Tongariro

5.2 jsme po všech posledních přípravách a nákupech (zakoupili jsme hlavně neoprény a šnorchlovací brejlounky – abychom si mohli zaplavat s delfíny!!!) konečně po bezejmenné „dálnici“ (místní dálnice jsou zásadně jednoproudé a místy štěrkové!) vyrazili do vnitrozemí - směr Narodní Park Tongariro. Ve Whakapapa jsme navštívili místní záchodky, za účelem nalezení mapy a instrukcí, které nám na tomto romantickém místě zanechali naši milí čeští přátelé „Denisovci“. Bohužel jsme nic nenalezli a pokračovali na jedno z parkovišť pod Tongarirem jménem Mangatepopo. I přes zákaz spaní na tomto parkovišti, jsme se rozhodli přenocovat a ráno vyrazit co nejdříve na kopec… K našemu příjemnému překvapení jsme nebyli jediní :) Protože jsme slyšeli, že na této trase jsou už kolem 10.00 „DAVY“, budík byl nařízen na 6h ráno. Uvařili jsme véču, vytvořili sváču a ulehli do autíčka.

Tongariro bylo naše první seznámení s místními národními parky a společností DOC (Department of Conservation – čili něco jako ministerstvo ochrany přírody). Už předem jsme věděli, že ve všech parcích funguje systém chat, které jsou placené a v případě Great Walks (9„nejlepších“ tras na NZ) se navíc musí rezervovat předem a většinou není možné spát jinde, ani ve stanu…Bohužel ceny chat na těchto trasách se už před rokem rovnali cenám v luxusnějších hotelech (50 NZD jednoho), takže jsme si s Martinem brzy spočítali, že budeme muset improvizovat. Už jen kvůli nemožnosti rezervaci zrušit bez sankcí apod. Na místě jsme zjistili, že pokud bychom chtěli jít původně plánovanou trasu - čtyřdenní okruh (Tongariro Notherm Circuit) - zaplatili bychom s Martinem jen za ubytování 200NZD každý, tedy asi 5600 Kč dohromady a to se nám moc nelíbilo…Rozhodli jsme se tedy jít tzv. přechod Tongarira (Tongariro Crossing), který má dohromady 23km a podle průvodce je dlouhý a obtížný a měli bychom si ho raději rozdělit na dva dny, abychom nebyli vyčerpaní. A protože jsme taky zjistili, že z druhého konce se dostaneme jen po 12 km asfaltce, a to buď pěšky nebo autobusem, který si účtuje za těch 12km 35NZD, tedy asi 1000 Kč pro oba, rozhodli jsme se, že tuto trasu půjdeme tam i zpět, bez posledních 7mi km, které jsou lesem a prý nuda, nuda, šeď, šeď… Takže nás čekalo asi 16km k Modrému jezeru a pak ta samá cesta zpět.

Podle této mapy by měla naše cesta trvat dohromady 12 hodin!!! :)

6.2 byla v 6h tma a mlha mlhovatá takže jsme vstávání odložili na 6.30, kdy stále byla mlha, ale už ne taková tma…:)

Ngauruhoe v 6:36

Vyrazili jsme v 7.05 a světe div se, za námi už opravdu běželi davy turistů…nejdřív jsme se snažili jim unikat, ale brzy jsme zjistili, že jsou všude okolo a že si na ně asi budeme muset zvyknout. Jít se mohlo totiž pouze po vyznačené, štěrkem vysypané cestičce, a když byl sklon větší, byly zde vybudovány dřevěné schody a povalových chodníků byl také dostatek… 

Standartní úprava cest pro turisty na "Great Walks"

Příští rok se chystá upgrade na eskalátory!!!

Takový Václavák uprostřed ničeho. Vyběhli jsme údolím kolem sopky Ngaruhoe ještě dopoledne a pak jsme si užívali pohledu na „červený kráter“ a „smaragdová jezera“ už za krásného jasného počasí.

Los kráteros

Jezera se smaragdy

Pro nás evropánky velmi neobvyklá krajina, barvy, pohledy a také oděvy turistů. Během jedné minuty kolem nás proběhli japonci v žabkách, němci v kuliších a kiváci s návlekama (bylo 33°C ve stínu). Časem jsme zjistili, že Japonci se prostě všude vydávají ve stejném oblečení, které je vhodné do města. Žabky, módní oblečení a samozřejmě dámy měly zahaleny obličeje, aby se náhodou trochu neopálily. Dokonce jsme několikrát spatřili speciální obličejovou roušku, která měla kulatý otvor na dýchání, takže takový vylepšený nikáb. Němci zase měli supermoderní autdórové vybavení, hůlky a byli nabalený ve dvaceti vrstvách. A Kiváky jsme bezpečně poznali podle krátkých kraťásků do půl stehen a návleků. Ty jsou určeny především do sněhu, ale tady je domorodci nosí za každých okolností, a kdo je nemá, je podezřelé individum :)

