Jahodaření

Druhá práce, aneb jahody, rajčata, jahody, fazole, jahody, cukety a zase jahody :)

Během druhého hledání práce jsme zjistili, že:

·         je nejhorší sezóna EVER (dle novinových titulků) :)

Během sbírání zeleniny všeho druhu jsme zjistili, že:

·         Fazolí se dá přejíst :)

·         I rajčat se dá přejíst :)

·         I cuket se dá přejíst :)

·         A dokonce i jahod se lze přejíst :)

11.11. Jsme posnídali u řeky Waikato a vyrazili směr Taupo – což je největší vnitrozemské jezero na NZ – Kiváci hovoří o Ráji na zemi…cestou jsme potkali milou Češku, která nám sdělila, že v Hastingsu hledají lidi na sbírání jablek a že Taupo je díra a nic tam není…V Taupu jsme se tedy ani nezastavili a vyrazili rovnou do Hastingsu…cestou jsme se báli, že nám nevyjde benzín – na 150km úseku místní „dálnice“ nebyla ani jedna benzínka… Zato krajina kolem úplně jiného rázu. Příkré kopce osázené monokulturou zdejší borovice (Pinus rigida). Bylo vidět, že jim musí průběžně ořezávat spodní větve, aby je měli pěkně rovný. Krajina nikoho a ničeho… Jen občas malá vesnice – tam bychom teda bydlet nechtěli… Při příjezdu do Napieru zrovna začalo svítit benzínové světýlko :) Potkali jsme pomerančový sad a kromě negativní odpovědi na práci jsme si odnesli pytel těch nejšťavnatějších, nejsladších a nejpomerančovatějších pomerančů, jaký jsme kdy jedli :). V Napieru na netu hledání práce…ale vůbec nic… Mimochodem Napier je konečně první hezké město – navíc ve stylu Art Deco. Prohlídku jsme ale nechali na později, až budeme mít volno během práce. Večer objíždíme vinice, sady a farmy…najezdili jsme okolo 200km, ale zase nic…:(

Vinice a vinice...

Nejpomeračovější pomeranče v pravé samoobsluze!

Poutač u vinice :)

12.11. jsme se zastavili na Strawberry farm. Marťas myslel, že už jsme tam byli, protože to nebyly první jahody, které jsme potkali. Naštěstí Anežka správně věděla, že právě tady bychom se neměli zapomenout zeptat :) Koupili jsme jahody a že prý můžeme pracovat od úterý 16.11. Pan šéf sympaťák, hodinová mzda kolem 14NZD, ale jen 20 – 30h týdně, což pro nás nebylo optimální. Dohodli jsme se, že zavoláme… Jedeme do Hastingsu – druhé hezké město, také ve stylu Art Deco (obě města zničilo zemětřesení 1931 a byla vystavěna znovu právě v tomto stylu). Obvyklé kolečko – Info - Pick NZ – Internet – úřad práce – kontraktoři – nikde nic…Dostali jsme pouze informaci, že za 14 dní začíná sezóna a že by to tedy mělo být lepší. Večer objíždíme sady a vinice. Zvláštní bylo, že téměř nikde jsme nikoho nesehnali. Prostě tam nikdo nebyl. Už takhle bylo obtížné se někoho dovolat, protože věc jako domovní zvonek tady neznají… Tak jsme napsali hromadu papírků: že chceme práci a náš telefon a nechávali jsme je ve schránkách. Mají tady takový ty americký, jak se dává pacička nahoru, když je něco vevnitř. Spaní na pláži – černá – kamínková…málem jsme zapadli, když jsme tam zajížděli…

Westerman's - ukázka Art Deca v Hastingsu

Toto není reklama - ale průměrně upravená sekce se zeleninou v místním supermarketu :)

A stejně nevkusná sekce masny :)

Důkaz všehoschopnosti řidiče a jeho vozidla :)

"Zase" krásný výhled z nocoviště :)

