Rose a Jeremy

29.4. Vaříme čaj na silnici, kde jsme přespali a vyrážíme směrem k obydlí  Jeremy a Rose – máme to jen 6 min. Dva místní psi nás přivítali. Rose nás hned ubytovala v krásném světlém pokojíku, se vším co potřebujeme. V rychlosti se nastěhujeme a jdeme na prohlídku domu – který je velký, nový,  zdi jsou ze slámy. Vespod jsou garáže, sklady a dílny, prádelna a v horním patře (podkroví) se bydlí. Celý pozemek našich hostitelů zabírá několik hektarů a jeho součástí jsou vinice, plantáž pivoněk a samozřejmě zahrada (která má rozměry vinice…) Před domem je velké umělé jezírko, nechybí samozřejmě ani bazén a spousta dalších nezbytných atributů novozélandského sídla. Náš pokojík je součástí stodoly – ta je ale také extrémně čistá a nová. Všude je uklizeno a čisto. 

Vpravo dům ze slámy a vlevo stodola

Stodola v popředí a napravo naše okýnko a dveře na zahradu

umělé jezírko s umělým ostrůvkem za domem

Naším prvním úkolem woofingu je shrabování listí a řezání živých plotů, kterých je tu nepočítaně…  K obědu jsme dostali vyhlášené Jeremyho burgery. Martin snědl tři a to náš domácí pár naprosto odrovnalo. Normální je, že chlap sní jeden :-) Po obědě se jdeme asi po půl roce dívat na televizi – náš pokojík disponuje i videem a filmem Mandolína cp. Corelliho. DVD přehrávač funguje napůl a vydává hlasitý zvuk, to ale naši radost z kulturního zážitku nekazí :-) K večeři jsme prý dostali Stroganov s rýží a k tomu 2 láhve vína – jak jsme později zjistili – klasickou večerní dávku :) Povídáme o veterinářích a zahradních architektech…o dvou nejuznávanějších profesích na NZ…

výhled z našeho pokojíku

výhled našich hostitelů

30.4. Snídaně je naplánovaná na 8.00. Pak jdeme pracovat do vinice – zasíťováváme poslední víno. Zvláštním rysem kiváků, kteří zadávájí práci je, že jednoduše neřeknou: ty jdi tam a udělej tohle. Vše začíná hodinovou přednáškou o víně, pěstování, odrůdách, všech činnostech, které jsou potřeba v průběhu roku udělat. A pak najednou všichni zmizí a člověk se prostě musí chytit a nějak pochopit, co by vlastně bylo nejlepší dělat. Po dvou hodinách síťaření jdeme na pivoňky. 

vinice za barákem a ňáký hnusný hory

Pivoněk tu mají manželé asi 15 dlouhých řad. Na konci listopadu (pro nás zhruba květen) se začínají pivoňky stříhat a exportovat do USA a Japonska.  Samozřejmě produkce manželů by Ameriku nezachránila, proto existuje na Novém Zélandu něco jako sdružení pivoňkářů, kteří jsou velmi přísně kontrolováni (každý stonek pivoňky se kontroluje, zda-li na něm není jakýkoliv škůdce, stvoly musí mít určitou délku, květy určitou velikost a barvu atd atd…). Bohužel v dubnu už se rostliny pouze likvidují. K večeři jsme si užili úžasné curry kuře společně s kompletní přednáškou o pivoňkách… K tomu samozřejmě i několik dalších historek. 

pivoňkové pole

Nejzajímavější byla ta, kdy nám Rose a Jeremy vyprávěli, jak jim nad údolím minulý rok létalo neustále několik dní 56 helikoptér. Nejednalo se o žádnou mobilizaci, ale jednoduše o „zahřívání“ vinic. Helikoptéry jimž skončila turistická sezóna totiž vířili v údolí teplý vzduch  a tím ho promíchávali se studeným, který ohrožoval kvetoucí vinnou révu…Nyní si většina vinařů pořídila větráky, které promíchávají vzduch místo helikoptér. Další metodou bylo topení v kamínkách na naftu. Ty jsme už viděli u Davida v Hastings. To nám ještě přišlo celkem pochopitelné, že si někdo chce zatopit ve skleníku. Ale že tím jsou schopní kiváci topit i na poli… To by nás nenapadlo.. Ač se nám to může zdát neuvěřitelné, později jsme zjistili, že to je běžná praxe (Na Zélandu tedy určitě! :))

kamínka na naftu, aby nám réva nepomrzla

vážně je tam dávaj - do řádku mezi kytky a topí celou noc...

nástupce vrtulníku - větrák

1.5. Ráno se budíme už v 6.30 – zjistili jsme, že v posteli se člověk nějak rychleji vyspí, nežli v autě :) Martin k snídani zkouší tousty s pomerančovou marmeládou – ta je ale pěkně hnusná – je totiž z pom. kůry… Říct jsme to ale nemohli, protože oni jí mají jako pochoutku a chtěli nás tím uctít, jako návštěvu. Celé dopoledne pivoňkujeme a protože A+M jsou rychlejší než R+J, jsou naši zaměstnavatelé spokojení , propouští nás už ve 13.00 a hned „vaří“ oběd – chicken burger. Po večeři dlouho vykládáme o všem možném. Rose a Jeremy si oblíbili Čechy a my jen potvrzujeme dobré míněné o Češích tady na NZ… :) Dovídáme se, že nás chtěli na výpomoc hlavně proto, že jsme z Čech.

