New Zealand: ledna 2013

Fontána v Blenheimu

18.4. Večer v Nelsonu navštěvujeme knihovnu – jen pro kontrolu mejlů. Večer absolvujeme několika-kilometrovou procházku po pláži a dojídáme přitom poslední zásoby jablek. Po konzervě fazolí se ukládáme ke spánku, ale už ve 22:00 nás vyhání hlídka – posílá nás na jediné legální místo pro "freedom camping". Již totiž začal platit zákon, který výslovně zakazuje spát v autě kdekoliv mimo vyznačená místa, nebo kempy a Nelson jej neprodleně uplatňuje v praxi. Po 22h objíždí všechna "vhodná" místa speciální hlídka, která zatím beztrestně odkazuje na legální nocoviště a tam si zapisuje poznávací značky všech aut.

V létě je tahle pláž plná Nelsoňanů a v moři se prohání wind- a kite-surfaři

19.4. Se probouzíme u hřiště – jediného místa v celém Nelsonu, kde se smí beztrestně spát v autě. Po snídani jedeme do města na internet, ale knihovna otevírá až v 10:00. Celý den až do 18:00 trávíme u internetu, píšeme příspěvky na blog, rodinám mejly a začínáme hledat práci na mléčných farmách. Hlásíme se na pozici dojičů. Většinou farmáři poskytují i ubytování, farmy jsou po celém NZ, hlavně v odlehlých oblastech. Bohužel všechny farmy nabírají nové pracovníky od 1.6. a to pouze na dobu minimálně jednoho roku. Mléčný skot na NZ celoročně pasou, celé stádo je ve stejné fázi pohlavního cyklu. (U nás se nepase vůbec a dojnice se dle fáze cyklu dělí do skupin a těm je pak míchána vhodná krmná směs.) To kvůli výnosnosti pastvin, která se v průběhu roku mění. Takže v zimě, když tráva moc neroste, všechny krávy zasuší. Bylo pozitivní, že všichni oslovení odpověděli. Ne jako u nás, kdy je to spíše vzácnost. Nicméně musíme vzdát myšlenku, že by Marťas zde získal nějaké zkušenosti z mého oboru a přemýšlíme nad jinou pracovní variantou…

Několikakilometrová promenáda podél pláže v Nelsonu (místo mulče - mušle :)

20.4. se opět probouzíme u hřiště – tentokrát už ale naposled…opět po snídani brouzdáme na internetu a hledáme práci…hledáme cokoliv… tentokrát jsme se zaměřili na vinařství v okolí. Ozval se nám Patrik – že má pro nás práci na jeden den a paní z továrny na mušle (jednalo by se o "opening mussels" kdy vybíráte z uvařených slávek "masíčka" z lastur. Mzda je úkolová a člověk dosáhne minimální mzdy až po 14ti dnech usilovného snažení se. Zkrátka musíte makat jako fretka...) – tuhle variantu jsme zavrhli. Jsme smutní, že nemáme něco na delší dobu… ale odjíždíme do vinařství, kde jsme se seznámili s Partikem, ochutnali jeho pět druhů vína a naše pojizdné nocležiště zaparkovali za krásnou malou vinicí a k večeři uzobávali Pinot Gris.

Víno bylo neuvěřitelně sladké. Tak sladké, že víc než dva malé trsy se nedali sníst. Takže Marťas snědl hned pět :-)

Patrik je původně chirurg z Ameriky, NZ navštívil jako turista, ale protože se volnočasově věnoval vinařství, odstěhoval se sem, pěstuje víno a je šťasten. Inu každý svého štěstí strůjcem...

