Nelson a Blenheim

Fontána v Blenheimu

18.4. Večer v Nelsonu navštěvujeme knihovnu – jen pro kontrolu mejlů. Večer absolvujeme několika-kilometrovou procházku po pláži a dojídáme přitom poslední zásoby jablek. Po konzervě fazolí se ukládáme ke spánku, ale už ve 22:00 nás vyhání hlídka – posílá nás na jediné legální místo pro "freedom camping". Již totiž začal platit zákon, který výslovně zakazuje spát v autě kdekoliv mimo vyznačená místa, nebo kempy a Nelson jej neprodleně uplatňuje v praxi. Po 22h objíždí všechna "vhodná" místa speciální hlídka, která zatím beztrestně odkazuje na legální nocoviště a tam si zapisuje poznávací značky všech aut.

V létě je tahle pláž plná Nelsoňanů a v moři se prohání wind- a kite-surfaři

19.4. Se probouzíme u hřiště – jediného místa v celém Nelsonu, kde se smí beztrestně spát v autě. Po snídani jedeme do města na internet, ale knihovna otevírá až v 10:00. Celý den až do 18:00 trávíme u internetu, píšeme příspěvky na blog, rodinám mejly a začínáme hledat práci na mléčných farmách. Hlásíme se na pozici dojičů. Většinou farmáři poskytují i ubytování, farmy jsou po celém NZ, hlavně v odlehlých oblastech. Bohužel všechny farmy nabírají nové pracovníky od 1.6. a to pouze na dobu minimálně jednoho roku. Mléčný skot na NZ celoročně pasou, celé stádo je ve stejné fázi pohlavního cyklu. (U nás se nepase vůbec a dojnice se dle fáze cyklu dělí do skupin a těm je pak míchána vhodná krmná směs.) To kvůli výnosnosti pastvin, která se v průběhu roku mění. Takže v zimě, když tráva moc neroste, všechny krávy zasuší. Bylo pozitivní, že všichni oslovení odpověděli. Ne jako u nás, kdy je to spíše vzácnost. Nicméně musíme vzdát myšlenku, že by Marťas zde získal nějaké zkušenosti z mého oboru a přemýšlíme nad jinou pracovní variantou…

Několikakilometrová promenáda podél pláže v Nelsonu (místo mulče - mušle :)

20.4. se opět probouzíme u hřiště – tentokrát už ale naposled…opět po snídani brouzdáme na internetu a hledáme práci…hledáme cokoliv… tentokrát jsme se zaměřili na vinařství v okolí. Ozval se nám Patrik – že má pro nás práci na jeden den a paní z továrny na mušle (jednalo by se o "opening mussels" kdy vybíráte z uvařených slávek "masíčka" z lastur. Mzda je úkolová a člověk dosáhne minimální mzdy až po 14ti dnech usilovného snažení se. Zkrátka musíte makat jako fretka...) – tuhle variantu jsme zavrhli. Jsme smutní, že nemáme něco na delší dobu… ale odjíždíme do vinařství, kde jsme se seznámili s Partikem, ochutnali jeho pět druhů vína a naše pojizdné nocležiště zaparkovali za krásnou malou vinicí a k večeři uzobávali Pinot Gris.

Víno bylo neuvěřitelně sladké. Tak sladké, že víc než dva malé trsy se nedali sníst. Takže Marťas snědl hned pět :-)

Patrik je původně chirurg z Ameriky, NZ navštívil jako turista, ale protože se volnočasově věnoval vinařství, odstěhoval se sem, pěstuje víno a je šťasten. Inu každý svého štěstí strůjcem...

