrát již i s jejím manželem Járou, kteří chtějí jít stejnou trasu jako my. Domlouváme se na společné večeři na první chatě.

Placený průvodce už maže na chatu s největším batohem, jaký jsme kdy viděli...

Trasa nádherná, vede podél řeky, krásným širokým údolím a zelenými lesy, kde se natáčely scény z pána prstenů (Fangorn forest). Když jsme přišli na chatu, už tam bylo nacpaných 14lidí, přesto že chata je pro 10. Rozbalujeme stan opodál, koupeme se v řece a rozděláváme oheň společně s Australany, kteří si s námi vydrželi povídat až do dvou do rána. Vůbec chudáci nejsou zvyklí, že se může venku dělat oheň, tak si tuto vzácnost vychutnávali. Pán byl původem z Izraele, oba moc chytří a příjemní. Před touto trasou šli také na Sugarloaf pass a to ještě delší a obtížnější cestou, kde se ráno probudili se zasněženým stanem…

8.3 V 11:50 přecházíme zavěšený most, který se blíží nejjednoduššímu typu (jen tři provazy) a vydáváme se na cestu hlubokým lesem.

 


















Stromy jsou pokroucené, všude je mokro, mechovo, zeleno…tady se natáčel les Entů. Pokračujeme cestou podél potoka, který je místy suchý a vydlážděný bílým kamením. Anežka nastudovala, že tuto stezku používali Maorové při svých výpravách za jadeitem, a protože neměli žádné značení, uchovávali si popis cesty pomocí písní. Zapomenout na takové cestě písničku se tudíž mohlo stát osudným :-) V sedle je nádherně, výhledy do všech stran, zasněžené vrcholky v pozadí. K chatě Mc.Kellar přicházíme již pozdě večer a nacházíme Kláru s Járou – kteří už se opět nevešli do chaty. Do noci si porovnáváme zážitky z Austrálie a Nového Zélandu. Všichni se shodujeme, že jsme rádi, že žijeme v Evropě.

mechoviště všude...

Potok občas vyschnul a pak zase zmokřel:-)

"Vrcholové" foto v sedle :-)

Mc Kellar Sadle

9.3 Než jsme usušili stan, je už zase dvanáct hodin. Cesta údolím řeky Caples je krásná a odlišná od té v okolí řeky Greenstone. Užíváme si zlaté trsy trávy a modré nebe.

Snad možná nejhezčí údolí, co jsme tady viděli :-)

Cestou potkáváme DOCáka, který stříhá nůžkami trsy trávy, které tak místo toho, aby se lehce otřely o naše nohy, nepříjemně se do nich zapichují. Procházíme poprvé procedurou zvanou Check-in. Vyptává se nás, jak se jmenujeme, odkud kam jdeme a jaký je náš plán. Vše si zapisuje na zmuchlaný kus papíru. Podává informace o tom, kde právě jsme, kudy vede cesta (která je nepřehlédnutelně značená), jak dlouho nám to bude trvat do další chaty a jaké bude počasí. Máme mapu, takže všechno stejně víme a navíc nás neprávem obírá o námi zakoupené modré papírky za spaní ve stanu. Myslel si totiž, že jsme využívali vybavenosti chat. To nám dochází až později a my se cítíme poněkud podvedeni. Anežka uklidňuje Marťase, který má sto chutí toho DOCáka poslat na Sugar loaf prořezávat cestu, aby se zabavil nějakou užitečnější činností. Oni ale tohle všechno dělat musí, takže to vlastně není jejich chyba… Na poslední chatě spíme opět ve stanu, ale dlouho zevlujeme uvnitř chaty a povídáme zase s Klárou a Járou. Taky jsme se zase jednou vykoupali v řece. Už nám ani nepřišla tak studená, i když bez pochyby byla hrozně :-)

10.3. Vyrážíme na poslední část trasy. Sluníčko se schovává za mraky a začíná pršet. Poslední úsek překonáváme v pláštěnkách a v autíku vaříme čaj. Pršet nepřestává, a tak se plánované rybaření nekoná. Nabíráme Kláru s Járou a vyrážíme do Quenstownu. Skoro týden jsme byli bez signálu, tak píšeme zprávy domů a taky „mámě s tátou“ (Denise a Pepovi), kteří po nás už vyhlašovali pátrání. Všichni se nakonec scházíme při nakupování jídla a trávíme večer a noc v DOC-kempu poblíž města Queenstown.