Malá, luxusní, Patrikova vinice

21.4. Vstáváme v 6:30, snídáme a vyrážíme na vinobraní. Je to poslední den sběru na této malé (a velmi luxusní vinici) a Patrik potřebuje každou ruku navíc, aby všechno stihnul dokončit, protože od zítřka už má být nepříznivé počasí. Začali jsme sbírat Pinot Noir – jeho nejvyhlášenější odrůdu. Z hroznů jsme vybírali každou nehodící se bobuli (tedy víno s přívlastkem - výběr z bobulí). Lahev z takového výběru pak stojí min 45 NZD (cca 700Kč). Protože nestíháme, odpoledne přichází na pomoc další parta lidí a do 17.00 je všechno víno sebrané. Jen už se tolik nehledí na kvalitu odvedené práce a tak jsou lidé, kteří tu sbírají už měsíc smutní, že jejich práce přichází vniveč. Zajímavá je skladba sběračů. Kromě lidí, kteří jsou zde kvůli penězům se najdou i tací, kteří si chtějí jen zapracovat na vinici pro tu atmosféru a večer pro ně přijede limuzína. Seznámili jsme se s párem sympatických lidí, kteří pro Patrika pracují celou sezónu. Mimo jiné se dovídáme, že bydlí na odlehlém místě v minidomečku bez el. proudu a vody. Jejich snem je za vydělané peníze koupit malý karavan a být svobodní. "Je přece super mít možnost se pohnout z místa na místo a nebýt vázaný na dům." Docela se divíme tomuto pojetí a uvědomujeme si, že si více a více přejeme úplný opak. Večer jedeme do kempu, protože jsme celí ulepení od bobulí. Našli jsme příznivý motor kemp, kde jsme si dali zase po delší době teplou sprchu a užili si večeři u stolu.

Dubové sudy právě dovezené z Francie.

Pinot gris

Jak jsme později zjistili - tohle je jedno z nejmenších vinařství na NZ

22.4. se u naší snídaně vyrojila z děr kempu různá individua… Pochopili jsme, že zde trvale živoří skupina lidí, kteří ne/pracují v okolních farmách. Někteří působí dojmem bezdomovců v karavanech, jiní spíš jako zombie. Celkově v nás toto místo vyvolává stísněné pocity a jedeme proto hned pryč – zpět do Nelsonu.

Knihovna má ale zavřeno, proto využíváme místního online podniku „Aurora“, jejíž majitel žil 8 let v Praze – udělal nám skvělé moccacino a přátelsky se na nás culil celých 7 hodin, které jsme tam strávili. Jedeme spát ke hřišti – ale je tam plno – jeví se to jako sraz vanů… Rozvíjíme teorii o budoucnosti cestování po NZ. Jakmile budou totiž cestovatelé jako my nuceni přespávat hromadně s ostatními ve svých vanech na jednom místě jedno auto na druhém... Může to vést k formě pospolitého soužití a hromadných večírků. Takže bych se nedivil, kdyby za rok-dva psali v průvodci něco jako: "Jednoznačnou výhodou cestování po NZ ve vlastním autě je atmosféra večerů strávených na legálních nocovištích pro backpackery." Jdeme se kouknout na skatepark, kde nás mlaďoši přijali s úsměvem a snažili se předvést své nejlepší triky. Marťas se jde večer ještě projít do města, kde obdivuje kvalitu provedení místních cyklostezek. Ty nejsou na NZ příliš rozšířené, ale Nelson je vyjímka. Kromě dokonalého povrchu jsou okraje stezky lemovány zabudovanými bludičkami (LEDky, které se přes den nabíjí přes solární panýlek), při přejezdu přes silnici musí dát auto přednost a když kříží železnici, je tam závora a zábradlí, aby člověk nemusel sesedat z kola. No zkrátka komfort, jaký u nás neuvidíte.

Bludička zblízka

23.4. Přes noc hodně pršelo a ráno to pokračuje – rozhodně nám počasí nezlepšuje naši ponurou náladu. Do knihovny jsme se dostali až v 11.00, ve 13.00 zavírají – protože jsou Velikonoce. Nikdo nám nenapsal, že by nás chtěl na práci… Martin má hlad a fazole už ho přestávají bavit – proto i přes naši nepříliš příznivou finanční situaci jdeme nakupovat. Odjíždíme na Tahunannui Beach, kde jsme objevili gril – stačí zmáčknout čudlík, a už grilujete. Máme opečené brambory, lososa a rybu zvanou Red Cod. Mňam! Zvláště opečené brambory chutnají přímo božsky. To se Anežce skutečně povedlo, a tak je nám skrz výtečnou krmi o něco veseleji :-) Zdržujeme se až do večera, popíjíme čaj a krmíme kočky, kterých je tu nepočítaně. Nakonec hledáme místo na spaní. Na hřiště nemůžeme, tak hledáme nějakou vyhlídku – ta ale zřejmě v Nelsonu neexistuje a proto končíme na kopci, u silnice. Oceňujeme naší nakloněnou postel, která trochu vyrovnává nakloněnou rovinu. Celou noc lije jako z konve!