Malá, luxusní, Patrikova vinice

21.4. Vstáváme v 6:30, snídáme a vyrážíme na vinobraní. Je to poslední den sběru na této malé (a velmi luxusní vinici) a Patrik potřebuje každou ruku navíc, aby všechno stihnul dokončit, protože od zítřka už má být nepříznivé počasí. Začali jsme sbírat Pinot Noir – jeho nejvyhlášenější odrůdu. Z hroznů jsme vybírali každou nehodící se bobuli (tedy víno s přívlastkem - výběr z bobulí). Lahev z takového výběru pak stojí min 45 NZD (cca 700Kč). Protože nestíháme, odpoledne přichází na pomoc další parta lidí a do 17.00 je všechno víno sebrané. Jen už se tolik nehledí na kvalitu odvedené práce a tak jsou lidé, kteří tu sbírají už měsíc smutní, že jejich práce přichází vniveč. Zajímavá je skladba sběračů. Kromě lidí, kteří jsou zde kvůli penězům se najdou i tací, kteří si chtějí jen zapracovat na vinici pro tu atmosféru a večer pro ně přijede limuzína. Seznámili jsme se s párem sympatických lidí, kteří pro Patrika pracují celou sezónu. Mimo jiné se dovídáme, že bydlí na odlehlém místě v minidomečku bez el. proudu a vody. Jejich snem je za vydělané peníze koupit malý karavan a být svobodní. "Je přece super mít možnost se pohnout z místa na místo a nebýt vázaný na dům." Docela se divíme tomuto pojetí a uvědomujeme si, že si více a více přejeme úplný opak. Večer jedeme do kempu, protože jsme celí ulepení od bobulí. Našli jsme příznivý motor kemp, kde jsme si dali zase po delší době teplou sprchu a užili si večeři u stolu.

Dubové sudy právě dovezené z Francie. 

Pinot gris

Jak jsme později zjistili - tohle je jedno z nejmenších vinařství na NZ

22.4. se u naší snídaně vyrojila z děr kempu různá individua… Pochopili jsme, že zde trvale živoří skupina lidí, kteří ne/pracují v okolních farmách. Někteří působí dojmem bezdomovců v karavanech, jiní spíš jako zombie. Celkově v nás toto místo vyvolává stísněné pocity a jedeme proto hned pryč – zpět do Nelsonu. 

Knihovna má ale zavřeno, proto využíváme místního online podniku „Aurora“, jejíž majitel žil 8 let v Praze – udělal nám skvělé moccacino a přátelsky se na nás culil celých 7 hodin, které jsme tam strávili. Jedeme spát ke hřišti – ale je tam plno – jeví se to jako sraz vanů… Rozvíjíme teorii o budoucnosti cestování po NZ. Jakmile budou totiž cestovatelé jako my nuceni přespávat hromadně s ostatními ve svých vanech na jednom místě jedno auto na druhém... Může to vést k formě pospolitého soužití a hromadných večírků. Takže bych se nedivil, kdyby za rok-dva psali v průvodci něco jako: "Jednoznačnou výhodou cestování po NZ ve vlastním autě je atmosféra večerů strávených na legálních nocovištích pro backpackery." Jdeme se kouknout na skatepark, kde nás mlaďoši přijali s úsměvem a snažili se předvést své nejlepší triky. Marťas se jde večer ještě projít do města, kde obdivuje kvalitu provedení místních cyklostezek. Ty nejsou na NZ příliš rozšířené, ale Nelson je vyjímka. Kromě dokonalého povrchu jsou okraje stezky lemovány zabudovanými bludičkami (LEDky, které se přes den nabíjí přes solární panýlek), při přejezdu přes silnici musí dát auto přednost a když kříží železnici, je tam závora a zábradlí, aby člověk nemusel sesedat z kola. No zkrátka komfort, jaký u nás neuvidíte.

Bludička zblízka

23.4. Přes noc hodně pršelo a ráno to pokračuje – rozhodně nám počasí nezlepšuje naši ponurou náladu. Do knihovny jsme se dostali až v 11.00, ve 13.00 zavírají – protože jsou Velikonoce. Nikdo nám nenapsal, že by nás chtěl na práci… Martin má hlad a fazole už ho přestávají bavit – proto i přes naši nepříliš příznivou finanční situaci jdeme nakupovat. Odjíždíme na Tahunannui Beach, kde jsme objevili gril – stačí zmáčknout čudlík, a už grilujete. Máme opečené brambory, lososa a rybu zvanou Red Cod. Mňam! Zvláště opečené brambory chutnají přímo božsky. To se Anežce skutečně povedlo, a tak je nám skrz výtečnou krmi o něco veseleji :-) Zdržujeme se až do večera, popíjíme čaj a krmíme kočky, kterých je tu nepočítaně. Nakonec hledáme místo na spaní. Na hřiště nemůžeme, tak hledáme nějakou vyhlídku – ta ale zřejmě v Nelsonu neexistuje a proto končíme na kopci, u silnice. Oceňujeme naší nakloněnou postel, která trochu vyrovnává nakloněnou rovinu. Celou noc lije jako z konve!

