René a Leonie

Výhled z chalupy...

9.5. ráno vstáváme s úplně opoceným autem. Utíkáme do knihovny, píšeme příspěvky na blog (Abel Tasman track). Taky cvičně koukáme na práci v Čechách – jen tak pro inspiraci :) A Marťas se jde zatím ujistit do agentury PICK NZ, jak je to s pruningem v Blenheimu. (Bojíme se, že paní, která nám slíbila práci od půlky května nás trochu mystifikovala…) Marťas zjišťuje, že práce pruningu opravdu začíná v půlce května a že práce je dost nárazová – proto se bojíme ještě víc – že tu čekáme zbytečně.

10.5. jsme zřejmě strávili poslední noc v parku (doufáme). Ve 14:30 vyrážíme na Blinde Creek Road, kde na nás už snad bude čekat další příjemný wooferský zážitek – René a Leonie. Dům je zvláštně postavený – v podstatě 3 velký oktagonální pokoje. Jeden je kuchyní, druhý je obývákem a třetí – největší v sobě skrývá tři ložnice, koupelnu apod. Vše spojeno velkou chodbou. Všude je hrozně cítit zima, vlhko, špína a… jímka…René vaří večeři – klasické anglické jídlo (přesto, že se přistěhovali z Nizozemska) – vařené maso, rozvařené brambory, hrášek a mrkev. Po teplé sprše jdeme spát. Musíme si ale nejdřív povlíct postel a majitelé domu narychlo odnáší z pokoje hromady svého prádla rozházeného všude. 

Geografická  poloha tří oktagonálů :) : 

 https://maps.google.cz/maps?q=Blind+Creek+Rd,+Tuamarina,+Nov%C3%BD+Z%C3%A9land&hl=cs&ie=UTF8&ll=-41.434289,173.9721&spn=0.001619,0.004128&sll=50.05967,14.465624&sspn=0.354857,1.056747&oq=Bl&t=h&brcurrent=5,0,0&hnear=Blind+Creek+Rd,+Tuamarina+7273,+Nov%C3%BD+Z%C3%A9land&z=19

11.5. Vtáváme v 7:30, snídáme a René nám ukazuje okolí domu a celý pozemek. V garáži má krom bordelu zrenovovaného veterána, jako dost lidí zde. Mnoho z nich s těmito auty normálně jezdí každý den do práce. 
René se netají tím, že je dost líný a že jediné, co je schopný na zahradě udělat, je vložit semínko do půdy a někdy sesbírat plody. Ostatní péče jako plení, okopávání, zalévání, nebo rytí je pro něj práce a tu on nemá rád. Později jsme zjistili, že díky levicové politice v této zemi může lenoch pohodlně přežívat bez větší námahy.
Evidentně se mu zalíbilo naše velké auto a chce po nás, abychom odvezli do třídícího centra všechen bordel z garáže. Ten hajzlík si z nás prostě udělal popeláře... Všechno nakládáme do našeho auta a bojíme se, aby tím bordelem  a myšinou nenačichlo navěky. Jedeme do „refuse centre“. Vše třídíme přesně podle pokynů a házíme do malých okýnek, za kterými tušíme další placené třídiče, zbytek vezeme na skládku. Večer vaříme a pečeme štrúdl.  Poprvé se setkáváme s Leonie…přijela v bouřce na kole, jak jsme pochopili, není moc nadšená, že tu jsme a má opravdu šílený výraz. Na noc dáváme před dveře soustavu židlí a nádobí – abychom je slyšeli, kdyby nás přišli zabít a sníst… protože to určitě udělali s ostatními woofery…

Třídící centrum v celé své kráse...

Na všechno existuje zvláštní okýnko: na barevný flašky, na průhledný flašky, na flašky od mlíka, na flašky od čistících prostředků, na flašky od ostatní drogérie, na flašky od piva a samozřejmě na víčka od flašek...

 

12.5. Probouzíme se raději později a čekáme, až všichni odejdou do práce. Snídáme domácí chleba a myslíme na ČR…René odjel na chalupu a nám rozdal úkoly. Martin seká zahradu a já peru a věším a žehlím prádlo. Všechno prádlo má stejnou zašedlou barvu a páchne, i když je čerstvě vyprané – evidentně špatná pračka – ostatně jako skoro všechny na Nz. Kolem 12té odjíždíme na Réného chalupu, kde na nás čekají další úkoly. V Anakiwi jsme vyjeli až na kopec, kde se chalupa nachází – má výhled na moře!!! René nám ukázal, co máme dělat, a odjel – za což jsme hrozně rádi. Po večeři jsme vyrazili chytat ryby.  A Anežka tentokrát ulovila svojí první rybu a navíc mořskou :) Byla ale maličká, a proto jsme ji zase pustili…

13.5. Vstáváme pozdě a až po 14 hodině začínáme řezat dříví. Navečer přijel René a zkontroloval, co jsme všechno zvládli. Po večeři chvíli povídáme. Je fyzioterapeut, stejně jako jeho žena. Mají jakousi kliniku, kde i on občas pracuje, ale - je to práce.. Takže spíš jezdí na kole a fláká se. Jeho žena ovšem tráví v práci aspoň deset hodin denně. No co jí zbývá, když má takovýho budižkničemu. Už mu neřekneme jinak než "Šulin".