Gril u pláže a náš věrný vařič vpravo dole.

24.4. V sedm hodin už musíme opustit naše stanoviště, aby nás neodhalili hlídky a hlavně aby Anežka navštívila toalety. Ve 13.00 otevírá knihovna a my na ni skoro čekáme frontu a trávíme tam veškerý čas až do zavíračky. K večeru zase jedeme k našemu grilu, kde si užíváme novozélandských klobásek s čočkou na kyselo… :) Koček přišlo jednou tolik, než minulý večer a navíc nás svou návštěvou poctila i skupina Němců. V noci odjíždíme na „vyhlídku“ spát.

Hmmmm, to je ale dobrota :-)

25.4. se probouzíme opět do mlhy. Kousek od grilu nacházíme toalety se sprchou (studenou), takže si po týdnu myjeme vlasy. (Venku je 8°C, teplota vody 6°C). Marťas bohužel nezklamal a i když je podzim, našel něco jako vrbové proutky, upletl pomlázku a "tu svoju robku zbil". Je teda docela těžký udržovat tradici v místě, kde se nic takového nedělá, navíc když je úplně jiná roční doba. Neboli další aspekt proč bychom zde nechtěli žít trvale. Celý den jsme strávili v Auroře, na internetu, hledáním práce. Večer na grilu pečeme brambory a mořské plody…

26.4. Probouzíme se zase na vyhlídce (ze které není nic vidět, protože je stále mlha). U čaje, který jsme vypili na pláži jsme se rozhodli, že se vydáme objet vinice autem a zkusíme sehnat práci tak… nepodařilo se :( Jsme oba už pěkně zdeptaní… Abychom už nemuseli trávit čas na pořád stejných místech – odjíždíme do Blenheimu. Po cestě koukáme, že léto už definitivně skončilo a přichází velmi rychle zima… V knihovně v Blenheimu zjišťujeme, že nám na naše mejly ohledně práce nikdo opět neodepsal. Napadla nás spásná myšlenka, která má jméno „Woofing“. Systém ubytování a jídla za práci. Funguje to tak, že po celém Zélandu je spousta rodin, které mají malé farmy a nemůžou si dovolit platit zaměstnance. Na druhé straně je spousta lidí, kteří cestují po Zélandu a čas od času potřebují někde zakotvit, lehnout si do postele a mít možnost použít sprchu. Fungují proto internetové stránky, na kterých se můžou tyhle dvě strany spojit. Stačí najít ve Vašem okolí vhodného woofera a zavolat mu. Bohužel v okolí Blenheimu se zdálo, že žádné volné místo není… Pozdě večer ale volá jakýsi pán, že by nás možná vzali s manželkou od pátku (dnes je úterý). Konzerva fazolí a hají…

V knihovnách po celém Zélandu jsou neustále fronty...

27.4.Ráno je nám hrozná zima. Jedeme překvapivě do knihovny… (nikdy před návštěvou NZ jsme v knihovně tolik času nestrávili!!!) Potkali jsme 2 Čechy, kterým jsme dali vizitky na Jeffa – z jabloňového sadu. Spokojenost byla na obou stranách. Roman nám poradil, abychom se koukali po backpackerech – jsou tam prý nástěnky plné pracovních nabídek… Jako první zkoušíme KIVIBUNKS – kde nám paní skutečně nabízí práci a my jí přijímáme – bohužel až od poloviny května. Navečer se jedem ohřát do Warehousu (místní Obi křížený se supermarketem…) Kupujeme gumáky, ponožky a čepice.

Fontána v parku Blenheimu, u kterého jsme strávili několik nocí...

28.4. Po snídani a nákupu odjíždíme za manželi Rose a Jeremy, kde absolvujeme náš první woofing. Jsme hrozně zvědaví, jak to bude probíhat. Přijeli jsme co nejblíže k jejich pozemku a spíme kousek u silnice, abychom ráno byli co nejdřív u nich. Večer nás kontroluje majitel pozemku. Ujišťujeme ho, že brzo ráno vypadnem. Nemá s tím problém, jen připomíná, ať nechodíme vykonávat potřebu do vinice.

Najdi 10 rozdílů řeky v blízkosti moře: