Oamaru a Dunedin

 

Baldwin street

 

28. 3. jsme se po zážitku na Moeraki kamenech vydali do města Oamaru, proslulého svými krásnými vápencovými domy. (Krásnými v Novozélandském měřítku, samozřejmě :) Kromě kamenných domů a pověsti podivínského města (je zde celkem dost umělců a kdokoliv je jinej, je v očích kiváků divnej) sídlí poblíž přístavu kolonie tučňáků. Je zde možno pozorovat tučňáky, jak se se smrákáním vrací za mladými, aby je nakrmili, ovšem za nemalý poplatek.

... a tak jsme propátrali okolí a tučňáky jsme viděli i bez placení :-)

... a bylo jich plný molo :-)

V Oamaru přišli jako první nato, že se dá hovězí maso zchladit a chlazené dovézt lodí až do Anglie. To učinilo město velmi bohatým a zbohatlíci demonstrovali své jmění stavbou domů z vápence, který získávali v nedaleké lomu. Je patrné, že se inspirovali v evropě, stejně si ale styl poněkud pozměnili. A tak i nejhezčí stavby na NZ byly hezké pouze z čelní strany a měli střechu z vlnitého plechu :-)

Bývalé nádraží a  STEAMPUNK

 

Jedna ze dvou pěkných uliček na NZ :-)

Kdo by se chtěl zbytečně piplat ...

... i se zbytkem fasády, když to stačí zepředu

29. 3. Nás ráno probudilo kolem projíždějící rypadlo a proto jsme už v časných ranních hodinách vyrazili do knihovny zjišťovat jak to vypadá s našima letenkama.  Po velmi stresujícím telefonátu Martina a letecké společnosti Korean Air jsme zjistili, že si nové letenky kupovat nemusíme a tudíž můžeme ještě několik dní cestovat namísto hektického shánění práce.  Jako zaslouženou oslavu Martin objednal 2 noci v hotelu s nefalšovanou teplou sprchou, kuchyní a postelí…

Hurá, máme letenky, hotelový pokoj ...

... a dobíjíme jak o život :-)

Vrcholem tohoto dne se stala večeře v čínské restauraci. Později jsme zjistili, že se nejspíš jedná o zážitkovou restauraci… Jakmile jsme vešli dovnitř, vyhrkla na nás hřmotná Číňanka dost neartikulovaně “takeaway or sit ?“ (v překladu : "sebou, nebo sedí?") zatímco my už seděli a čekali na lístek. Když ho přinesla, jasně nám sdělila, ať jí nezatěžujeme názvy jídel, ale vyjadřujeme svá přání pouze pomocí čísel. V restauraci hrálo nahlas rádio s nejnovějšími hity a výzdoba sestávala z umělých květin, které zřejmě pamatovaly vznik oněch kamenných budov. Marťas si dal na pití kolu, ale Anežka “lemonade“ (cironádu). Jaké překvapení, když dostala Sprite:-). Vše samozřejmě v plechovkách. Avšak naším velmi distingovaným chováním jsme obměkčili onu ráznou ženu. Nejprve jsme zpozorovali, že se ztišila hudba, i Číňanka se začala uklánět…  Nejvíc jsme jí ale dostali tím, že jsme pojídali pokrm hůlkami a né příborem. To nám nakonec pustila i tematickou hudbu.  Na závěr jsme zašli do vybrané hospody, kde jsme si slavnostně objednali první točené novozélandské pivo, abychom zjistili, že je pěkně hnusný a už navždycky se zařekli, že v anglických koloniích budeme pít jen skotskou (kterou měli výbornou).

Exkluzivní zážitek - čínská polívka

Při vstupu do našeho hotelu jsme s překvapením zjistili, že se někdo sprchuje (poznali jsme to tak, že stropem u hlavního vchodu protékaly litry vody) a zjistili jsme také, že to je normální (to podle toho, že pod stropem bylo umístěno 12 kýblů, které vodu měly zachytávat).

30. 3. se nám otevřela očka až někdy okolo osmé a my se rozhodli užít si snídani a napsat všem příbuzným, že žijeme a máme se dobře. Bohužel náš počítač získal názor, že to není potřeba a totálně zkolaboval a přes veškerou snahu se nám ho do večera nepodařilo oživit.