14.5. Ráno, za světla René přišel na to že jsme pracovali trochu míň, než si představoval – a tak nás ještě nahnal na dřevo.  Balíme a mizíme a celkem se nám ulevilo – byli vážně divní…

 Několik roztomilých detailů vybavení chalupy:

Podle popisu na internetu se nám naše hostitelská rodina zdála opravdu příjemná:

Rene and Leonie 
Main Description: We enjoy having visitors, especially when they like cooking. It would be great if you could help maintain our house and vegetable garden. No sprays.
Leonie's breads are world famous. Relaxed atmosphere. Comfortable new home consisting of 3 octagonals. 5km from sea. Bicycles available. Own room (double and single bed.) Own toilet.
We also have a house with garden in the Marlborough Sounds (close to the Queen Charlotte Walkway). It would be nice if you know the difference between weeds and plants, or willing to learn this. 
Children: ok
Persons: 1 - 2
Area: 2.5
Organic Food: meat from the garden
Organic Principles: No sprays! 

General Information:
At the moment we would like a couple of hard working independent WWoofers to help clear our garden from weeds. We would love some help from 20-12-12 till 24-12-12 

Další obrázky, včetně fotodokumentace pro nás nezvyklé nabídky masa na NZ (nevhodné pro vegetariány) zde:

https://picasaweb.google.com/108228481451089582099/ReneALeonie?authkey=Gv1sRgCIOOiPH2r62Sbg

Rose a Jeremy

29.4. Vaříme čaj na silnici, kde jsme přespali a vyrážíme směrem k obydlí  Jeremy a Rose – máme to jen 6 min. Dva místní psi nás přivítali. Rose nás hned ubytovala v krásném světlém pokojíku, se vším co potřebujeme. V rychlosti se nastěhujeme a jdeme na prohlídku domu – který je velký, nový,  zdi jsou ze slámy. Vespod jsou garáže, sklady a dílny, prádelna a v horním patře (podkroví) se bydlí. Celý pozemek našich hostitelů zabírá několik hektarů a jeho součástí jsou vinice, plantáž pivoněk a samozřejmě zahrada (která má rozměry vinice…) Před domem je velké umělé jezírko, nechybí samozřejmě ani bazén a spousta dalších nezbytných atributů novozélandského sídla. Náš pokojík je součástí stodoly – ta je ale také extrémně čistá a nová. Všude je uklizeno a čisto. 

Vpravo dům ze slámy a vlevo stodola

Stodola v popředí a napravo naše okýnko a dveře na zahradu

umělé jezírko s umělým ostrůvkem za domem

Naším prvním úkolem woofingu je shrabování listí a řezání živých plotů, kterých je tu nepočítaně…  K obědu jsme dostali vyhlášené Jeremyho burgery. Martin snědl tři a to náš domácí pár naprosto odrovnalo. Normální je, že chlap sní jeden :-) Po obědě se jdeme asi po půl roce dívat na televizi – náš pokojík disponuje i videem a filmem Mandolína cp. Corelliho. DVD přehrávač funguje napůl a vydává hlasitý zvuk, to ale naši radost z kulturního zážitku nekazí :-) K večeři jsme prý dostali Stroganov s rýží a k tomu 2 láhve vína – jak jsme později zjistili – klasickou večerní dávku :) Povídáme o veterinářích a zahradních architektech…o dvou nejuznávanějších profesích na NZ…

výhled z našeho pokojíku

výhled našich hostitelů

30.4. Snídaně je naplánovaná na 8.00. Pak jdeme pracovat do vinice – zasíťováváme poslední víno. Zvláštním rysem kiváků, kteří zadávájí práci je, že jednoduše neřeknou: ty jdi tam a udělej tohle. Vše začíná hodinovou přednáškou o víně, pěstování, odrůdách, všech činnostech, které jsou potřeba v průběhu roku udělat. A pak najednou všichni zmizí a člověk se prostě musí chytit a nějak pochopit, co by vlastně bylo nejlepší dělat. Po dvou hodinách síťaření jdeme na pivoňky. 

vinice za barákem a ňáký hnusný hory

Pivoněk tu mají manželé asi 15 dlouhých řad. Na konci listopadu (pro nás zhruba květen) se začínají pivoňky stříhat a exportovat do USA a Japonska.  Samozřejmě produkce manželů by Ameriku nezachránila, proto existuje na Novém Zélandu něco jako sdružení pivoňkářů, kteří jsou velmi přísně kontrolováni (každý stonek pivoňky se kontroluje, zda-li na něm není jakýkoliv škůdce, stvoly musí mít určitou délku, květy určitou velikost a barvu atd atd…). Bohužel v dubnu už se rostliny pouze likvidují. K večeři jsme si užili úžasné curry kuře společně s kompletní přednáškou o pivoňkách… K tomu samozřejmě i několik dalších historek. 

