Mt. Owen

Stále nás překvapuje:

• Že u nás se ochránci přírody bojí, aby náhodou turista nesešel ze značené cesty, na Novém Zélandu se turisté bojí, že cestu nenajdou

• Čisté toalety, na každém rohu se zásobou toaletního papíru na půl roku

• Zavlažování pastvin!!!

18. 2 večer náš vůz zastavil na místě zvaném Courthouse Flat v Kahurangi NP, odkud chceme příští den vyrazit na nejvyšší horu Mt. Owen (1875m). Cesta k výchozímu bodu byla určená pouze pro vozidla s náhonem na všechny čtyři, tak jsme si zase pochválili výběr našeho autíka. Dost nás znechutilo množství cedulí upozorňující, že hned vedle cesty je soukromý pozemek, kde se nesmí vůbec nic. A co hlavně, že řeka opodál je také soukromá a že se tam nesmí koupat a rybařit už vůbec ne, protože ti pstruzi jsou také soukromí...

NP Kahurangi, ležící v severozápadní části Jižního ostrova, je druhým největším národním parkem Nového Zélandu. Jedná se o krasovou oblast s nejrozsáhlejším novozélandským jeskynním systémem (36 km, nejhlubší jeskyně 890 m) a byla zde nalezena i nejstarší novozélandská fosílie stará 540 miliónů let. Při balení jsme neustále odolávali náletům čmeláků, kterých se tam shromažďovali hromady… Už jsme slyšeli o množství tiplic, které na nás čekají na West Coastu a všude jinde na Jižním Ostrově… Ale tolik čmeláků, jako tady jsme nikdy na jednom místě neviděli. Byli všude a nejvíc je lákaly věci v barvách červených, žlutých a modrých (takže Anežka se svým modrým hadérkem byla největším lákadlem). Tudíž pořádali nálety na informační tabule, ale hlavně na přistavená auta. Vlezli do všech krabic, které měly škvíru, a tak nám potom celé auto v noci bzučelo a dost jsme se báli že do nějakýho kousnem a tak... Nevíme do těď, zda čmelák kouše, nebo bodá, ale něco určitě, dost možná obojí :-) Využili jsme také místní vybavenosti v podobě grilu, takže na večeři byl tenderizovaný steak :-) A jelikož v noci měsíc svítil jako šílenej, navíc s halovým jevem vyběhl Marťas ven a fotil duchy na mostě :-)

Haló haló, co se stalo?

Duchové na mostě

19.2 v 8:00 jsme už na cestě. Podle našeho průvodce by měla cesta ke Granity Pass Hut trvat 5 hodin, podle místních informačních tabulí by nám to mělo zabrat 6 hodin, nu a ve skutečnosti jsme to šli 7hodin…Trasa byla dlouhá pouhých 8,5km…a my první 2 km šli 2 hodiny (na internetu jsme posléze objevili informaci, že nám to mělo trvat 20min), takže jsme u prvního rozcestníku trochu zvažovali, jestli se radši nevrátíme, protože nebylo jisté, že dojdeme do chaty za světla…Takový krpáááál jsme snad ještě nikdy nešli!!!! Proto nás ještě více překvapili Australané – přesněji sedm Australanů – kteří se již v 11:00 z Mt. Owenu vraceli…měli baťohy větší než my a nikomu nebylo méně než 65 let! Cesta rozhodně nebyla upravená, chvílemi jsme měli pocit, že jsme se ztratili, ale jakmile jsme vystoupali nad hranici lesa, nelitovali jsme a užívali si krásné výhledy.

To jsme ještě netušili, že zase hluboko do lesa zapadneme a že nás čekají ještě minimálně 4hodiny rychlé chůze…Teda my jsme si mysleli, že jdeme rychle…až do chvíle, kdy nás předběhli tři kiváci…poznali jsme, že jsou to kiváci, protože bylo 30°C a oni měli samozřejmě návleky!!!