Gril u pláže a náš věrný vařič vpravo dole.

24.4. V sedm hodin už musíme opustit naše stanoviště, aby nás neodhalili hlídky a hlavně aby Anežka navštívila toalety. Ve 13.00 otevírá knihovna a my na ni skoro čekáme frontu a trávíme tam veškerý čas až do zavíračky. K večeru zase jedeme k našemu grilu, kde si užíváme novozélandských klobásek s čočkou na kyselo… :) Koček přišlo jednou tolik, než minulý večer a navíc nás svou návštěvou  poctila i skupina Němců. V noci odjíždíme na „vyhlídku“ spát.

Hmmmm, to je ale dobrota :-)

25.4. se probouzíme opět do mlhy. Kousek od grilu nacházíme toalety se sprchou (studenou), takže si po týdnu myjeme vlasy.  (Venku je 8°C, teplota vody 6°C). Marťas bohužel nezklamal a i když je podzim, našel něco jako vrbové proutky, upletl pomlázku a "tu svoju robku zbil". Je teda docela těžký udržovat tradici v místě, kde se nic takového nedělá, navíc když je úplně jiná roční doba. Neboli další aspekt proč bychom zde nechtěli žít trvale. Celý den jsme strávili v Auroře, na internetu, hledáním práce. Večer na grilu pečeme brambory a mořské plody…

26.4. Probouzíme se zase na vyhlídce (ze které není nic vidět, protože je stále mlha). U čaje, který jsme vypili na pláži jsme se rozhodli, že se vydáme objet vinice autem a zkusíme sehnat práci tak… nepodařilo se :( Jsme oba už pěkně zdeptaní… Abychom už nemuseli trávit čas na pořád stejných místech – odjíždíme do Blenheimu. Po cestě koukáme, že léto už definitivně skončilo a přichází velmi rychle zima… V knihovně v Blenheimu zjišťujeme, že nám na naše mejly ohledně práce nikdo opět neodepsal. Napadla nás spásná myšlenka, která má jméno „Woofing“. Systém ubytování a jídla za práci. Funguje to tak, že po celém Zélandu je spousta rodin, které mají malé farmy a nemůžou si dovolit platit zaměstnance. Na druhé straně je spousta lidí, kteří cestují po Zélandu a čas od času potřebují někde zakotvit, lehnout si do postele a mít možnost použít sprchu. Fungují proto internetové stránky, na kterých se můžou tyhle dvě strany spojit. Stačí najít ve Vašem okolí vhodného woofera a zavolat mu. Bohužel v okolí Blenheimu se zdálo, že žádné volné místo není… Pozdě večer ale volá jakýsi pán, že by nás možná vzali s manželkou od pátku (dnes je úterý). Konzerva fazolí a hají…

V knihovnách po celém Zélandu jsou neustále fronty...

27.4.Ráno je nám hrozná zima. Jedeme překvapivě do knihovny… (nikdy před návštěvou NZ  jsme v knihovně tolik času nestrávili!!!) Potkali jsme 2 Čechy, kterým jsme dali vizitky na Jeffa – z jabloňového sadu. Spokojenost byla na obou stranách. Roman nám poradil, abychom se koukali po backpackerech – jsou tam prý nástěnky plné pracovních nabídek… Jako první zkoušíme KIVIBUNKS – kde nám paní skutečně nabízí práci a my jí přijímáme – bohužel až od poloviny května. Navečer se jedem ohřát do Warehousu (místní Obi křížený se supermarketem…) Kupujeme gumáky, ponožky a čepice.

Fontána v parku Blenheimu, u kterého jsme strávili několik nocí...

28.4. Po snídani a nákupu odjíždíme za manželi Rose a Jeremy, kde absolvujeme náš první woofing. Jsme hrozně zvědaví, jak to bude probíhat. Přijeli jsme co nejblíže k jejich pozemku a spíme kousek u silnice, abychom ráno byli co nejdřív u nich. Večer nás kontroluje majitel pozemku. Ujišťujeme ho, že brzo ráno vypadnem. Nemá s tím problém, jen připomíná, ať nechodíme vykonávat potřebu do vinice.

Najdi 10 rozdílů řeky v blízkosti moře: 

Příliv

Odliv

Martinova betonová loď. Stěžně jsou také betonové, jako sloupy na el. dráty u nás 

Přístav v Nelsonu

hydroponicky pěstovaná rajčata (v průběhu likvidace) - tady nás taky na práci nechtěli

Bezdomovci v knihovně a jejich oblíbené puzzle

Nejen další barvy fontány na: 

https://picasaweb.google.com/108228481451089582099/NelsonABlenheim?authkey=Gv1sRgCLG-4sOj58vYpQE

Motueka a jablkové šílenství

10.4. 2011 je náš první sběračský den hrušek v  Moana Orchard (orchard – anglicky sad). Od našeho zaměstnavatele Jeffa jsme obdrželi příručku Moana Orchard Picker Handout nebo-li  jak sbírat jablka a hrušky. Dále jsme vyfasovali  bagy (vaky dokonale přizpůsobené pro sběr) a ubytování. Spali jsme v našich autech, ale mohli jsme využít příslušenství jednoho domku, ve kterém přespával Marc (pravý a nefalšovaný novozélanďan :-). Měli jsme ještě na výběr ubytovat se v domě u jiných čechů. Bylo jich tam ale 12 a dohromady měli jeden záchod a kuchyňku. Navíc jejich dům byl starý 10 let a takový desetiletý likusák už smrdí a plesniví. Náš domek byl starý rok a člověk ani nepoznal, že je v likusáku :-)

Vstali jsme v 7 a o hodinu později už jsme stáli na žebřících a plnili naše první biny (dřevěné nenaplnitelné boxy). Jeff nás samozřejmě poučil, jak hrušky trhat a průběžně nás chodil kontrolovat. Hrušně byli v sadu jedny z nejstarších stromů – tudíž spíš připomínali džungli, kterou jsme se prodírali 8 hodin. Sbírali jsme s Martinem společně, stejně jako Pepa s Deniskou a oba páry nasbírali shodně 4biny. Hrušky se sbírají obtížněji, než jablka. Jsou menší a díky jejich tvaru se jich vejde do binu víc. A taky jsou zelené, takže se hůře hledají. Navíc mají ostré pupeny, takže jsme byli pěkně doškrábaný. Přesto se Martinovi práce zamlouvala a velmi vážně zvažoval, jestli tu nezůstanem napořád :) Po pivu, cigaretě, teplé sprše, pivu a vzpružující česnečce k večeři společně usínáme u televize – kterou vidíme po půlroce :)

první naplněný bin 

dnes je po práci a my si můžeme dát zasloužené pivo :-)

11.4. Opět v 8:00 visíme na hrušních a máme v plánu zvýšit náš výkon na 5 beden. Což se nám překvapivě povedlo. Večer jedeme nakupovat – nejen jídlo, ale i pracovní oblečení – na hrušky jsou opravdu potřeba dlouhé rukávy a nohávy… Je vtipný potkávat v místním obchoďáku spoustu lidí jako my – sběračů. Pepa nám k večeři udělal smažák s bramborovou kaší – užíváme si kuchyňku :) Přistěhovali se k nám Izraelci – pár, hrající na australský nástroj didgeridoo – který si Martin zamiloval :) Ale Pepovi používali jeho pánvičku, tak z nich nebyl nadšenej. Společným rysem Izraelců je totiž ta skutečnost, že zásadně nepoužívají ani kapku oleje – a všechny pokrmy, které vaří, jsou připálené v tloušťce 1 cm na dně jakéhokoliv kuchyňského nádobí – včetně teflonové pánvičky – kterou pak směle umývají drátěnkou… Taky vaří pokaždé sami, neb se v kuchyni při jejich činnosti nedá být – celá je zahalena bílým dýmem.  Nakonec uvařili ale moc dobrou dýňovou polévku a dýňové smažené placky. Jsou fajn a my se dovídáme spoustu věcí o jejich zemi. Jako všichni mladí Izraelci (kluci i holky) – i oni museli absolvovat vojenský výcvik a rok hlídat hranice. Zvlášť šokující byla reakce Davida, když jsme si povídali o nožích a on jen tak prohodil, že nejlepší je ten vojenský, že je dobrý jak na vaření, tak na zabíjení. Zabíjení lidí samozřejmě …