pivoňkové pole

Nejzajímavější byla ta, kdy nám Rose a Jeremy vyprávěli, jak jim nad údolím minulý rok létalo neustále několik dní 56 helikoptér. Nejednalo se o žádnou mobilizaci, ale jednoduše o „zahřívání“ vinic. Helikoptéry jimž skončila turistická sezóna totiž vířili v údolí teplý vzduch  a tím ho promíchávali se studeným, který ohrožoval kvetoucí vinnou révu…Nyní si většina vinařů pořídila větráky, které promíchávají vzduch místo helikoptér. Další metodou bylo topení v kamínkách na naftu. Ty jsme už viděli u Davida v Hastings. To nám ještě přišlo celkem pochopitelné, že si někdo chce zatopit ve skleníku. Ale že tím jsou schopní kiváci topit i na poli… To by nás nenapadlo.. Ač se nám to může zdát neuvěřitelné, později jsme zjistili, že to je běžná praxe (Na Zélandu tedy určitě! :))

kamínka na naftu, aby nám réva nepomrzla

vážně je tam dávaj - do řádku mezi kytky a topí celou noc...

nástupce vrtulníku - větrák

1.5. Ráno se budíme už v 6.30 – zjistili jsme, že v posteli se člověk nějak rychleji vyspí, nežli v autě :) Martin k snídani zkouší tousty s pomerančovou marmeládou – ta je ale pěkně hnusná – je totiž z pom. kůry… Říct jsme to ale nemohli, protože oni jí mají jako pochoutku a chtěli nás tím uctít, jako návštěvu. Celé dopoledne pivoňkujeme a protože A+M jsou rychlejší než R+J, jsou naši zaměstnavatelé spokojení , propouští nás už ve 13.00 a hned „vaří“ oběd – chicken burger. Po večeři dlouho vykládáme o všem možném. Rose a Jeremy si oblíbili Čechy a my jen potvrzujeme dobré míněné o Češích tady na NZ… :) Dovídáme se, že nás chtěli na výpomoc hlavně proto, že jsme z Čech.

2.5 Naše žaludky nejsou zvyklé na tak rozmanitou stravu…tak nám není moc dobře – naštěstí začalo pršet a my nemusíme nic dělat… Flákáme se a jde nám to dobře. Ty jejich obědy jsou ale strašný. Burger s rozmočenou houskou, nebo sandvich. Člověk má hlad, ale při představě místního oběda se chce říct jediné – blé. Naopak večeře je normální jídlo. Jeremy si vždycky dá hodně záležet. Nahřeje talíře v troubě, pěkně prostře a nezapomene se několikrát významně pochválit, jak to je dobrý. Většinou mu musíme dát za pravdu.

příprava večeře pro nás :-)

3.5. Pivoňkujeme jako o život. Na „návštěvu“ přijela kontrola organické vinice, a tak jsme na plantáži opuštění… Kontrola proběhla v pořádku a my slíbili, že večeři uvaříme tentokrát my. Vytáhli jsme osvědčené trumfy – čočku na kyselo, česnečku, smažák a bramboráčky… Sklízíme úspěch a naši hostitelé mají nejspíš pocit, že Čechy jsou země zaslíbená :-)

Marťas řídí i auto

4.5. Prší a proto máme náhradní program – rozmrazujeme mrazáky. Důsledkem toho, že většina novozélanďanů bydlí na samotě, (uprostřed svých nekonečných hektarů vinic, pastvin, sadů…) často desítky kilometrů do nejbližšího města je, že mají až tři truhlicovité mrazáky plné jídla… Práci, která ani není moc potřeba a byla by hotová za půl hoďky děláme hodiny dvě. Rose jako všichni kiváci není moc praktická, to nám ale vůbec neva:-)

5.5. Dopoledne strávené pivoňkami, k obědu burgry (začínají nám trošku lézt krkem). Prohlížíme knížku o novozélandských zahradách – jsou jako všechno tady – velmi anglické… Po obědě se vydáváme do Blenheimu, abychom koupili nějaké dárky na rozloučenou. Před večeří skypujem do Roztok – po půl roce! Poté si vychutnáváme nejjemnější skopové, co jsme kdy jedli!

6.5. Opět pivoňkujeme…zjistili jsme, že různé kovové dekorace, které jsou na pozemku vznikly z vyřazených sudů. Dubové, vypalované sudy se sem dováží z Francie – a používají se jen 3 roky, dokud uvolňují aroma. Pak se vyřazují a putují na květináče… (jeden takový sud vychází na 1800 NZD – tzn. asi  26 000 Kč). Tudíž se vytrácí Marťasova představa o starobylých dřevěných sudech, ve kterých zraje víno již desetiletí. Prostě tři roky a dost, dovezou se nové. Inu typický příklad kiváckého konzumního způsobu hospodaření.