13. 11. jsme našli broskvový sad – brali by nás do Vánoc, ale spát bychom museli na silnici a míň peněz než na jahodách. Také pan vedoucí nebyl moc sympaťák a Marťase jeho chovaní trochu popudilo. Rozhodli jsme se tedy, že lepší něco, než nic a voláme na jahody. Bereme to s myšlenkou, že do Vánoc a pak se uvidí. Spaní ve View Bay – první teplá noc na NZ a krásná pláž. Místo písku malinkatý černý kamínky, velký vlny a moře s barvou tyrkysově matně modrou.

moře s barvou tyrkysově matně modrou :)

14.11. Zkoušíme poslední možnost – jahodová farma v Havelocku. Psali o ní v průvodci, že zde dělají zmrzlinu z vlastních jahod. A taky že jo-ale ne ve stylu jahodové dřeně, na kterou jsme se těšili, ale prostě namelou zmražený jahody s jogurtem. Farma je luxusní a obrovská. Za pulty obsluhují pouze 16ti leté blondýnky skryté pod 2cm make-upu a celé je to tak nějak pro místní elitu - a zřejmě proto nás neberou :) Jedeme mrknout na Oceanbeach, jestli bychom tam nemohli přespat…ale je tam plno…

2. pokus je Waimarama – cestou koupačka v řece – museli jsme projet půl metru hlubokou vodou a pak zpátky…autíčko to nevydrželo – a chcíplo :( Asi bylo přechlastaný a ta hodina, co jsme stáli u cesty, nebyla vůbec příjemná. Marťas se dost bál, že ho nenastartujeme už vůbec, budeme se muset nechat odtáhnout a kolik bude stát oprava… Avšak po magické hodině autíčko škytlo a my mohli pokračovat na pláž ve Waimarama.  Tady už plno nebylo a my si našli místěčko - jak jinak, než s krásným výhledem:) Marťas šel zase zkusit své rybářské štěstí, ale akorát musel jít po prsa do vody, protože se mu zabořilo olůvko do písku:) Při zpáteční cestě ale narazil na chobotnici a maorské lovce Paua mušlí…:)

Ydilka :)

16.11. První pracovní den na jahodách! Je to vlastně rodinný podnik. Pracují tu manželé Dave a Lisa (42 let) s dcerou Aleshou (20 let) a mají ještě syna Camerona (13 let), chodí jim pomáhat Davevův otec Ian (80 let!!!) a Lisina matka Ann. Vybudoval to tu Ian – pozemek asi 5ha, na kterých je sedm 40ti metrových skleníků – ve kterých se pěstují hlavně rajčata, ale taky květák, brokolice, brambory, fazole, cukety a různý druhy salátů… na zbytku pozemku je jabloňový sad a jahody…dvě pole, asi 100m dlouhý v každém 8 řad jahod. „Máme“ 2 druhy – Pajero a Camerosa…Pajero dozrává rychleji, ale jahody jsou menší a světleji červené – zato sladší…Camerosa se sbírá ideálně 1x za tři-čtyři dny – jahody jsou obrovský, červenější a trochu míň sladký (podobný se prodávají v supermarketech i u nás). Pro nás je největší rozdíl v tom, že Pajero má méně listů, a tak je sbírání snazší a rychlejší. Zato Camerosa má listů až moc a my se v nich musíme přehrabovat, abychom nějaký jahůdky nezapomněli. No a víc je samozřejmě těch druhých, protože víc plodí :) Všechno se sbírá do vaniček od zmrzliny a nechává v řádku, pak se všechny najednou seberou do přepravek a odvezou do chlaďáku…postupně se potom přebírají, váží a prodávají. Každý den se začíná v 7.00, přesně v 10.00 se sbírá první várka a je 20min pauza, ve 12.00 bývá půl hoďka pauza na oběd…někdy práce končí obědem, někdy se sbírá déle…záleží hodně na počasí – když je vedro snažíme se skončit co nejdřív…

jahodové dálnice

 

Pajero a Marťasova ruka

Camerosa a zase ta ruka :)

            Během prvního týdne jsme pracovali jenom asi 30 hodin – hlavně sbírání jahod, ale i otrhávání listů rajčat atd…co je potřeba…Rodina na nás je milá, pořád se vyptávají na ČR  a vtipkují…po 4dnech nám nabídli, že bychom mohli bydlet u nich…v domě nemají místo, ale na zahradě je místa dost a počasí je krásný letní…postavili jsme sprchu a nastěhovali se do letního přísřešku, kde normálně bydlí traktor s postřikovačem:-) Takhle tady budeme bydlet místo trakroru :-) Také jsme oslavili Anežky narozky a dostáváme náš první šek – 739 NZD.