Osamoceni jsme si nepřipadali :)

Přes všechny úpravy cest to místy byl velmi neschůdný terén. Sopka jakoby teprve včera dosoptila sopečný prach a pemzu a tento sopečný materiál byl navršen do sklonu kolem 45^o. Téměř nikde nic nerostlo a všude tato suť ve všech odstínech červené, žluté a hnědé. Došli jsme až k Modrému jezeru, kde jsme poobědvali a pak jsme se zas stejnou cestou vraceli zpět. Protože bylo stále krásně, dopřáli jsme si ještě odbočku na vrchol Tongariro (1978 m.n.m.) Odtud byl nádherný výhled na celý národní park Tongariro (– nejstarší národní park NZ, v současnosti navíc součástí UNESCO.) s jeho nejvyšším vrcholem Ruapehu a krásnou mlaďoučkou sopkou Ngaruhoe až k Taranaki a k moři. Pak už jsme utíkali zpět k autíku a vzhledem k tomu, že už byl večer, davy turistů zmizely a jak řekla Denisa…zbyli jsme tam jen my a Tongariro!! Byla to paráda, sluníčko zapadalo a my byli mooooc rádi, že už jsme bohatí a nemusíme sbírat jahody :)


PS Kdo budete chtít, můžete si na fotky kliknout a zobrazí se vám větší :)

Počet záchodků na NZ převyšuje počet obyvatel :)

Nahoru se nám opravdu nechtělo...

Marťas v Central kráteru

Anešák nad Central kráterem

Fotka, kterou má každý :)

Barvy jak je vidíte Vy (a náš foťák)

Barvy jak jsme je viděli my (heč)

360° výhled z vrcholu Tongarira

Marťas letící

UFO

Glum v Mordoru

Pokud máte zájem o další nádherné fotky, použijte odkaz níže :)

https://picasaweb.google.com/danicek.martin/Tongariro#

Poslední měsíc na jahodách

Během posledního měsíce na jahodách jsme:

•          Zjistili, že to byl nejdelší Martinův pracovní poměr :)

•          Stále dojídali Vánoční cukroví poslané z Čech – a domorodci nám záviděli

•          Zjistili, že holky tady prostě chlapům nesmí kecat do práce :)

•           Zjistili, že Izraelci neumí zpívat :)

•           Poznali, že děti na NZ nemají moc pestré dětství…

Přežili jsme velmi pracovního Silvestra a Nový rok a těšili se, jak nám ten poslední pracovní měsíc pěkně uteče…

4.1 se Martin vrátil z rybaření se svým prvním úlovkem! 37cm pstruhem duhovým :) Na másle a tymyánu byl snad ještě lepší než losos!!!

Šťastnej jako blecha...

Šťastná jako blecha - při vaření :)

11.1 jsme si prodloužili registraci našeho autíčka a znovu jsme žasli, jak je tady všechno jednoduché – ani jsme nemuseli vyplňovat nějaký formulář. Jen jsme řekli paní naší SPZ-etku a zaplatili a paní nám okamžitě dala nálepku s novým datem…za 5min hotovo.

Od 14.1 s námi začal pracovat Izraelec – Roy – velmi malý, nehezký a trochu zapáchající hoch, který neustále poslouchal hudbu na svém mobilu, kde měl ale bohužel jen 3 písničky. V případě, že začal i zpívat, vždy jsme se vyděsili, že nedaleko umírá nějaké zvíře…V jeho podání skladba od Aerosmith „Crazy“ zněla jako mňoukání kočky a brekot dítěte dohromady. Navíc byl líný, neuvěřitelně hloupý a svůj mobil pořád ztrácel mezi řádky jahod, čímž zase popouzel Davida. No zkrátka chlapec k pohledání :)

Maorský bojový tanec Haka nad polem vytrhaných jahod

16.1 jsme zažili evakuaci našeho oblíbeného supermarketu a „záchrannou“ akci místních požárníků :) Prý je to na denním pořádku – prostě jen někdo zmáčkl tlačítko alarmu… Auta mají ale pěkný:)

Hustá kára :)

Když jsme se po nákupu vrátili pro naše vyprané oblečení, zjistili jsme, že už naší pračku někdo vyprázdnil a tudíž jsme přišli o všechno povlečení, světlé oblečení atd…volali jsme majiteli, ale ten nám oznámil, že bezpečnostní kamery „zrovna“ tento týden nefungují, takže nám nemůže pomoci… Odebrali jsme se tedy nakoupit všechno znovu. Večer jsme šli ve 22.30 spát, když slyšíme telefon a v něm majitel prádelny, že oblečení někdo vzal omylem a teď ho tam vrátil. Dojeli jsme tedy do prádelny, kde bylo ve 23.00 narváno k prasknutí a většina přítomných byla oblečena pouze do spodního prádla…To vysvětluje tvrzení, že se v prádelně (v USA – ale na NZ to zřejmě taky funguje) seznámí nejvíce párů…

18.1 jsme při práci obdivovali Iana (česky: Honza:), 89 letého pána a otce Davida – našeho zaměstnavatele, který na farmě pracuje každý den s námi. Venku totiž bylo 32°C a ve skleníku, kde jsme všichni sbírali rajčata bylo 53°C. Starý pán sem přijel lodí z Irska, tak se asi nemůže nabažit tepla:)

Plody mužského rodu

21.1 jsme zažili naše první zemětřesení (4,2) ale nepocítili jsme větší otřesy, než když každé ráno okolo projížděl vlak. Navíc Marťas ho zaspal:) Večer nás Cameron pozval na své 14té narozeniny. Koupili jsme mu dort a na něm zapálili svíčky (a báli jsme se, že to bude jeden z mnoha) ale nakonec to byl jediný dárek, který Camerona rozplakal…možná taky proto, že jsme mu k tomu zazpívali – a to česky :) Cameron má sice svůj pokoj a v něm obří televizi a počítač a tisíce jiných věcí, co by si zřejmě každý kluk v Čechách přál, ale každý den vyhlížel z okna, až skončíme v práci a půjdeme si s ním zablbnout do jejich bazénu – zejména si oblíbil Martinovo bláznivé skákání do vody, kterým se pokáždé vyšplouchala polovina vody :) Řidičák tady můžou mít už od 16 let. Což ale ve zdejších podmínkách je spíše až od 16-ti… Do té doby se vlastně mladí lidé nemohou pohybovat po okolí. Něco jako MHD tady neznají a jezdit na kole je tu daleko nebezpečnější, než u nás. My jsme bydleli asi 5km od města, ale není výjimkou bydlet i desetkrát tak daleko, nebo víc. V každém městě není kromě skateparku pro mladé žádná zábava. Proto není překvapivé, že ani po získání řidičáku a auta, nezačnou lidi žít „normálně“. Neví totiž, kam by jako měli jet a proč. Takže zase buď nejedou nikam, nebo pijou pivo s kamarádama a není výjimkou, že se dost lidí vybourá opilých…  Takže Cameron má sice svůj vlastní rybářský prut, ale řeka je 30km daleko a tak je mu dost k ničemu.

Ale přece… Jak jsme vypozorovali, každý potomek je podporován v jedné věci. Tak třeba Cameron v tancování. Těšili jsme se na jeho video z vystoupení. Byla to jakási hromadná akce, kde spousta (40) lidí na velkém pódiu se snažila „tančit“. Vypadalo to jako špatný vtip a jediný účel, který jsme shledali byl, aby každý dělal aspoň něco a rodiče se na něj mohli přijít podívat do „divadla“. Prý to nacvičovali několik měsíců… No ale vypadalo to jako třetí zkouška a nepomohlo ani umístění těch nadanějších více dopředu… :)

Čím ale Cameron překvapil – chopil se darované české hry Machinarium, u které se musí dost přemýšlet a snažil se jí zvládnout a pomalu se mu to dařilo.

 Všemi přijímaný a podporovaný model o tom, jak má náctiletý trávit volný čas je hraní videoher u sebe v pokoji sám, nebo s kamarádem na návštěvě. Žádné koníčky, záliby a oddíly… Navíc cokoliv by mladý člověk dělal nějak odlišně, už by byl za divnýho, takže se nepodporuje originalita jedince, ale rodina i společnost říká něco jako “Prosimtě hlavně nebuď nenormální. Raději nic nedělej“. Všechno navíc podporuje plošné nošení školních uniforem - po škole mají lidi trochu problém co si vzít na sebe. Většina to řeší tak, že chodí do města nakupovat v pracovním oděvu, čili v gumákách a špinavých kraťasech (či všudypřítomných ponožkách, které pánové nosí za každých okolností vytažené vysoko pod kolena).

Problém je ale v tom, že být „normální“ není vůbec snadná věc. A tak se není čemu divit, že valná většina mladých se hned po střední škole ožení, či vdá. Už v 18ti mají dvě děti, auto a dům, protože to je normální a to tady vláda zdárně podporuje...
O to víc se zdá neuvěřitelné, jak jsou tady všichni usměvavý, přátelští a nikdo neklopí zrak, když se náhodou potká pohledem...a neustále a za všech okolností si všichni mávají...:)

22.1 pršelo tak hrozně, že jsme ani nešli sbírat jahody…bohužel jsme zjistili, že nám teče oknem do našeho auta a dočasně jsme problém vyřešili přehozením plachty přes střechu…

Pepřenka smrděla jako mokrý pes a proto ji nikdo z majitelů nechtěl...takže vlezla k nám do autíka...