7.5. Prší celý den a my si užíváme filmového dne – koukáme na Whale Rider – Krásný novozélandský film. Burgry k obědu už nás ničí… V novinách jsme se dočetli, že v oblasti, kde jsme sbírali jahody jsou v důsledku dešťů velké sesuvy půdy (v jednom případě 400 hektarů pastvin skončilo v moři!!!) V Napieru bahnité laviny strhly 26 domů a jinde zase 500 ovcí uplavalo do moře… Většina obou novozélandských ostrovů je odlesněná – bez jediného stromu nebo remízu na pastvině – a sesuvy půdy jsou jen logický důsledek. Intenzivní zemědělství tu funguje jen relativně krátkou dobu – a kiváci jsou zvyklí těžit maximum, co jim příroda přináší. Ochrana přírodních zdrojů jim rozhodně není vlastní.

8.5. Naposledy jsme se probudili u Rose a Jeremyho. Chviličku to vypadalo, že by nás nechali u sebe déle, ale z toho bohužel sešlo. Uklidili jsme náš pokojík i koupelnu, sbalili se a vyrazili na cestu – do Blenheimu – hledat práci, nebo další woofing – nebo oboje?

Několik málo dalších obrázků je k nalezení zde:

https://picasaweb.google.com/108228481451089582099/RoseAJeremy?authkey=Gv1sRgCID0nfm51MuQSw

Nelson a Blenheim

Fontána v Blenheimu

18.4. Večer v Nelsonu navštěvujeme knihovnu – jen pro kontrolu mejlů. Večer absolvujeme několika-kilometrovou procházku po pláži a dojídáme přitom poslední zásoby jablek. Po konzervě fazolí se ukládáme ke spánku, ale už ve 22:00 nás vyhání hlídka – posílá nás na jediné legální místo pro "freedom camping". Již totiž začal platit zákon, který výslovně zakazuje spát v autě kdekoliv mimo vyznačená místa, nebo kempy a Nelson jej neprodleně uplatňuje v praxi. Po 22h objíždí všechna "vhodná" místa speciální hlídka, která zatím beztrestně odkazuje na legální nocoviště a tam si zapisuje poznávací značky všech aut.

V létě je tahle pláž plná Nelsoňanů a v moři se prohání wind- a kite-surfaři

19.4. Se probouzíme u hřiště – jediného místa v celém Nelsonu, kde se smí beztrestně spát v autě. Po snídani jedeme do města na internet, ale knihovna otevírá až v 10:00. Celý den až do 18:00 trávíme u internetu, píšeme příspěvky na blog, rodinám mejly a začínáme hledat práci na mléčných farmách. Hlásíme se na pozici dojičů. Většinou farmáři poskytují i ubytování, farmy jsou po celém NZ, hlavně v odlehlých oblastech. Bohužel všechny farmy nabírají nové pracovníky od 1.6. a to pouze na dobu minimálně jednoho roku. Mléčný skot na NZ celoročně pasou, celé stádo je ve stejné fázi pohlavního cyklu. (U nás se nepase vůbec a dojnice se dle fáze cyklu dělí do skupin a těm je pak míchána vhodná krmná směs.) To kvůli výnosnosti pastvin, která se v průběhu roku mění. Takže v zimě, když tráva moc neroste, všechny krávy zasuší. Bylo pozitivní, že všichni oslovení odpověděli. Ne jako u nás, kdy je to spíše vzácnost. Nicméně musíme vzdát myšlenku, že by Marťas zde získal nějaké zkušenosti z mého oboru a přemýšlíme nad jinou pracovní variantou…

Několikakilometrová promenáda podél pláže v Nelsonu (místo mulče - mušle :)

20.4. se opět probouzíme u hřiště – tentokrát už ale naposled…opět po snídani brouzdáme na internetu a hledáme práci…hledáme cokoliv… tentokrát jsme se zaměřili na vinařství v okolí. Ozval se nám Patrik – že má pro nás práci na jeden den a paní z továrny na mušle (jednalo by se o "opening mussels" kdy vybíráte z uvařených slávek "masíčka" z lastur. Mzda je úkolová a člověk dosáhne minimální mzdy až po 14ti dnech usilovného snažení se. Zkrátka musíte makat jako fretka...) – tuhle variantu jsme zavrhli. Jsme smutní, že nemáme něco na delší dobu… ale odjíždíme do vinařství, kde jsme se seznámili s Partikem, ochutnali jeho pět druhů vína a naše pojizdné nocležiště zaparkovali za krásnou malou vinicí a k večeři uzobávali Pinot Gris.

Víno bylo neuvěřitelně sladké. Tak sladké, že víc než dva malé trsy se nedali sníst. Takže Marťas snědl hned pět :-)

Patrik je původně chirurg z Ameriky, NZ navštívil jako turista, ale protože se volnočasově věnoval vinařství, odstěhoval se sem, pěstuje víno a je šťasten. Inu každý svého štěstí strůjcem...