David a Mohr z Izraele

12.4 už v 7:50 sbíráme jako o život. Neustále nás ale náš pan zaměstnavatel Jeff přemisťuje – takže jsme nenasbírali zhola nic. Po 14:00 nás konečně přemisťují k jabloním – což je činnost o hodně snadnější než sbírání hrušek a proto za celý den sbíráme s Martinem celých 6 binů…a jsme na sebe hrdí. Ale žádná bomba to není, pro zkušené sběrače je normální sebrat 8 binů, pro nejlepší 12. Takže jsme nebyli ani zpoloviny rychlí, jako oni.

 K večeři baštíme výborné NZ steaky, takové, jako v Čechách nejsou…

taková jablka v Čechách taky nejsou ...

13-14. Zase jedem na jabka a Marťas urazil naše nosiče na střeše.  Jeff nás umístil na nejlepší stromy. Jsou obsypané velkými červenými jablky a sbírá se všechno najednou. To není normální, většinou se sbírají nadvakrát, natřikrát. Všechno dle odrůdy. Potom nejenže se člověk víc nachodí a naleze po žebříku, ale ještě musí rozpoznávat, které ovoce je již dostatečně červené a které ještě ne… To jsme si uvědomili, že osoby se sníženým barvocitem by tuto práci vykovávat nemohly :-)

Díky nejlepším stromům v sadu se dostáváme přes minimální mzdu, ale v porovnání s ostatními jsme zoufale pomalí. Představte si, že jste dva na jednu řadu a vedle vás je na tu samou řadu jeden dědula, kterej pořád kouří trávu a on je rychlejší skoro o půl řady, než vy dva…

Taky se dovídáme, že jeden z Čechů Vašek má stejné auto, jako my, ale vyboural se, když driftoval na polní cestě (oblíbená kratochvíle vlastníků čtyřkolek). Tudíž vylepšuji interiér a dohaduji odkoupení zadních pneumatik. Zbytek auta si bere Marcův kamarád Sam. Ten slibuje pomoc s přezutím gum.

 15.4. Prší – přesně jak hlásila předpověď. A když prší, tak se sbírat nemusí. Pepa ale neváhá otestovat nově nabytou šusťákovou soupravu a vyráží za jabkama. Po prvním binu se vrací. Souprava nebyla tak nepromokavá, jak si myslel :-)

Po obědě jsme vyslali kluky, aby dali výpověď. Sady jsou totiž pravidelně stříkány proti plísním a u nás se objevila na všechnu tu chemii alergie. Bojíme se, co na to bude říkat Jeff, ale nakonec všechno prošlo v pořádku. Alergie v podobě úporné rýmy potká asi polovinu lidí. Ti zatvrzelejší to řeší například tampóny do nosu.

 Koukáme na Pupendo a začíná se nám všem pořádně stýskat po Čechách. Chystáme rozlučku se sadem (navíc je pátek – a pátek se na NZ vždycky slaví). Marc pozval do naší společné domácnosti svých asi 20 kamarádů z třídírny jablek…Popíjíme, koukáme na filmy, vaříme národní speciality – bramboráky zase vyhrávají :-)

Marc se po dvou lahvích vína (jednu vypije každý večer normálně) rozpovídává o svém životě. Ve svých 23 letech má tříletého syna – ale holka mu utekla za jiným. Je to na NZ běžný jev – svobodná matka je schopna z mateřské koupit dům, auto a zabezpečit sebe i rodinu – nejsou tak závislé na chlapech – a proto se stává, že holky mají ve dvaceti 3 děti se třema klukama. Na to se váže další běžný jev: nešťastné chlapy pak loví nešťastné evropanky (z 50% němky), které v Evropě nenašly vhodného partnera pro založení rodiny… 

Marck se synem

je veselo

tancujeme

tancujeme

je veselo

a pořád veselo

16.4. Vstáváme pozdě – šli jsme také velmi pozdě spát :-) K vzpamatování si ordinujeme filmový den, koukáme na 21 gramů, Samotáře, Speed Racera a nakonec ještě Avatara.