Marťas, Aciphylla a blížící se vápence

Cestou v lese jsme si všimli černé hmoty pokrývající kůru stromů a zem. Nedokázali jsme odhadnout, jestli tato černá věc je parazit, nebo komenzál, či se snad jedná o druh lišejníku. Moc jsme tomu nerozuměli, ale jelikož jsme se ocitali v lese jen z pabuků, tzn. v lese, který neznáme, přičítali jsme to místnímu fenoménu. Na jednom stromu si Marťas všiml „Kenových“ chloupků s kapičkami, které se ukázaly býti sladkými. Od té doby jsme postupovali o dost pomaleji, neb Marťas neustále vyhledával stromy s kapičkami a živil se jimi. Anežka jen nevěřícně přihlížela a nechtěla za žádnou cenu ochutnat s tím, že aspoň jeden z nás musí přežít a sehnat pomoc, až se Marťas otráví :-)

"Kenovy" chloupky s nektarem

Černá podivná věc

Honey Dew

Až později při návštěvě kanceláře DOC, jsme si přečetli na informační tabuli, že se to jmenuje „Honey Dew“. Vyskytuje se jen na dvou místech na NZ (nikde jinde na světě) a jedná se o druh hmyzu, který se zavrtá pod kůru pabuku a tam se živí jeho mízou. Tráví přitom tak nedokonale, že mu neustále z análního filamenta (nejdelšího v hmyzí říši) odkapávají kapičky sladké šťávy. Ty ulpívají na kůře stromu, pod ním a na všem okolo. No a touto šťávou se kromě ptáků a čmeláků živí černá plíseň, která je tak nápadná a do očí bijící :-)

Celou cestu nás také provázeli různí ptáčkové, kteří se nás vůbec nebáli a zvědavě poletovali a hopkali i jen 20cm od nás :-) Jeden nám dokonce přistál na batohu :-) Asi jsou zvyklí, že je tady nic neloví. Viděli jsme i nejmenšího místního ptáčka, který by se vešel celý do slepičího vejce :-)

Tomuhle jsme začali říkat policajt, protože nás všude na NZ hlídal :-)

Granity Pass Hut je krásná nová chata s 12 místy na spaní, všechno krásně čisté, funkční a promyšlené!!! Rádi platíme našich 5 NZD za jednoho :)

Nachvíli obyvatelé Granity Pass Hut

Kivákům ten výstup ale nebyl málo, a tak si museli jít ještě zaběhat. Byli to kamarádi, kteří spolu takto chodí už léta, i stav jejich pohorek tomu nasvědčoval. Taky se jako jediní nedivili našemu benzínovému vařiči – jako že je na benzín a že je to nebezpečný… Říkali, že taky začínali s benzíňákama a zavzpomínali na „závody vařičů“. Na další den máme s kivákama podobný plán – výstup na Mt. Owen… Ale tušíme, že naše tempo bude poněkud pomalejší… Večer s nima hrajeme karty – jsou fajn a usměvaví, jako snad všichni tady :-)

Sýýýýýýýýýýýýr, vyletí ptáček...

20.2 v 9:00 už šupajdíme na Mt. Owen – podle ukazatele 7-8hodin! Půjdeme to 10? Nebo víc? Ze začátku mírně do kopce, pak hodně… Slunce nádherně svítí, obloha jak vymetená :-) Snad až na zapomenutý stativ, pro který Marťas běžel, chtě se vyrovnat běhacím kivákům, vše ideální. Krásný vápencový skály, krásný výhledy, krásný rostlinky-skalničky…

Trochu jsme se báli, jak bude cesta značená… Na mapě byla značená cesta jen k chatě a dál nic. Všude ale byl vyšlapaný chodníček, takže pohoda do chvíle, kdy jsme se začali proplétat vápencovými skalami. Chodníček zmizel a tak nezbylo, než pozorně sledovat, kde jsou kameny ohlazenější od pohorek předešlých návštěvníků. S jistou nostalgií jsme museli konstatovat, že turistické značení máme v Čechách prostě nejvymakanější na světě :-)

Jestli jsem skočil, uvidite, použijete-li odkaz na picasa :)

Na Mt. Owen jsme si dali oběd, a pak zase utíkali zpět. V chatě jsme si sbalili věci a vyrazili zpět ku Courthouse Flat. Plánujeme někde v půli zastavit a stanovat, abychom další den stihli dříve dojít k autíku a přiblížit se k Nelson Lakes NP. Místečko jsme našli skvělé a i stan zvládl svou první noc s námi na jedničku :-)

Martin visící

Meditační chvilka

21.2 se probouzíme u staré chaty, balíme a vyrážíme… Cesta zpět ubíhá rychleji a my si užíváme výhledů, dokud jsme ještě nesestoupili moc dolů. V lese je příjemně a poslední úsek se vydáváme jinou cestou, než předtím. Chytře vyléváme přebytečné zásoby vody, kterou pořád zbytečně taháme. Ale běda… Nejenže sklon se stává strmějším a my tudíž musíme jít pomaleji… Ale navíc jdeme porostem Manuky a Kanuky, kde na nás pere sluníčko a kde je hrozné sucho, vedro a nedýchatelno. A tak se stává poslední úsek takřka nekonečným a my docházíme na parkoviště s vypětím posledních sil a takřka se šustějícím jazykem o patro…

Copak to je za zvířátko?