Malá, luxusní, Patrikova vinice

21.4. Vstáváme v 6:30, snídáme a vyrážíme na vinobraní. Je to poslední den sběru na této malé (a velmi luxusní vinici) a Patrik potřebuje každou ruku navíc, aby všechno stihnul dokončit, protože od zítřka už má být nepříznivé počasí. Začali jsme sbírat Pinot Noir – jeho nejvyhlášenější odrůdu. Z hroznů jsme vybírali každou nehodící se bobuli (tedy víno s přívlastkem - výběr z bobulí). Lahev z takového výběru pak stojí min 45 NZD (cca 700Kč). Protože nestíháme, odpoledne přichází na pomoc další parta lidí a do 17.00 je všechno víno sebrané. Jen už se tolik nehledí na kvalitu odvedené práce a tak jsou lidé, kteří tu sbírají už měsíc smutní, že jejich práce přichází vniveč. Zajímavá je skladba sběračů. Kromě lidí, kteří jsou zde kvůli penězům se najdou i tací, kteří si chtějí jen zapracovat na vinici pro tu atmosféru a večer pro ně přijede limuzína. Seznámili jsme se s párem sympatických lidí, kteří pro Patrika pracují celou sezónu. Mimo jiné se dovídáme, že bydlí na odlehlém místě v minidomečku bez el. proudu a vody. Jejich snem je za vydělané peníze koupit malý karavan a být svobodní. "Je přece super mít možnost se pohnout z místa na místo a nebýt vázaný na dům." Docela se divíme tomuto pojetí a uvědomujeme si, že si více a více přejeme úplný opak. Večer jedeme do kempu, protože jsme celí ulepení od bobulí. Našli jsme příznivý motor kemp, kde jsme si dali zase po delší době teplou sprchu a užili si večeři u stolu.

Dubové sudy právě dovezené z Francie. 

Pinot gris

Jak jsme později zjistili - tohle je jedno z nejmenších vinařství na NZ

22.4. se u naší snídaně vyrojila z děr kempu různá individua… Pochopili jsme, že zde trvale živoří skupina lidí, kteří ne/pracují v okolních farmách. Někteří působí dojmem bezdomovců v karavanech, jiní spíš jako zombie. Celkově v nás toto místo vyvolává stísněné pocity a jedeme proto hned pryč – zpět do Nelsonu. 

Knihovna má ale zavřeno, proto využíváme místního online podniku „Aurora“, jejíž majitel žil 8 let v Praze – udělal nám skvělé moccacino a přátelsky se na nás culil celých 7 hodin, které jsme tam strávili. Jedeme spát ke hřišti – ale je tam plno – jeví se to jako sraz vanů… Rozvíjíme teorii o budoucnosti cestování po NZ. Jakmile budou totiž cestovatelé jako my nuceni přespávat hromadně s ostatními ve svých vanech na jednom místě jedno auto na druhém... Může to vést k formě pospolitého soužití a hromadných večírků. Takže bych se nedivil, kdyby za rok-dva psali v průvodci něco jako: "Jednoznačnou výhodou cestování po NZ ve vlastním autě je atmosféra večerů strávených na legálních nocovištích pro backpackery." Jdeme se kouknout na skatepark, kde nás mlaďoši přijali s úsměvem a snažili se předvést své nejlepší triky. Marťas se jde večer ještě projít do města, kde obdivuje kvalitu provedení místních cyklostezek. Ty nejsou na NZ příliš rozšířené, ale Nelson je vyjímka. Kromě dokonalého povrchu jsou okraje stezky lemovány zabudovanými bludičkami (LEDky, které se přes den nabíjí přes solární panýlek), při přejezdu přes silnici musí dát auto přednost a když kříží železnici, je tam závora a zábradlí, aby člověk nemusel sesedat z kola. No zkrátka komfort, jaký u nás neuvidíte.

Bludička zblízka

23.4. Přes noc hodně pršelo a ráno to pokračuje – rozhodně nám počasí nezlepšuje naši ponurou náladu. Do knihovny jsme se dostali až v 11.00, ve 13.00 zavírají – protože jsou Velikonoce. Nikdo nám nenapsal, že by nás chtěl na práci… Martin má hlad a fazole už ho přestávají bavit – proto i přes naši nepříliš příznivou finanční situaci jdeme nakupovat. Odjíždíme na Tahunannui Beach, kde jsme objevili gril – stačí zmáčknout čudlík, a už grilujete. Máme opečené brambory, lososa a rybu zvanou Red Cod. Mňam! Zvláště opečené brambory chutnají přímo božsky. To se Anežce skutečně povedlo, a tak je nám skrz výtečnou krmi o něco veseleji :-) Zdržujeme se až do večera, popíjíme čaj a krmíme kočky, kterých je tu nepočítaně. Nakonec hledáme místo na spaní. Na hřiště nemůžeme, tak hledáme nějakou vyhlídku – ta ale zřejmě v Nelsonu neexistuje a proto končíme na kopci, u silnice. Oceňujeme naší nakloněnou postel, která trochu vyrovnává nakloněnou rovinu. Celou noc lije jako z konve!

Gril u pláže a náš věrný vařič vpravo dole.

24.4. V sedm hodin už musíme opustit naše stanoviště, aby nás neodhalili hlídky a hlavně aby Anežka navštívila toalety. Ve 13.00 otevírá knihovna a my na ni skoro čekáme frontu a trávíme tam veškerý čas až do zavíračky. K večeru zase jedeme k našemu grilu, kde si užíváme novozélandských klobásek s čočkou na kyselo… :) Koček přišlo jednou tolik, než minulý večer a navíc nás svou návštěvou  poctila i skupina Němců. V noci odjíždíme na „vyhlídku“ spát.