17.4. Pomalu balíme. Denisovci dělají štrůdl a užíváme si poslední společný den. Asi nám bude smutno…  Martin jel se Samem vyměnit pneumatiky na našem voze. Sam slíbil, že s výměnou pomůže – má k tomu prý vybavení a potřebné znalosti. Mysleli jsme, že kola sundáme, pojedeme někam k němu do garáže a že třeba bude mít takový to udělátko, co maj v pneuservisech. On ale vytáhl z auta velký kladivo a rezavou tyč a jal se do kola mlátit. Martinovi vstávaly vlasy hrůzou a navíc tahle taktika stejně Samovi nešla, takže Marťas jel stejně  další den do pneuservisu.

Mark s kamaradem, co mi "pomohl " s přezutím pneumatik

18.4. Tam se také potvrdila Martinova předtucha – že nám zlobí převodovka. Když se ptal, co by stála oprava, vysmáli se mu s tim, že tolik nemáme a že ať si seženeme jinou převodovku a že jí vymění celou… Marťas usoudil jsem, že zas tak strašně nezlobí a doufal, že nezačne zlobit víc.

Po obědě opouštíme jablkový sad a vydáváme se směr Nelson – hledat jinou práci… Naše auto je teď něco jako traktor, neb zadní kola mají větší průměr, než přední. Ničemu to ale nevadí, akorát nemůžeme zapínat náhon na všechny čtyři kola.

Něco o sbírání jablek na Zélandu:

To začíná koncem ledna (my jsme tedy nastoupili na samý závěr sezóny). Jablka se sbírají do tzv. Bagu (vaku) – který máte na břiše – vejde se do něj 20-25 kg jablek (podle toho jestli náte holčičí, nebo klučičí). Po naplnění bagu slezete ze žebříku a sypete jablka do binu (bedny), do které se vejde cca 400 kg jablek (záleží na tom v jakém sadu pracujete). Při sběru i při vysypávání bagu se musí dávat pozor, aby se Vám jablka neotloukla – pak Vám to Supervisor napíše do karty a za takový bin potlučených jablek dostanete mnohem méně zaplaceno.(Správná technika sběru je dobře vidět ve filmu Pravidla Moštárny.) Placeni jste totiž úkolově, tedy za počet binů (cena se pohybuje od 27 do 45 NZ – záleží na odrůdě jablek - tedy hlavně na jejich velikosti a barvě (zelené odrůdy se dost špatně hledají v porostu :-) My jsme dostávali 34NZD za bin.

V jabloňovém sadu jsme nasbírali za 5 dní 12 binů hrušek a 20 binů jablek. Tzn. 3,2 binu na člověka a den. Přičemž průměrně zkušený picker (trhač) jich nasbírá za den 6. Pro velmi zkušené sběrače jsou tyhle počty směšné – každý samostatně je schopný nasbírat denně 8 - 12 binů. Oproti tomu, naši izraelští přátelé, kteří byli začátečníky jako my za stejně dlouhých 5 dní nasbírali 8 binů hrušek a 16 binů jablek…takže jsme zas tak pomalí nebyli :-)

fucking pears

fucking apples

samoobslužný obchod u cesty

hele, nějaká kočka s kokosovou podprsenkou :-)

A další fotky, jež nemohly být pro svůj sexuální podtext publikovány přímo naleznete pomocí odkazu:

https://picasaweb.google.com/108228481451089582099/MotuekaAJablkoveSilenstvi02?authkey=Gv1sRgCJu56LXJ0LG0wQE

Goose Bay, Puhi Puhi, Kaikoura a Nelson

Japonská zahrada v Nelsonu

4.4. 2011 jsme si pospali a začali se připravovat na Pepovo narozeniny. Marťas vyrobil indiánské péro a Anežka vyžehlila naše sváteční oblečení :-)