2.5 Naše žaludky nejsou zvyklé na tak rozmanitou stravu…tak nám není moc dobře – naštěstí začalo pršet a my nemusíme nic dělat… Flákáme se a jde nám to dobře. Ty jejich obědy jsou ale strašný. Burger s rozmočenou houskou, nebo sandvich. Člověk má hlad, ale při představě místního oběda se chce říct jediné – blé. Naopak večeře je normální jídlo. Jeremy si vždycky dá hodně záležet. Nahřeje talíře v troubě, pěkně prostře a nezapomene se několikrát významně pochválit, jak to je dobrý. Většinou mu musíme dát za pravdu.

příprava večeře pro nás :-)

3.5. Pivoňkujeme jako o život. Na „návštěvu“ přijela kontrola organické vinice, a tak jsme na plantáži opuštění… Kontrola proběhla v pořádku a my slíbili, že večeři uvaříme tentokrát my. Vytáhli jsme osvědčené trumfy – čočku na kyselo, česnečku, smažák a bramboráčky… Sklízíme úspěch a naši hostitelé mají nejspíš pocit, že Čechy jsou země zaslíbená :-)

Marťas řídí i auto

4.5. Prší a proto máme náhradní program – rozmrazujeme mrazáky. Důsledkem toho, že většina novozélanďanů bydlí na samotě, (uprostřed svých nekonečných hektarů vinic, pastvin, sadů…) často desítky kilometrů do nejbližšího města je, že mají až tři truhlicovité mrazáky plné jídla… Práci, která ani není moc potřeba a byla by hotová za půl hoďky děláme hodiny dvě. Rose jako všichni kiváci není moc praktická, to nám ale vůbec neva:-)

5.5. Dopoledne strávené pivoňkami, k obědu burgry (začínají nám trošku lézt krkem). Prohlížíme knížku o novozélandských zahradách – jsou jako všechno tady – velmi anglické… Po obědě se vydáváme do Blenheimu, abychom koupili nějaké dárky na rozloučenou. Před večeří skypujem do Roztok – po půl roce! Poté si vychutnáváme nejjemnější skopové, co jsme kdy jedli!

6.5. Opět pivoňkujeme…zjistili jsme, že různé kovové dekorace, které jsou na pozemku vznikly z vyřazených sudů. Dubové, vypalované sudy se sem dováží z Francie – a používají se jen 3 roky, dokud uvolňují aroma. Pak se vyřazují a putují na květináče… (jeden takový sud vychází na 1800 NZD – tzn. asi  26 000 Kč). Tudíž se vytrácí Marťasova představa o starobylých dřevěných sudech, ve kterých zraje víno již desetiletí. Prostě tři roky a dost, dovezou se nové. Inu typický příklad kiváckého konzumního způsobu hospodaření.

7.5. Prší celý den a my si užíváme filmového dne – koukáme na Whale Rider – Krásný novozélandský film. Burgry k obědu už nás ničí… V novinách jsme se dočetli, že v oblasti, kde jsme sbírali jahody jsou v důsledku dešťů velké sesuvy půdy (v jednom případě 400 hektarů pastvin skončilo v moři!!!) V Napieru bahnité laviny strhly 26 domů a jinde zase 500 ovcí uplavalo do moře… Většina obou novozélandských ostrovů je odlesněná – bez jediného stromu nebo remízu na pastvině – a sesuvy půdy jsou jen logický důsledek. Intenzivní zemědělství tu funguje jen relativně krátkou dobu – a kiváci jsou zvyklí těžit maximum, co jim příroda přináší. Ochrana přírodních zdrojů jim rozhodně není vlastní.

8.5. Naposledy jsme se probudili u Rose a Jeremyho. Chviličku to vypadalo, že by nás nechali u sebe déle, ale z toho bohužel sešlo. Uklidili jsme náš pokojík i koupelnu, sbalili se a vyrazili na cestu – do Blenheimu – hledat práci, nebo další woofing – nebo oboje?

Několik málo dalších obrázků je k nalezení zde:

https://picasaweb.google.com/108228481451089582099/RoseAJeremy?authkey=Gv1sRgCID0nfm51MuQSw