Místní rádio s místním hlasatelem v té proklené budce :-)

31. 3. se Marťas rozhodnul, že se musíme vrátit do města Dunedin. Tam se totiž nalézá nejstrmější ulice na světě a Anežka to před ním při první návštěvě schválně zatajila, protože se panicky bála, že by tam Marťas chtěl s naším dvacetiletým autíkem jet. Když jsme ale zjistili, že nemusíme znovu kupovat letenky a spolužák Filip Kovalovský nám napsal návod jak zachránit náš počítač, rozhodli jsme se, že je to znamení, a že si zasloužíme zážitek v podobě nejstrmější ulice.  V počátku jsme vyčkávali, zdali se někdo odváží touto ulicí vyjet až nahoru a když se to nějakým mladíkům s o poznání mladším autem podařilo, Martin byl k nezadržení. Zařadili jsme pohon na všechna 4kola a za potlesku domorodců a Anežčiného pláče jsme vyjeli nahoru i dolu. 

Nejstrmější ulice světa

To je náklon jako ...

 

 

Poté jsme rychle využili služeb prádelny, projeli Elephant rocks, kde se natáčeli scény filmu Letopisy Narnie a ve 22:15 jsme dojeli do Mt. Cook Village. Byla tma jak v pytli, my úplně mrtví, a tak jsme se ubytovali na parkovišti hned za hotelem Hermitage.  Už jsme spali na lecjakých místech a dost jich bylo nelegálních, ale hned vedle nejproslulejšího hotelu na NZ, vedle luxusních limuzín ubytovaných v tomto pětihvězdičkovém hotelu… Navíc jsme se ani nenamáhali s nějakým schováváním, takže hosté viděli z pokojů přímo na nás :-) A co se stalo další den ráno? To se dočtete v dalším vyprávění :-)

Umělecké výtvory v Oamaru

 

Další zdroj fotek překvapivě zde:

https://picasaweb.google.com/108228481451089582099/OamaruADunedin

Moeraki Boulders

27.3 jsme se probudili na Otago Peninsula u albatrosí kolonie…Podle rady německých turistů jsme neomylně zamířili k neplacené vyhlídce, kde prý za větrného počasí je víc albatrosů než kdekoliv jinde…A byli tam! Teda všichni kromě Martina o tom jsou přesvědčení! Ten neustále tvrdil, že to jsou rackové :)

I takto může vypadat úsek dálnice na NZ

V Dunedinu jsme ještě ten den navštívili jejich osmiúhelníkové náměstí, a protože prudce pršelo, rozhodli jsme se, že odpoledne strávíme v muzeu. Tam bylo narváno! Muzeum plné k prasknutí, spousta dětí, živá vystoupení místních uměleckých skupin všeho druhu a velmi interaktivní exponáty… Odešli jsme, až když se zavíralo! Mimo jiné jsme se nechali v muzeu vyfotit a potom jsme si mohli nechat vygenerovat počítačem fotku, jak budeme vypadat za 20, 40, nebo 60 let. Na výběr bylo i řada faktorů, jestli budeme po tuto dobu kouřit, vystavovat se hodně slunci, nebo jestli ztloustneme :-) Taky jsme se mohli podívat, jak bychom vypadali, kdybychom měli symetrické obličeje. Bohužel někteří z nás měli na začátku hlavu na stranu, hádejte kdo asi… Takže se simulace úplně nevyvedla. Každopádně velmi nevšední zážitek :)

Ještě ten den jsme dojeli na Sheg Point, kde se nám podařilo uvařit večeři v lachtaní společnosti. Byla to rampa pro spouštění člunů do moře a na okolních skaliscích se válelo spousta lachtanů. Žádný plot, jen skály, lachtani a my:-)

Naše privátní zoo :-)

Lach lach jéjé ... lach lach jéjé ...

Aneška lachtanící se 

  28.3 celé dopoledne pozorujeme „naše“ lachtany…(protože tam nikdo jiný není a my k nim můžem i na dva metry, tak jsou naši :-) Martin se nakonec odvážil, navlík se do neoprénu a šel si s nima zaplavat… Jednou z nejznámějších placených atrakcí na NZ je totiž plavání s delfíny. Tak proč bychom si my, nemohli zaplavat s lachtany? :-) Marťas se trochu bál, ale nakonec do kalné a studené vody vlezl. Bylo to celkem zklamání. Nejenže byla voda studená, jako led, ale i kalná natolik, že nebylo vůbec nic vidět. Lachtani se taky dost báli. Jakmile zjistili, že nejsem jeden z nich, potopili se a zmizeli daleko pryč.

Marťasova hlava a ten černej flek, to je lachtanova hlava:-)

Už od chvíle, kdy jsme přijeli na toto lachtaní místo jsme si lámali hlavu, proč je voda tak kalná… Jenom tady byla totiž voda mléčně šedomodrá a všude jinde skoroprůhledná… Po Marťasově plavání s divokou zvěří jsme pozorujíce jedince, kteří míří do vody, učinili zásadní a ne úplně pozitivní objev. Lachtani totiž chodí do moře nejen se nasytit, ale také vyprázdnit. Jejich trus je smradlavá hnědá kaše, která zabarvuje vodu v blízkosti jejich stanovišť. Moc pěkný pohled byl též na racky, kteří se zdržují v okolí a žerou ty hovna lachtanům přímo ze zadku. Vytvořili jsme i dvě krátká videa, tak neváhejte a použijte odkaz níže...

zvědavé lachtaňátko

Poo vyrážíme na Moeraki – kulaté kameny, které když se vyvalí z útesu, zabřednou v písku pláže a tam je omílaj vlny… Tyto balvany vznilky cementací jílu, bahna a vápence v písčitých usazeninách pod povrchem zemským. Potom popraskaly a dutinky vyplnily zase jiné krystaly, konkrétně kalcitu. Jsou krásný, dokonale kulatý, rozpraskaný skoro jako fotbalák a uvnitř s krystalama!!! Podle toho, jak dlouho jsou vystaveny vlnám, se buď rozpadají, nebo více a více ponořují do písku na pláži. Měli jsme štěstí, neb jsme vychytali nejlepší dobu – odliv. Jinak bychom totiž viděli z kamenů jen vršky, nebo vůbec nic a taky by se nedalo jít po pláži tam a zpět, což by nás mrzelo velmi.

Marťasův nejoblíbenější ...

Těmhle jsme říkali "dvě koule"  :-)

Tady jeden skorozapadlej... Ale my ho osvobodili :-)

Pár týdnů po naší návštěvě se tenhle kousek už povaloval ve vlnách...

Tomu říkám pěkná čepice pěny...

Krystaly kalcitu

Vnitřek balvanu, to žlutý je zase kalcit

Again the same

M+A

Takže tady odkazy na videa s lachtanama :-)

http://youtu.be/6pvgZnHeaMY

http://youtu.be/Otm-pXN4xpI

A tady opět na další obrázky :-)

https://picasaweb.google.com/108228481451089582099/Moeraki

Catlins

22.3 jsme se po náročné noci (místní „šerif“ nás vyhodil z krásného spacího místa a my se museli stěhovat, a pak byl Marťas zbytek noci náměsíčnej) vydali na sraz s Klárou a Járou – abychom s nima popovídali, obrali je o hutpasy (kartičky pro přespání v chatách zdarma) a rozloučili se. Také se nám konečně podařilo poslat balík do Čech – jehož osudová cesta byla delší než jsme si přáli. Za odměnu jsme si dopřáli první NZ kino. Původně jsme rozmýšleli, zda si koupíme film o Fiordlandu na DVD, nebo zaplatíme vstup... Nakonec jsme udělali obojí :) Po 16té hodině jsme dokázali vyrazit na další cestu a to směrem Manapouri k jezeru odkud jsme chtěli vyrazit na další – delší výlet k „Modrému jezeru“. Ubytovali jsme se u jezera Monowai a večer nás přišel navštívit Čech – Jonáš, který měl svůj vůz zaparkovaný o pár metrů dál. Vypadalo to, že se zdrží jen na pár minut, ale nakonec jsme příjemně popovídali až do ranních hodin.

23.3 jsme nakonec nevyrazili na výlet a rozhodli se, že si užijeme trochu romantiky u jezera. Přijel Jonáš i s Martinkou, chvíli jsme okukovali a chválili své domečky na kolečkách. Srovnávání dvacet let starého teréňáka o dost starší toyoty bylo dost zajímavé. Nakonec my jim záviděli o dost více místa uvnitř a oni nám vysoký podvozek. Potom jsme si  vyměnili si dary :) a rozloučili jsme se. Když Jonáš s Martinkou odjížděli, takřka nebyli vidět za tím černým dýmem z jejich výfuku a my byli rádi, že z našeho nic nekouří. Marťas vyrazil na pstruhy a hádejte, kolik jich zase chytil :) …

24.3 se Anežka probudila s divným pocitem a otevřela složku s letenkami, přestože Marťas byl hluboce přesvědčený, že letíme až v říjnu. Letenka byla na 24.3 v 10:15!!! Je celkem jasné, že jsme to nestihli… Ale rozhodli jsme se o pokus záchranné akce a vyrazili směr Invercagill – nejjižnější velké město Nového Zélandu, kde je internet :) Tak se počala pětidenní etapa, během které nám nebylo úplně veselo. Anežka byla právem naštvaná na Marťase, že prošustroval 50 tisíc. Ten zase nemohl dělat nic jiného, než psát maily a volat všude možně..
Nakonec jsme stihli ještě ten den dojet na pláž, kterou nám doporučili Pepa s Denisou – Monkey Island! Krásná pláž, západ slunce a žádní turisté…:)