Předposlední chata na cestě a koupací řeka :-)

DIDIMO, aneb importovaná řasa, která zamořuje víc a víc řek na NZ :(

Smotlacha: "Fungus flavus"

Smotlacha: Fungus alba-niger

Smotlacha: Fungus arborea-alba

Smotlacha: Fungus brunnea-barata

Smotlacha: Fungus violaceus

Jelikož jsme opět nafotili víc, než blog snese a vy jste jistě po dalších obrázcích lační, neváhejte a užijte odkaz níže :-)

https://picasaweb.google.com/danicek.martin/GreenstoneACaplesTrack

Sugar Loaf

3.3 2011 Jsme se ještě zvládli přesunout přes Wanaku, Queenstown a Glenorchy až k výchozímu bodu na Routebourn Track (great walk) – který ale nejdeme, už jenom proto, že není okružní a cesta autem zpátky na začátek 40km dlouhé trasy je asi 150 kilometrů dlouhá. Rozhodli jsme se pro jinou trasu, s chatou zdarma, bez davů lidí a se stejnými výhledy – Sugar Loaf Pass.

Náš plán byl jít kolečko po směru hodinových ručiček, ale posléze jsme se (nechtěně) vydali proti směru hodinek.

4.3 rychle balíme a začínáme hledat cestu…to se nám nepodařilo, vracíme se k autu a vzhledem k tomu, že trasa je okružní hledáme druhý konec – to se nám nakonec podařilo :-)

Na chatu Rockburn bychom měli jít dvě hodiny. Nakonec jsme to šli 5 a to BAŽINOU!!! Jednou jsme se dokonce ztratili. Minuli jsme jezero Sylvan a taky skupinku deseti důchodců, kteří si zaplatili výlet s průvodcem. Měli všichni stejné bundy, které jim byly zapůjčeny a průvodce měl na zádech obrovský batoh s jejich svačinkami :-) Chata je opravdu zadarmo – a podle toho vypadá…papundeklová, s jedním malým okýnkem, téměř spadlá, smradlavá. Rozhodli jsme se spát raději venku v našem stanu.

Interier chaty "basic"

Později se u nás zjevili lovci. Trochu jsme se polekali při pohledu na jejich zbraně a rázem nám připadalo chození ve zdejších lesích méně bezpečné. Před pár týdny tu totiž jeden podobný mladík zastřelil paní, která si čistila zuby u řeky nedaleko kempu. Jako správní kiváci nemohli mít na sobě nic jiného než kombinaci kraťásků s návlekama. Sravdovní bylo, že každý kousek jejich oděvu měl výšivku jelena :) Večer šel Martin zkusit ještě chytit nějakou rybu, ale kromě pár pěkných pohledů na údolí a pěkného kamínku nenalezl nic. V údolí navíc foukal vítr tak studený, a tak moc, že byl rád, že ho to neodfouklo :) … Anežku mezitím navštívili ve stanu lovci a oznámili, že v noci má být velká bouře, takže máme zvážit spaní ve stanu. Počasí tady dost prožívají nejen lovci. Předpovědi je v televizi věnována značná část vysílacího času a nesmí chybět ani číselné údaje o bodu mrznutí, rosném bodu, okluzní frontě apod. Všichni si tyto informace pamatují a přesně ví, v kterou hodinu a minutu právě na jejich zahrádku spadne první kapka deště. Nakonec jsme dali na jejich radu a přesunuli se do chatky. Ta v noci a při zapáleném krbu už nebyla tak hrozná…V noci opravdu lilo – a to i střechou, díra však nebyla nad palandami…:-)

5.3 jsme se probudili (chatka nespadla) a vyrazili kolem 10 směr sedlo…cesta asi 4km nám opět trvala 4 hodiny. Martin po 10ti minutách rezignoval na suché sandále, brodili jsme se bažinami, přeskakovali vodopády, přelézali spadlé stromy a přitom všem jsme se plazili do kopce kopcovatýho. Rozdíl mezi úpravou Great Walks a ostatními trasami je propastný. Zatímco stezky na great walks jsou budovány bagry a štěrk na ně je shazován vrtulníky, méně populární stezky se nechávají být a DOCák s motorovkou tady neprojde jak je uherský rok dlouhý.