25.1 za námi na návštěvu přijeli naši noví čeští přátelé – Denisa s Josefem – domluvili jsme si s nima sraz na pláži, snědli jsme hodně masa, vypili dohr. 36 jejich piv (jsou to třetinky :) a probrali jsme jahodaření ze všech stran… Ačkoliv jsme si mysleli, že jsme si už našli aspoň trochu dobré místní pivo, přišlo nemilé zjištění. Nedá se ho vypít moc a navíc se po něm člověk neopíjí. Pivo je zkrátka něco, co Češi opravdu umí a po čem se krajanovi opravdu zasteskne…

1.2 jsme obdrželi náš poslední jahodový šek a Martin ukončil svůj nejdelší pracovní poměr dosud :)

2.2 jsme vyrazili na Cape Kidnappers – kde je kolonie Terejů australských (říkají jim Gannet).

Terej australský

Běžně tito ptáci obývají skaliska uprostřed moře a toto je jediné místo, kde hnízdí na větším ostrově.  Cesta byla krásná – z jedné strany moře, z druhé barevné útesy…parádních 7km.

Terejovská kolonie byla taky skvělá – jsou to krásní, barevní a velicí ptáci a my měli štěstí, že se ještě starali o mláďata…

Běžná praxe je nechat se dovést na místo autobusem po pevnině, nebo na traktorech po pláži.

Tlusté zadky američanů veze traktor s tlustýma kolama

Která ze dvou skupin je víc "za plotem" ?

My samozřejmě vybrali nejlevnější variantu pěškobusem :) Bohužel davům turistů jsme se nevyhnuli. Ale i tak paráda. Viděli jsme různě stará mláďata a zdálo se, že pořád probíhají námluvy – dva terejové se při nich třou zobákama, jakoby se pusinkovali:) Dobrý bylo, že se mohlo jít k nim úplně blízko, takže jsme viděli i tyrkysově zelené proužky na jejich nohách. Zajímavý je, že po dospění mláďata letí spoustu km až k pobřeží Austrálie a po 5-ti letech se přeživší vracejí zase na NZ, kde se teprve rozmnožují. Někteří z nich tuto pouť dokonce opakují a nikdo neví, proč takto migrují…

Společný nepřítel: Klobouk

3.2 odpoledne nás David pozval na lov Paua mušlí. Jeli jsme s ním a s Cameronem na 40km vzdálenou, nádhernou Mangakuri beach. Projevilo se opět místní „kiváctví“. Jakmile jsme dorazili na pláž, David dal Martinovi neopren a šroubovák, Cameronovi síťku a mě se zeptal, co budu dělat… No prostě lov je tady stále záležitostí pánů a dámy pouze vaří a udržují oheň…takže jsem sklopila uši a šla se procházet po pláži a čekat, co pravěcí lovci přinesou k večeři…:) Marťas z toho byl taky vedle, protože pořád se mluvilo o tom, že my jdeme lovit paua a takže jsme očekávali, že my všichni… A ono ne… Nakonec jsem ale byla docela ráda, že jsem tam nemusela – Martin vylezl celý krvavý – omlácený od skal… Nejen že půjčený neoprén byl hrozně malý, až Marťas nemohl ani dýchat, natož se pohybovat… byly ještě dost velký vlny, moře zvířený, půjčená maska taky netěsnila ideálně a nejlepší bylo, že Marťas neobdržel potřebný pás s olovy. Tudíž bylo nemožné se ponořit, vlny si s ním pohrávaly a narážel do ostrých skal všude okolo. Paua nejsou dobře vidět a člověk se musí prohrabovat mořskou trávou asi 2m hluboko aby je našel… Konečné skóre bylo jedna nalezená paua Marťasem ku 12-ti Davidovým. Limit legálně lovených je 12,5cm a delší, což nakonec splňovala jen jedna, ale grilované Paua pak byly vrcholem našich kulinářských zážitků v Hastingsu :) Na rozdíl od jiných škeblí tvoří svalnatá noha (je tvrdá) velkou část těla černého živočicha a je skutečně velmi chutná.

4.2 byl náš balící den a všechen náš majetek se nám podařilo nacpat zpět do auta, Martin vyměnil shnilý rám okna za jiný zakoupený na vrakovišti, takže už nám do našeho pojízdného obýváku nebude zatíkat :). Večer jsme konečně vyrazili na cestu okolo NZ…

Kdyby jste někdo měl hodně času nazbyt, mrkněte na další fotky:
https://picasaweb.google.com/danicek.martin/PosledniMesicNaJahodach#