Kuchyně, obývák a ložnice na kolečkách...

První šek :)

            Během druhého týdne jahod výrazně přibylo…sbíráme denně kolem 200kg a začínáme nestíhat a taky se nestíhají úplně prodávat. Sbíráme my a David. Ten je z nás nejrychlejší, ale občas něco zapomene :) Naše nestíhání se projeví tak, že v řádcích se množí shnilý a přezrálý jahody a my je musíme dávat do extra vaničky. Nejen, že je to humáč, ale ještě nás to víc zpomaluje. Z pomačkaných jahod se pak lžičkou odkrajují zelené střapce a prodávají na džem.

Shnilotiny :)

Hlavním odbytištěm jahod se tak stává Farmer’s Market. Koná se každý víkend a producenti potravin z celé Hawkes Bay tady prodávají své výdobytky. Na market je vyhraněná plocha za městem. Vypadá jako park. Krásný trávník s velkými stromy. Všude spousta dětí, hraje hudba a skoro u každého stánku můžete ochutnat:-) Každý prodávající má svůj stánek a své tričko s logem. Působí to spíš dojmem přehlídky nebo výstavy, než trhu. Další rozdíl oproti trhům u nás je cena. Hraje se hlavně na BIO a produkty z okolí, takže ceny jsou třeba dvojnásobné, než v supermarketu. Pokud někdo prodával BIO-maso, nebo vejce, nechyběly fotky šťastných zvířátek. Slepice pobíhající na trávě, prasata válící se ve slámě společně s chovatelem… :-) Největší srandu jsme měli z lidí, kteří si koupili pšeničný džus. Jedna paní pomocí jakéhosi mlýnku vymačkávala z pšeničných výhonků zelenou šťávu a tu potom nelevně prodávala (panák za 3NZD). Všude spousta letáků a plakátů, jak se to zdravý, ale paní, které si to koupily a usrkly se hrozně šklebily :-)  A do všeho hrál a zpíval jeden pán na kytaru. Taky jsme zjistili, jak snadno poznáme jiné Čechy a koupili si konečně dobrý chleba od jedné Němky.

Dave a Lisa ve svém stánku

Farmer's Market

Šťastné slepice :)

Superzdravá (a taky levná) mňamka

Superzdravý Marťas :)

Superzdravý Anešák

            Během třetího týdne už jsme si úplně získali místního pejsku Jazz a dali jí české jméno Pepřenka. Chodí všude s námi, bydlí u nás a hádejte na jaké jméno slyší :) Jak nestíháme jahody sbírat, množí se na nich černý brouci, takže ještě víc hnijou a Dave je musí stříkat…Byli jsme pozvaný na sobotní večeři – přijel Davidův bratr Petr – byla hovězí pečeně, fazolové lusky na slanině, brambory, vařená kukuřice a spousta piva a vína – povídáme o Čechách, Evropě a NZ do 23h – tak dlouho naši zaměstnavatelé už rok nebyli vzhůru. Protože už hodně nestíháme, přišli nám na pomoc další sběrači – byli to Samojky a jeden Izraelec – venku bylo 29°C a všechny samojky byly zabalený do třech vrstev oblečení, s košilí omotanou kolem hlavy a navrch ještě kšiltovku – nechápali jsme proč – batolili se v řádcích jahod jako slepice a bohužel nezpívali :( David nám později vysvětlil, že je u nich doma populární, když má žena co nejsvětlejší pleť, a tak se bojí toho, že by se opálili od sluníčka… Říkal taky, že Japonky jsou ještě horší.  Koncem týdne sbíráme první velkou várku rajčat – kolem 600kg, také poprvé zkoušíme „thinning“ neboli protrhávání jablek…je to příjemná práce, když člověk nemusí být v předklonu :) Činnost spočívá v tom, že na stromě je spousta malých jablíček, a protože by nemohli všechny dozrát do žádané velikosti, protrhávají se tak, aby jich tam zbylo akorát. Jo a musí tam zbýt stopky:)

Marťas a Pepřenka II.