A už jsme pelášili směr Kaikoura. Toto město vyniká nad ostatními kiváckými městy velkým molem. Zde kotví flotila vyhlídkových lodí, které se pravidelně vydávájí na širé moře za účelem pozorování "verlyb" a delfínů. Právě tady se totiž dno moře strmě svažuje do hlubin a díky tomu proudí mořská voda zespoda nahoru (nebo obráceně), a tak je tu hojnost planktonu a kytovci to vědí. A lidi to vědí taky a proto se na ně jezdí dívat. Je možno si vybrat, zda chcete vidět rybu z lodě, letadla, nebo vrtulníku. Taky se můžete vydat rychlým člunem za delfíny a zašnorchlovat si s nimi. Samozřejmě za nemalý peníz. Tam zakupujeme dort a svíčky a potkáváme se v kempu Goose Bay s Pepou a Deniskou se kterými strávíme příštích 14 dní – aniž jsme to ještě touhle dobou tušili. Plánujeme vaření, výlety atd. Večer jsme velmi bouřlivě oslavili narozeniny tancem, zpěvem, hudbou…až jsme vystrnadili z kempu německou rodinu.

To co zbyde po každém kivákově papundeklovém domě - pouze zděný komín...

5.4. vstáváme až kolem desáté a rozhodli jsme se pro odpočinkový den v kempu (navíc jsme nutně potřebovali užít si alespoň dvě teplé sprchy za sebou a jídlo u stolu).

6.4. rozhodli jsme se pro průzkum zdejší lachtanové zátoky… jeden Martina málem sežral…

Oni to jsou takoví chlupatý pejskové s ploutvema a směšnýma ušima. Hned by si je člověk podrbal… Jenže jakmile se přiblížíte víc, než na 2 metry, vystartuje na vás to povalující se líné stvoření rychlostí sprintera ukazujíce ostré zubáky. Bezesporu jde o zastrašovací manévr a musím říct, že funguje skvěle :-) Chtěli jsme se podívat na krásnou pláž nad Kaikourou, ale kvůli nepříznivému počasí jsme se museli přesunout do závětří – free kempu Puhi puhi. Přes noc na kopcích nad námi napadl sníh…už se asi blíží zima! 

silnice je pro všechny, i pro lachtany :-)

lachtan si prohlíží Josefa

Naše dvě hustý káry v Puhi puhi

7.4. přes noc nás zničila hrozná zima a proto ráno prcháme směrem na sever za teplem. Cestou se stavujeme ve vyhlášené „restauraci“ – je to spíš stánek na okraji Kaikoury – s mořskými plody – a hlavně nejlepšími langustami na NZ! Je na místě, kde byste ho rozhodně nehledali. Za zatáčkou, za městem… Jakoby to bylo jen pro místňáky… Ale díky tomu, že je o něm již dlouhá léta zmínka v průvodci Lonely planet, míří sem pravidelně celé autobusy. Ty jsme naštěstí nepotkali, a tak jsme si mohli užít naší první langustu – ve větru, v zimě, u silnice na lavičce:-). Musím teda říct, že to mnohem lépe vypadá, než chutná. (Říká Marťas a Anežka si dovoluje vyjíměčně nesouhlasit :-) 

Nejvyhlášenější langusta na NZ

Na spaní jsme si vybrali krásnou odlehlou pláž: Marfells Beach , kde jsme ještě týž večer vyrazili na lov Paua mušlí. Všechno nasvědčovalo tomu, že jich je tu spousty… Správná hloubka vody, ty správné řasy rostoucí tam, kde dosahuje hladina při odlivu, spousta kousků paua mušlí v písku na pláži a to hlavní – vypadalo to, že sem moc nikdo nejezdí. Denisáci ještě paua nejedli a Marťas se těšil, že jim ukáže, jak se loví a že si jich pár osmažíme. Denisa se nechala  nalákat a šla do lovu taky. Navlíkli jsme se do neoprénů, vybavili se brýlemi, šroubovákem a šlo se na věc. Hned první věc, co byla špatně – voda byla po nedávné bouřce zakalená a nešlo vidět na dno. Za další byla voda pekelně studená, foukal vítr a byly vlny. I tak jsme ale vydrželi celkem dlouho hledat, nicméně neúspěšně.

Nadšení pro lov paua mušlí nám nechybělo ...

... a byli jsme na to dva ...