Stromy s vousama, nebo stromovousové?

Listy pabuku

Vyprahlý úsek :-(

V Courthouse nás opět čekali zástupy čmeláků, komárů ale také potok a tím pádem koupel a hlavně dostatek vody na pití :) Po očistě hned směřujeme do městečka St. Arnaud. Po cestě se ještě divíme takové samozřejmosti, jakou jsou tady zavlažovací systémy pastvin pro dojný skot. Dají se tady vidět snad všechny typy závlah a navíc funkční – ne rezavé na poli, jak u nás. Má to ale druhou stránku – voda je čerpána z řek, tudíž se z nich stávají v létě spíš potůčky a to ještě v lepším případě…

Pabuk je spíš bříza, než buk...

Auauaua

"Varianta Brod"

Pokud stále ještě prahnete po dalších obrázcích, you are welcome to use this link :

 https://picasaweb.google.com/danicek.martin/MtOwen#

Abel Tasman NP

Zlatý písek a tyrkysové moře, to je NP Abela Tasmana

13.2 večer jsme se vraceli z Farewell Split a cestou jsme potkali našeho prvního lachtana, ale byl nějaký opuštěný… Kde budeme spát, bylo předem jasné, protože Marťas byl pohlcen myšlenkou jak ulovit úhoře, kterého předtím viděl v řece Takaka u města Takaka :-) Zakoupili jsme za tímto účelem ledvinky, takže zbyly i na večeři. Jako návnada fungovaly skvěle :-) Sice bylo nahazování v noci celkem zrádné – jednou byla málem chycena kachna plavající po hladině :-) Ale celkem se podařilo chytit tři kousky a ten poslední, největší (40cm), byl určen ke snídani. I přes dostatek zkušeností se zabíjením vánočních kaprů, nebylo jednoduché úhoře přesvědčit, že nepůjde zpátky do vody... Je to spíš hodně slizkej had, než ryba. Nemá skřele, takže není vůbec jednoduchý mu přetít žaberní oblouky. No byl to boj, ale na snídani byl vařenej a moc dobrej.

Úhoř je skoro slepý, a tak vylézá hlavně v noci a hledá si potravu čichem. Když už ho něco vyláká, plazí se vodou pomalu a opatrně. V noci se mi pak jeden otíral o nohy, když jsem se koupal. Měl jsem totiž ruce od masa a on to vyčuchal :-) Je to zajímavý tvor, i díky své migraci, kterou podniká každý jedinec. Když se dospělec (až 120 let) rozhodne, vyrazí z řeky, či jezera do moře a plave k ostrovům Fiji . Tam se vytře a uhyne. Maličký mláďátka se instinktivně snaží dostat zpátky k NZ. Jsou průhledný a dle čichu najdou přesně stejnou řeku, ze které jeho rodič odplul. Když dorazí do řeky, chvíli se zdrží, povyrostou a zčernají. Pak si najdou místo, kde počkají – pokud je teda nějakej Marťas neuloví…

Valentýn na NZ :-)

 

14.2 jsme si k snídani pochutnali na skvělém úhoři na kořenové zelenině. Maso je bílý a trochu tuhý, takže má člověk pocit, že jí něco poctivýho. Nejlepší je asi uzenej, ale udírnu jsme ještě nezakoupili :-) Když pak Marťas myl nádobí od snídaně, přišel se na něho podívat ještě jeden úhoř, ale ten byl nejvíc obrovskej na světě :-)
Pak jsme rychle vyjeli směr Abel Tasman NP. „Ubytovali“ jsme se na samém severním výběžku národního parku jménem Wainui. Byli jsme obklíčeni krásnými plážemi s obřím rozdílem mezi přílivem a odlivem, s teplou vodou, kde se večer vyrojili desítky nudistů…:) Nádhera :)

Tady jsme poprvé viděli množství loděk a jachet ponechaných u pobřeží, přestože se při odlivu vždy ocitnou na pevnině. Zvláště vtipně vypadaly jachty s kýlem, který byl zabořený v písku, a tak jachta stála na něm :-)

Jako ryba na suchu :-)