25.3 Jsme se pokusili vyřešit letenky, ale hold jsme na odpověď na naše maily museli čekat do dalšího dne… Moc nám to nešlo, ale snažili jsme si užít Catlins – nejjižnější oblast Nového Zélandu, která se nenachází v itineráři většiny návštěvníků Nového Zélandu. Větrem ošlehané pobřeží, pastviny, hustá neprůchodná buš a majáky…

První naší zastávkou byl maják z roku 1884 (v roce 1881 došlo v těchto místech k největší civilní námořní katastrofě v dějinách NZ) na Waipapa Point. 

Největší atrakcí pro nás jsou ale lvouni novozélandští (někdo říká hookerovi) – naši první lvouni vůbec. Jsou to takový obří (až 400kg) lachtani s hřívou, k nimž není radno se přibližovat na méně jak 10 metrů…(Což samozřejmě Marťas nevydržel).

Schválně hádejte kterej z nich je samec ...

Pak nás čekal Fossil forest – zkamenělý les, jehož stáří se odhaduje asi na 160 milionů let a než ho „pokáceli“ sběrači suvenýrů, byl považován za jeden z nejzachovalejších na světě. Poblíž je také oblíbená kolonie tučňáků žlutookých. Oblíbená je proto, že se nemusí platit a navíc se k tučňákovi můžete přiblížit poměrně blízko. Jedno zatoulané žlutooko si to nakráčelo přímo pod schodiště, takže jsme asi byli víc překvapení my, než on…

Na Porpoise Bay jsme si uvařili oběd a netrpělivě jsme vyhlíželi delfíny a velryby, kterých je tu prý tolik, že je spíš náhoda je nespatřit…nespatřili jsme je :) Zato jsme objevili skvělou pláž na spaní a nikde nikdo…

26.3 Jsme opět pokračovali v mailovém dialogu s nejistým výsledkem - máme letenky, nebo je nemáme? Navíc už třetím dnem prší – takže není kam spěchat – jeskyně, které chceme navštívit mají otevřeno až po 13hodině (všechno se tady řídí podle odlivu a přílivu)…Cathedral Caves byly nakonec moc pěkným zážitkem – i přesto, že to spíš byly dvě díry ve skále, než jeskyně.

Poslední zastávkou v Catlins byl Nugget Point – místo, kde se PRÝ hodně opírá sluníčko…To jsme sice neviděli, ale užili jsme si krásnou cestu na maják a všude okolo vřískající lachtany :) (Teď už víme rozdíl mezi lachtany a tuleni – ale řekneme Vám ho až příště :)

Nugget point

Nugget Point

Zde na jihu jsme také poprvé viděli zvláštní druh řas. Řasy byly obrovský, držely se "nohou" skály, byly jako z gumy (pružný  dost pevný) a uvnitř "listů" byly bublinky se vzduchem. Zvláštní bylo, pozorovat shluky těchto rostlin, jak jsou zmítány vlnama. Vypadaly, jako chapadla nějaký chobotnice. Téměř všude na plážích tady v Catlins jsme je vídali hnijící na písku. Marťas si ale pochopitelně raději hrál s čerstvými kusy. Těch byl všude dostatek, ale díky jejich ohromné pevnosti, nebylo možné si vybraný kousek utrhnout. I "llist" o průměru 2cm tak pružil, že sem ho musel odřezat. Pak jsem ho chtěl vozit v autě místo tažného lana, ale Anežka mi to, nevim proč, nedovolila... Každopádně řase tady říkají bull kepl (býčí chaluha) a je to rod Durvillaea. Kromě toho, že to někdo i jí, vyřezávají si ze stonků místní balónky, které pak skáčou jako hopsakoule :-)

 

Nevim, na co je ta věc na střeše, ale líbí se mi...

A na závěr úryvek místní architektury a kultury bydlení:

Lovec - Klasika I.

Bordelář - Klasika II.

Sběratel konviček...

Umělec...

Angličan - Klasika III.

Všudypřítomná trampolína...:)

A tady zase o něco více vydařených snímků pořízených naším profesionálním náčiním :-)

https://picasaweb.google.com/108228481451089582099/Catlins