Rajčatový ráj č.1

Salátový list místní produkce :)

Třídění rajčat dle velikosti a jakosti

            Během čtvrtého týdne jsme zjistili, že utrácíme hodně peněz za jídlo a proto budeme využívat více místních zdrojů – nafasovali jsme květák, cukety a fazole a budeme z nich vařit :) Jahody se vůbec nestíhají prodávat – třídíme je nadvakrát – hodně jich jde na džem. Zbytek se prodává pod cenou :( Pracujeme i deset hodin denně – nejenom sbírání jahod, ale i rajčat, hodně džemování a třídění…jsme unavení a máme zlomená záda :) Nestíháme ani naše pravidelné kolečko banka-banka-pračka-nákup-pračka. Prát chodíme do veřejné prádelny.

Jedno praní nás stojí 4NZD. Nejdříve jsme si oddechli, že tam mají i „náš“ styl praček s bubnem horizontálně položeným. Tady jsou totiž dost často pračky s bubnem vertikálně. Uprostřed je takový kolík a ten se otáčí, zatímco prádlo se nehýbe. Bohužel ani správné položení bubnu nepomohlo k tomu, aby se naše prádlo vypralo. Zvláště bílé věci se zdají být po vyprání ještě špinavější, než před vypráním :-( Asi budeme muset prát vícekrát či co… Banka-banka znamená, že od Davida dostaneme šek – musíme jet do jeho banky – tam dám napočítají příslušný obnos a my pak sumu peněz vložíme do igelitového sáčku – vyplníme na něm 3kolonky a šupajdíme s ním do naší banky – kde balíček vhodíme do krabice…Od Lisy jsme si tento týden půjčili film Pán Prstenů – prodlouženou verzi. Je delší o hodinu na každém dílu a jsou tam scény, které jsme ještě neviděli…Nosíme rodince co vaříme – bramboráky, smažený květák…jsou nadšený!!! Dave napustil bazén – takže tam jsme od teď každý den…

11.12. v sobotu jsme absolvovali „Street party“, aneb sešlost všech, co bydlí na Davis Rd. Takže i nás :-) Každý rok se koná u jiného souseda a letos to bylo u pana elektrikáře, který měl na sobě jako vždy límečkové tričko s logem své firmy. Na ty loga na tričkách a autech tady jsou prostě trochu úchylný. Měl ale velký dům s velkým stolem vevnitř i venku. Na oslavy jako dělaný, ale říkal, že tam má někoho jen párkrát do roka… No když kiváci nechodí do hospod, musí pít doma :-) Přežili jsme salvy pořád stejných otázek, jako: kdy jsme přijeli na NZ, jak dlouho tu budeme a kdy jsme přijeli do Hastingsu a jak dlouho tu budem. Na těchto otázkách není špatné to, že se na ně ptá každý, ale že ani teď si nejsme úplně jisti, na kterou z nich se nás dotyčný ptá… Tak jsme vymysleli strategii, že jakmile se nás někdo zeptá, řekneme mu prostě všechno :-) Úžasný byl západ sluce, který zbarvil mrak nad námi do ruda, a protože jsou tady mraky blíže k zemi, zaplavilo nás rudé světlo a všechno okolo bylo v odstínech červené.

Další den v neděli měla Lisa narozky, takže to byl takový náš oslavovací víkend. Natrhali jsme v okolí kvetoucí květiny, jako strelitzie, hortenzie a česneky a Anežka uvázala obrovskou krásnou kytku. Byli jsme zvědaví, jak budou místní narozeniny probíhat a bylo to stejný, jako když příjel Davidův bratr. Stejný lidi, stejný jídlo, stejný oblečení jako normálně… No buď je tady ta neslavnostnost normální, nebo jsou takoví jen ti naši?!

Řady Hortenzií - všude

Kytka pro Lisu :)

Marťas západosledující :)

Koho jsme neunudili k smrti, mrkněte ještě na naše další fotky:

http://picasaweb.google.com/danicek.martin/Jahody?authkey=Gv1sRgCNKko5-25JzsPA#