Marťas samozřejmě musel zkusit něco chytit, ale pouze se proběhnul po pláži, když utíkal před přílivem. Ale přece nějaký úlovek. Byla nalezena nejedna podivná věc organického původu. Byla to naprosto průhledná hmota čočkovitého tvaru, zřejmě zbytek po medůze… Ale ještě to není ověřeno.

mimozemšťan I

mimozemšťan II

15.2 jsme vyrazili oproti vysněné 7mé až v 8, (panicky jsme se báli hrozného vedra po cestě…) ale nevadilo to, protože do 10ti hodin už jsme byli skoro na kopci…

Abel Tasman je park proslulý svou pobřežní trasou, kde se střídavě jde v buši a po pláži. Písek na plážích je nazýván „zlatým“ a moře je zde údajně nejmodrozelenější na NZ :-) Pobřežní trasa je jedna z „great walks“, tudíž opět platí systém rezervací a nemalé ceny za ubytování v chatách, jako na Tongariru. Oblíbená je kombinace kajaku, který si turisté nechají dovést na určenou pláž, na kterou dojdou pěšky. Po té absolvují zbytek na kajaku a zpátky je doveze watertaxi. Tudíž asi nikoho nepřekvapí, že jsme se rozhodli absolvovat trasu jinou. Zvolili jsme jednodenní okruh, který byl dlouhý 32 km a vedl z Wainui do Wainui, přes kopec Gibs (405 m.n.m.) s odbočkou na Separation Point - k lachtanům :)

Kudy tudy cestička ?

 

Trasa byla úžasná, cestičky upravené, parádní výhledy a my měli krásné počasí (28°C ve stínu :) Nepotkali jsme moc lidí, písek byl opravdu zlatý, moře opravdu modrozelené, akorát lachtany jsme spíš cítili, než viděli :-) Na konci cesty jsme se ještě rychle vykoupali s nudisty a pak jsme rychle ujížděli do Marahau, kde jsme měli na další den zamluvené kajaky.

"Já ti něco povim... Já bych to sem nahnal ty lidi, všecko a povinně" :-)

Vytlemený zevlouni na pláži

Kolik lachtanů je na fotce?

Ráno bylo moře i všude vlevo :-)

Palma, nebo kapradí?

16.2 v 8:30 máme sraz u Kahukayak – společnosti, která půjčuje kajaky. Během hodiny nám 25ti letý klučina vysvětlil všechno o tom, co máme dělat, když začne foukat (jet rychle ke břehu), když se převrátíme (držet se lodi, ne pádla), když nebude čím si zapálit cigáro (použít nouzovou světlici), když bude Marťas zlobit, jak ho má Anežka nejjednodušeji utopit :) Chlapec byl rychlý, srozumitelný a dokonce vtipný!!! :)

Briefing kajakáčů :-)

Pak nás vyprskli do vody a my se prali s pádlama. Mořský kajak je trochu odlišný od „normálních“ kajaků, jaké známe. Je těžší, delší a tudíž stabilnější. A hlavně – má kormydýlko, které ovládá vzadusedící nohama. Hned po ½ hodině se Martinovi udělalo nedobře z vln a museli jsme hnedka zastavit u jedné z pláží a zaplácnout Martinův žaludek sváčou.

Papáme, aby nám nebylo špatně

A hned nám bylo lépe :-) Hlavně teda jednomu z nás :)

Dohromady jsme měli asi 6 hodin na vodě a my za tu dobu stihli objet ostrov Adela, najít na ostrově plážičku, přirazit, usnout, dát si obídek a pak zase odrazit a dojet do Marahau.

Ostrov Adela

Když jsme odtud odjížděli, byla voda až k městečku. Moc jsme nechápali, proč máme při zpáteční cestě hledat černý traktor, který odveze kajaky. Co se stalo za dobu naší nepřítomnosti? Moře ustoupilo o 500m a najednou byla mezi mestečkem a mořem obrovská pláž se zvlněným pískem. Sem a tam jezdilo množství traktorů tahajících z vody čluny, watertaxi různých společností a i kajakistů, jako my, se hromadilo spousty.

Najednou je písek všude...

Připraveni ...

Ale toto není reklama :-)

Watertaxi jede do garáže

Na tomto úseku se vlastně neustále proháněly watertaxi, kajaky a na plážích bylo mnohem více narváno, než kde jsme šli den předtím. Takže jsme se museli pochválit, že Anežka naplánovala tak skvěle tento výlet :-)

Quail I.

Quail II.

Pokud jsme Vás neunudili k smrti, tady se nám to možná podaří: :)

https://picasaweb.google.com/danicek.martin/AbelTasman#