Turistické značení na NZ - plastový trojúhelník se dvěma...

... až sedmi hřebíky, ukotvený ve stromu :(

Při obědu se na nás přišel podívat jeden divoký Keák (neloudil dobroty). Nakonec jsme se přece jenom vyšplhali do sedla. Byl odsud parádní výhled na zasněžené kopce všude okolo, na řeku, jak meandruje v širokém korytě plném štěrku, a taky to tam bylo jedno velké rašeliniště. Brodili jsme se bahnem i do půl lýtek a v duchu vzývali ducha povalových chodníků. Ten nás ale nevyslyšel a my se museli bahnit až na konec.

Rašelinová lázeň před kterou není úniku :)

Zatímco cestou nahoru jsme šplhali svahem severním, tedy (na jižní polokouli) více slunným, dolů jsme procházeli svahem jižním, tedy více neslunným. Bylo tam hodně mechu všude na stromech a i na zemi. Potkali jsme dědečka hříbečka a čím blíže jsme byli u parkoviště, tím byla cesta širší a upravenější.

dědeček hříbeček

dědečka hříbečka

A mnohé další neopomenutelné obrázky na picasa:

https://picasaweb.google.com/danicek.martin/SugarLoaf

Rob Roy Glacier

Brození řek je na NZ celkem běžná záležitost. Většina nemá stálé koryto a mění svůj tok po každém větším dešti. To znamená, že mosty by musely být velmi široké a vysoké a na to asi ani tady nemají finance. Dokonce na nejznámějším great walku – Milford Sound, mosty přes řeky schválně odstranili, tudíž není vzácností brodit zde třeba celý den po pás ve vodě. V kanceláři DOC jsme si našli informační brožuru o technice správného brození řek a pár dalších o přežití v přírodě. Dověděli jsme se plno zajímavých věcí. Například, že „do buše (volné přírody) je dobré jít s někým, kdo už tam byl.“ Nebo: „když se začnou dít věci špatně, je dobré vědět co dělat.“ A když je člověku zima, nemá se hýbat, ale postavit úkryt a vyhledat pomoc. O brození jsme se dozvěděli, že je dobré brodit ve třech a více lidech, neustále se všemi komunikovat, a když už se má brodit jeden, má si vzít dlouhý klacek na podpírání. Vzhledem k tomu, že nám informace přišly dost neinformativní (neboli k ničemu), začali jsme pojímat podezření, zda vůbec informace podávané DOCákama mají nějakou váhu. Značně nás také zarazili veškeré obrázky správně se brodících kiváků. Naše představa byla, že se vyslečeme z kalhot, batoh si dáme na hlavu a v sandálech přejdeme, abychom měli suché pohorky. Ale kdepak. Pohorky pěkně na nohách a batoh na břiše. To abychom si neobouchali nohy o šutry a batoh mohli použít jako plovák v případě, že bychom si chtěli v řece zaplavat. Zkrátka námi zažité pravidlo z turistických oddílů, že suché boty jsou základ, tady neplatí. Neznají tady ani naše pláštěnky na batohy, místo toho mají všichni v batohu velký pytel z pevného igelitu a v něm všechny věci. Jak jsme později viděli, rangeři si ani pohorky nesuší, nechají je mokré před chatou a další den je nabouvají mokré :-(

 3.3 2011 jsme spali na parkovišti – výchozím bodu k trasám West Matukituki Valley, Rob Roy Glacier a dalším. Přesto, že se na parkoviště jede asi 40km po štěrkové cestě plné hlubokých brodů, spalo společně s námi na tomto místě dalších 20 aut. Cestou jsme potkali u brodů části aut, jako třeba SPZ-ku, blatník, různé plasty apod. Inu, ne každý překonal brody bez úhony. 

Jeden z bezpečnějších brodů, které jsme překonali :-)

 Večer hrozně foukalo a naši soudedé (Izraelci), kteří měli malé auto – nevhodné ke spaní uvnitř – se snažili asi 4 hodiny postavit stan. Jejich stan nejenže stál zřejmě pár šušňů, ale ještě byl z předešlých dnů celý mokrý a jednu tyčku měl zlomenou. Nakonec se jim nepodařilo ho vztyčit. Začal mocně foukat vítr a stan málem odletěl i s autem. Slečna se rozplakala a zamkla se v autě…chlapcovi jsme alespoň uvařili čaj :-) Téměř už za tmy jsme poprvé na NZ spatřili papouška Kea. Zvědavě obhlížel auta a hledal dobroty :-). V noci mělo foukat hodně, a tak jsme si dali záležet, abychom orientovali auto čelem ku směru větru a ne bokem. Nakonec foukalo tak mocně, že vítr houpal autem nahoru a dolu i přes jeho ideální prostorovou konfiguraci a aerodynamický tvar. :-) Probuzení bylo ale s velkolepým výhledem na okolní hory se skalnatými vrcholky poprášenými sněhem. Asi poprvé na nás dýchla atmosféra z Pána Prstenů. 

Ráno dle předpovědi přestávalo pršet, ale rozhodně nepřestávalo foukat a další dny mělo pršet takřka neustále. Proto jsme se nakonec rozhodli jít jen na jednodenní výlet – Rob Roy Glacier. Sestavili jsme sváču a zbalili do batůžku gumáky (pohorky jsme nechtěli mít mokré i přes zdejší zvyklost) – připraveni brodit řeku – protože jak nám řekli v Info centru první most strhla velká voda.

Izraelci vyrazili před námi. Po deseti minutách jsme Izraelce potkali – vracející se – že prý podmínky jsou nepříznivé. Říkali jsme si, že asi ta řeka se nedá přebrodit a že tedy i my se možná budeme muset vracet. Když jsme došli k inkriminovanému místu – zjistili jsme, že „řeka“ je potok a že „most“ je lávka a tok jsme přeskočili :-) 

Onen most, jež spláchla voda...

Izraelci se tedy zřejmě zalekli následujícího zavěšeného mostu… Ten byl skutečně vysoko nad rozbouřenou řekou a dost se houpal.

Tak tuhle řeku bychom brodit nechtěli... A víte proč má voda takovou našedlou barvu?

Na vyhlídku Rob Roy Glacier jsme vyběhli za dvě hodinky. Byl tam krásný výhled na modré kusy ledu a proběhlo naše první setkání s papoušky Kea. Bylo jich tam asi 40! :-) Vydávali veselé zvuky, loudili od návštěvníků dobroty a poletovali kolem. Když normálně sedí, jsou celí zelení, ale jakmile roztáhnou křídla, objeví se červená barva zespodu křídel, a tak se tito ptáci vlastně pořád barevně mění. :-)

 

Zůstali bychom s papoušky i hodiny, ale nahoře jsme pociťovali ledovcový dech, tak jsme museli šupajdit zase dolů. Užili jsme si výhled na krásné údolí West Matukituki a neustále nás přepadala myšlenka podniknout náš původní záměr – projít tímto údolím do chaty s údajně jedinečným výhledem na Jižní Alpy. Leč dali jsme na DOCáckou předpověď počasí a vydali se z parkoviště zpět cestou mnoha brodů do Wanaky. Není asi překvapením, že údajné trakaře nakonec nepadaly a my bychom bývali byli mohli jít plánovanou cestu. Od této chvíle jsme brali informace od DOCáků s rezervou a moc jsme je už nevyhledávali:-)

 

Několik dalších neopomenutelných obrázků papušků a jiných naleznete pomocí odkazu níže:)

https://picasaweb.google.com/danicek.martin/RobRoyGlacier#

Dále jsme se pokusili nahrát video na youtube, takze snad bude fungovat, a tak můžete vidět papoušky v akci i s jejich zvukovými projevy :)
http://www.youtube.com/watch?v=k8Z4n_Ftu5c&feature=channel_video_title