Hmmmm, to je ale dobrota :-)

25.4. se probouzíme opět do mlhy. Kousek od grilu nacházíme toalety se sprchou (studenou), takže si po týdnu myjeme vlasy.  (Venku je 8°C, teplota vody 6°C). Marťas bohužel nezklamal a i když je podzim, našel něco jako vrbové proutky, upletl pomlázku a "tu svoju robku zbil". Je teda docela těžký udržovat tradici v místě, kde se nic takového nedělá, navíc když je úplně jiná roční doba. Neboli další aspekt proč bychom zde nechtěli žít trvale. Celý den jsme strávili v Auroře, na internetu, hledáním práce. Večer na grilu pečeme brambory a mořské plody…

26.4. Probouzíme se zase na vyhlídce (ze které není nic vidět, protože je stále mlha). U čaje, který jsme vypili na pláži jsme se rozhodli, že se vydáme objet vinice autem a zkusíme sehnat práci tak… nepodařilo se :( Jsme oba už pěkně zdeptaní… Abychom už nemuseli trávit čas na pořád stejných místech – odjíždíme do Blenheimu. Po cestě koukáme, že léto už definitivně skončilo a přichází velmi rychle zima… V knihovně v Blenheimu zjišťujeme, že nám na naše mejly ohledně práce nikdo opět neodepsal. Napadla nás spásná myšlenka, která má jméno „Woofing“. Systém ubytování a jídla za práci. Funguje to tak, že po celém Zélandu je spousta rodin, které mají malé farmy a nemůžou si dovolit platit zaměstnance. Na druhé straně je spousta lidí, kteří cestují po Zélandu a čas od času potřebují někde zakotvit, lehnout si do postele a mít možnost použít sprchu. Fungují proto internetové stránky, na kterých se můžou tyhle dvě strany spojit. Stačí najít ve Vašem okolí vhodného woofera a zavolat mu. Bohužel v okolí Blenheimu se zdálo, že žádné volné místo není… Pozdě večer ale volá jakýsi pán, že by nás možná vzali s manželkou od pátku (dnes je úterý). Konzerva fazolí a hají…

V knihovnách po celém Zélandu jsou neustále fronty...

27.4.Ráno je nám hrozná zima. Jedeme překvapivě do knihovny… (nikdy před návštěvou NZ  jsme v knihovně tolik času nestrávili!!!) Potkali jsme 2 Čechy, kterým jsme dali vizitky na Jeffa – z jabloňového sadu. Spokojenost byla na obou stranách. Roman nám poradil, abychom se koukali po backpackerech – jsou tam prý nástěnky plné pracovních nabídek… Jako první zkoušíme KIVIBUNKS – kde nám paní skutečně nabízí práci a my jí přijímáme – bohužel až od poloviny května. Navečer se jedem ohřát do Warehousu (místní Obi křížený se supermarketem…) Kupujeme gumáky, ponožky a čepice.

Fontána v parku Blenheimu, u kterého jsme strávili několik nocí...

28.4. Po snídani a nákupu odjíždíme za manželi Rose a Jeremy, kde absolvujeme náš první woofing. Jsme hrozně zvědaví, jak to bude probíhat. Přijeli jsme co nejblíže k jejich pozemku a spíme kousek u silnice, abychom ráno byli co nejdřív u nich. Večer nás kontroluje majitel pozemku. Ujišťujeme ho, že brzo ráno vypadnem. Nemá s tím problém, jen připomíná, ať nechodíme vykonávat potřebu do vinice.

Najdi 10 rozdílů řeky v blízkosti moře: 

Příliv

Odliv

Martinova betonová loď. Stěžně jsou také betonové, jako sloupy na el. dráty u nás 

Přístav v Nelsonu

hydroponicky pěstovaná rajčata (v průběhu likvidace) - tady nás taky na práci nechtěli

Bezdomovci v knihovně a jejich oblíbené puzzle

Nejen další barvy fontány na: 

https://picasaweb.google.com/108228481451089582099/NelsonABlenheim?authkey=Gv1sRgCLG-4sOj58vYpQE

Motueka a jablkové šílenství

10.4. 2011 je náš první sběračský den hrušek v  Moana Orchard (orchard – anglicky sad). Od našeho zaměstnavatele Jeffa jsme obdrželi příručku Moana Orchard Picker Handout nebo-li  jak sbírat jablka a hrušky. Dále jsme vyfasovali  bagy (vaky dokonale přizpůsobené pro sběr) a ubytování. Spali jsme v našich autech, ale mohli jsme využít příslušenství jednoho domku, ve kterém přespával Marc (pravý a nefalšovaný novozélanďan :-). Měli jsme ještě na výběr ubytovat se v domě u jiných čechů. Bylo jich tam ale 12 a dohromady měli jeden záchod a kuchyňku. Navíc jejich dům byl starý 10 let a takový desetiletý likusák už smrdí a plesniví. Náš domek byl starý rok a člověk ani nepoznal, že je v likusáku :-)

Vstali jsme v 7 a o hodinu později už jsme stáli na žebřících a plnili naše první biny (dřevěné nenaplnitelné boxy). Jeff nás samozřejmě poučil, jak hrušky trhat a průběžně nás chodil kontrolovat. Hrušně byli v sadu jedny z nejstarších stromů – tudíž spíš připomínali džungli, kterou jsme se prodírali 8 hodin. Sbírali jsme s Martinem společně, stejně jako Pepa s Deniskou a oba páry nasbírali shodně 4biny. Hrušky se sbírají obtížněji, než jablka. Jsou menší a díky jejich tvaru se jich vejde do binu víc. A taky jsou zelené, takže se hůře hledají. Navíc mají ostré pupeny, takže jsme byli pěkně doškrábaný. Přesto se Martinovi práce zamlouvala a velmi vážně zvažoval, jestli tu nezůstanem napořád :) Po pivu, cigaretě, teplé sprše, pivu a vzpružující česnečce k večeři společně usínáme u televize – kterou vidíme po půlroce :)

první naplněný bin 

dnes je po práci a my si můžeme dát zasloužené pivo :-)

11.4. Opět v 8:00 visíme na hrušních a máme v plánu zvýšit náš výkon na 5 beden. Což se nám překvapivě povedlo. Večer jedeme nakupovat – nejen jídlo, ale i pracovní oblečení – na hrušky jsou opravdu potřeba dlouhé rukávy a nohávy… Je vtipný potkávat v místním obchoďáku spoustu lidí jako my – sběračů. Pepa nám k večeři udělal smažák s bramborovou kaší – užíváme si kuchyňku :) Přistěhovali se k nám Izraelci – pár, hrající na australský nástroj didgeridoo – který si Martin zamiloval :) Ale Pepovi používali jeho pánvičku, tak z nich nebyl nadšenej. Společným rysem Izraelců je totiž ta skutečnost, že zásadně nepoužívají ani kapku oleje – a všechny pokrmy, které vaří, jsou připálené v tloušťce 1 cm na dně jakéhokoliv kuchyňského nádobí – včetně teflonové pánvičky – kterou pak směle umývají drátěnkou… Taky vaří pokaždé sami, neb se v kuchyni při jejich činnosti nedá být – celá je zahalena bílým dýmem.  Nakonec uvařili ale moc dobrou dýňovou polévku a dýňové smažené placky. Jsou fajn a my se dovídáme spoustu věcí o jejich zemi. Jako všichni mladí Izraelci (kluci i holky) – i oni museli absolvovat vojenský výcvik a rok hlídat hranice. Zvlášť šokující byla reakce Davida, když jsme si povídali o nožích a on jen tak prohodil, že nejlepší je ten vojenský, že je dobrý jak na vaření, tak na zabíjení. Zabíjení lidí samozřejmě …

David a Mohr z Izraele

12.4 už v 7:50 sbíráme jako o život. Neustále nás ale náš pan zaměstnavatel Jeff přemisťuje – takže jsme nenasbírali zhola nic. Po 14:00 nás konečně přemisťují k jabloním – což je činnost o hodně snadnější než sbírání hrušek a proto za celý den sbíráme s Martinem celých 6 binů…a jsme na sebe hrdí. Ale žádná bomba to není, pro zkušené sběrače je normální sebrat 8 binů, pro nejlepší 12. Takže jsme nebyli ani zpoloviny rychlí, jako oni.

 K večeři baštíme výborné NZ steaky, takové, jako v Čechách nejsou…

taková jablka v Čechách taky nejsou ...

13-14. Zase jedem na jabka a Marťas urazil naše nosiče na střeše.  Jeff nás umístil na nejlepší stromy. Jsou obsypané velkými červenými jablky a sbírá se všechno najednou. To není normální, většinou se sbírají nadvakrát, natřikrát. Všechno dle odrůdy. Potom nejenže se člověk víc nachodí a naleze po žebříku, ale ještě musí rozpoznávat, které ovoce je již dostatečně červené a které ještě ne… To jsme si uvědomili, že osoby se sníženým barvocitem by tuto práci vykovávat nemohly :-)

Díky nejlepším stromům v sadu se dostáváme přes minimální mzdu, ale v porovnání s ostatními jsme zoufale pomalí. Představte si, že jste dva na jednu řadu a vedle vás je na tu samou řadu jeden dědula, kterej pořád kouří trávu a on je rychlejší skoro o půl řady, než vy dva…

Taky se dovídáme, že jeden z Čechů Vašek má stejné auto, jako my, ale vyboural se, když driftoval na polní cestě (oblíbená kratochvíle vlastníků čtyřkolek). Tudíž vylepšuji interiér a dohaduji odkoupení zadních pneumatik. Zbytek auta si bere Marcův kamarád Sam. Ten slibuje pomoc s přezutím gum.

 15.4. Prší – přesně jak hlásila předpověď. A když prší, tak se sbírat nemusí. Pepa ale neváhá otestovat nově nabytou šusťákovou soupravu a vyráží za jabkama. Po prvním binu se vrací. Souprava nebyla tak nepromokavá, jak si myslel :-)

Po obědě jsme vyslali kluky, aby dali výpověď. Sady jsou totiž pravidelně stříkány proti plísním a u nás se objevila na všechnu tu chemii alergie. Bojíme se, co na to bude říkat Jeff, ale nakonec všechno prošlo v pořádku. Alergie v podobě úporné rýmy potká asi polovinu lidí. Ti zatvrzelejší to řeší například tampóny do nosu.