... ani to ale nestačilo a my nic nenašli :-(

K večeru se Marťas s Pepou šli ještě proběhnout na kopec, by shlédli krajinu vůkol (Marťas hlavně aby se zahřál) a holky začali s večeří. Začalo ale pršet a hodně foukat. Měli jsme v autě velkou plachtu, která se dala natáhnout mezi autama, ale nejspíš bychom odletěli. Uchýlili jsme se tedy na záchodky – u pánů bylo dost místa, čisto, sucho a nefoukalo tam. A protože nepřízeň počasí pokračovala, strávili jsme v této společenské místnosti zbytek večera :-)

Všude dobře, na veřejných záchodcích nejlépe :-)

Záchodky zvenku a velmi všední krajina - moře, kopce a tak...

8.4. byl pěkný den. Už zase svítilo sluníčko, takže by mohlo být teplo. Jenže foukal megavítr a že bychom se s chutí rozeběhli zchladit do moře, tak to ani náhodou.  Jedině Anežka pořád trpí dojmem, že jsme u moře a že si ho musí užít. Takže šla a vykoupala se. No, hustá holka :-)

Ano i na NZ mají pobřežní hlídku ...

... David Hasselfoff měl zrovna dovolenou :-)

Po koupačce vyrážíme přes Seddon, Blenheim a další města projíždíme na sever do Malborough Sounds, kde chceme absolvovat nějaké menší výlety a užít si tamější vyhlášené výhledy do zátok...  (V Malborough sounds se nachází jeden z „great walks“ jménem Queen Charlote Track, kde si výhledů na tisíce zátok užijete opravdu do syta.) Už je tma, když nacházíme místo na přenocování. Jsme na vyhlídce na začátku Malrborough Sounds a těšíme se na výhled hned po ránu…

Oběd v parku města Blenheim ( v tuto chvíli netušíme, kolik obědů tady ještě s Martinem za měsíc uvaříme...)

9.4. se probouzíme a dokola nás místo výhledů obklopuje hustá mlha a vytrvalý déšť – výlety tedy odkládáme na neurčito. Nemáme už zásoby a tak zastavujeme shopovat v Nelsonu, kde navštěvujeme japonskou zahradu. Kluci se jali využít bambusu a chovali se zase jak malí.

Skok o tyči

Bambus forever

Naučili jsme se čechy spíš ignorovat, protože většinou nikdo nestojí o kontakt. Jenže Pepa je huba nevymáchaná, a proto se dává do řeči s každým. Měl štěstí – narazil na čechy, kteří ho neposlali někam, ale dokonce se zmínili, že ve vesnici Motueka hledají sběrače jablek. Nám už finance dochází a začínáme být trochu nervózní, takže tuto informaci velmi vítáme. Máme proto jasno a jsme rozhodnuti stát se na čas sběrači jablek. Pepa s Denisou se k nám přidávají, i když původně chtěli sednout na trajekt a flákat se na severním ostrově.

Fisch and Chips

A  tak se zase ptáme po práci. Odbočujeme ze silnice na každou cestu, kde je nápis “apple orchard“ a ptáme se, jestli nás chtěj. Buď mají ale plno, nebo nechtěj Pepu, protože nemá řádné pracovní povolení. Nejvíc práce vždycky dá najít někoho kompetentního. Je neděle odpoledne, všichni už mají padla a nikde ani noha. Už to chceme vzdát, ale zkoušíme ještě poslední sad. Posílají nás za Jeffem nahoru do domu. Ten právě večeří a není rád, že ho rušíme. Máme s Pepou trochu strach, že na nás poštve psi, ale nakonec se s ním bavíme asi dvě hodiny a výsledkem je práce pro nás všechny už od zítřejšího dne.

Plni překvapení z toho co se stalo a očekávání z toho co bude, usínáme zase v autech, ale už ne na parkovišti. Dokonce máme k dispozici zázemí domku, takže i teplá sprcha - jupí :-)

Písmenkový absťák doplňujeme jakoukoliv literaturou...

Odkaz na fotky naše...:

https://picasaweb.google.com/108228481451089582099/GooseBayPuhipuhi

Odkazy na fotky Denisovců…:

http://denis.rajce.idnes.cz/Z_Nelsonu_do_Kaikoury/

http://denis.rajce.idnes.cz/Z_Kaikoury_do_Motueky/