 Koukáme na Pupendo a začíná se nám všem pořádně stýskat po Čechách. Chystáme rozlučku se sadem (navíc je pátek – a pátek se na NZ vždycky slaví). Marc pozval do naší společné domácnosti svých asi 20 kamarádů z třídírny jablek…Popíjíme, koukáme na filmy, vaříme národní speciality – bramboráky zase vyhrávají :-)

Marc se po dvou lahvích vína (jednu vypije každý večer normálně) rozpovídává o svém životě. Ve svých 23 letech má tříletého syna – ale holka mu utekla za jiným. Je to na NZ běžný jev – svobodná matka je schopna z mateřské koupit dům, auto a zabezpečit sebe i rodinu – nejsou tak závislé na chlapech – a proto se stává, že holky mají ve dvaceti 3 děti se třema klukama. Na to se váže další běžný jev: nešťastné chlapy pak loví nešťastné evropanky (z 50% němky), které v Evropě nenašly vhodného partnera pro založení rodiny… 

Marck se synem

je veselo

tancujeme

tancujeme

je veselo

a pořád veselo

16.4. Vstáváme pozdě – šli jsme také velmi pozdě spát :-) K vzpamatování si ordinujeme filmový den, koukáme na 21 gramů, Samotáře, Speed Racera a nakonec ještě Avatara.

17.4. Pomalu balíme. Denisovci dělají štrůdl a užíváme si poslední společný den. Asi nám bude smutno…  Martin jel se Samem vyměnit pneumatiky na našem voze. Sam slíbil, že s výměnou pomůže – má k tomu prý vybavení a potřebné znalosti. Mysleli jsme, že kola sundáme, pojedeme někam k němu do garáže a že třeba bude mít takový to udělátko, co maj v pneuservisech. On ale vytáhl z auta velký kladivo a rezavou tyč a jal se do kola mlátit. Martinovi vstávaly vlasy hrůzou a navíc tahle taktika stejně Samovi nešla, takže Marťas jel stejně  další den do pneuservisu.

Mark s kamaradem, co mi "pomohl " s přezutím pneumatik

18.4. Tam se také potvrdila Martinova předtucha – že nám zlobí převodovka. Když se ptal, co by stála oprava, vysmáli se mu s tim, že tolik nemáme a že ať si seženeme jinou převodovku a že jí vymění celou… Marťas usoudil jsem, že zas tak strašně nezlobí a doufal, že nezačne zlobit víc.

Po obědě opouštíme jablkový sad a vydáváme se směr Nelson – hledat jinou práci… Naše auto je teď něco jako traktor, neb zadní kola mají větší průměr, než přední. Ničemu to ale nevadí, akorát nemůžeme zapínat náhon na všechny čtyři kola.

Něco o sbírání jablek na Zélandu:

To začíná koncem ledna (my jsme tedy nastoupili na samý závěr sezóny). Jablka se sbírají do tzv. Bagu (vaku) – který máte na břiše – vejde se do něj 20-25 kg jablek (podle toho jestli náte holčičí, nebo klučičí). Po naplnění bagu slezete ze žebříku a sypete jablka do binu (bedny), do které se vejde cca 400 kg jablek (záleží na tom v jakém sadu pracujete). Při sběru i při vysypávání bagu se musí dávat pozor, aby se Vám jablka neotloukla – pak Vám to Supervisor napíše do karty a za takový bin potlučených jablek dostanete mnohem méně zaplaceno.(Správná technika sběru je dobře vidět ve filmu Pravidla Moštárny.) Placeni jste totiž úkolově, tedy za počet binů (cena se pohybuje od 27 do 45 NZ – záleží na odrůdě jablek - tedy hlavně na jejich velikosti a barvě (zelené odrůdy se dost špatně hledají v porostu :-) My jsme dostávali 34NZD za bin.

V jabloňovém sadu jsme nasbírali za 5 dní 12 binů hrušek a 20 binů jablek. Tzn. 3,2 binu na člověka a den. Přičemž průměrně zkušený picker (trhač) jich nasbírá za den 6. Pro velmi zkušené sběrače jsou tyhle počty směšné – každý samostatně je schopný nasbírat denně 8 - 12 binů. Oproti tomu, naši izraelští přátelé, kteří byli začátečníky jako my za stejně dlouhých 5 dní nasbírali 8 binů hrušek a 16 binů jablek…takže jsme zas tak pomalí nebyli :-)

fucking pears

fucking apples

samoobslužný obchod u cesty

hele, nějaká kočka s kokosovou podprsenkou :-)

A další fotky, jež nemohly být pro svůj sexuální podtext publikovány přímo naleznete pomocí odkazu:

https://picasaweb.google.com/108228481451089582099/MotuekaAJablkoveSilenstvi02?authkey=Gv1sRgCJu56LXJ0LG0wQE