New Zealand: 2013

14.5. po rychlém odjezdu od Réného a Leonie (kteří byli velmi zvláštní) se zastavujeme na několika místech a ptáme se na práci (např. Swamp backpackers atd…) Po porovnání s naší současnou nabídkou od Kivibunks (ubytování levnější a práce téměř jistá) raději směřujeme tam. V tuto roční dobu (je zima) je celkově méně pracovních příležitostí. Vinaři jako jedni z mála potřebují sezónní pracovníky v zimě, proto se sem všichni sjíždějí. Je těsně před začátkem pruningové sezóny a většinou se jen dozvídáme něco ve smyslu: Pojďte k nám do ubytovny bydlet, zprostředkovávatelé (kontraktoři) sem v sezóně chodí a hledají pracovníky. Nikdo vám tedy nedá jistotu práce a podmínky bydlení jsou též nejisté. Nicolette (žena, která nás minule zapisovala do seznamu svých budoucích zaměstnanců) si nás pamatuje, což je dobré znamení :) Ubytováváme se v Central Lodge – v hotýlku tvořeného několika likusáky, celkem honosného jména, ale trochu horší kvality pokojů. Jak se později dozvídáme, soustavu těchto tří ubytoven vlastní malá asiatka Kim, která má na tuto vinařskou sezónu poprvé s Nicolette smlouvu o ubytování pro pracovníky. Náš pokoj je trochu tmavší a po „koberci“ se tu procházel pravděpodobně kdekdo, nicméně máme teplou sprchu a čistou kuchyň. Což je víc, než jsme za poslední půlrok kdy měli. Slíbená cena za pokoj se trochu lišila od ceny, kterou nám sdělila Kim, ale Nicolette na ní zamrkala a dohodla nám cenu nižší :-) Navíc máme pokoj jen pro sebe, což se později jevila jako velká výhoda.

Celou první noc se ze sousedství ozývala velmi hlučná party (do 4 do rána) a dalším důvodem pro nevyspání byla matrace. Postel byla vlastně palanda s dvěma extrémně měkkými matracemi na sobě! Je to na NZ standart, neb přesně tak se spí i v Anglii a Novozélanďané jsou vlastně jen přestěhovaní Angličané. Výsledkem však je, že postel je měkká tak, že vlastně ležíte v sedě, zaboření zadkem až na dno. (okamžitě přemýšlíme nad nějakou výztuží…:)

Jelikož hlasitá párty se pravidelně opakuje, jde se Marťas zeptat do sousedního domu, jestli by s tím

nešlo něco udělat. Překvapením je, že za hluk může až další soused, resp. párty v garáži. Sousedka už jich má taky dost a radí, abychom v případě potřeby volali “Silent Patrol“. Ne policajti, ale speciální hlídka pro udržování nočního klidu! Přišlo nám nefér hned využívat nějaký šikanátory. Marťas se tedy vydává za zdejší omladinou. V garáži biliard, venku sud s hořícím dřevem, všude spousta prázdných lahví od chlastu, je cítit tráva ve vzduchu. Když zmerčí, že Marťas jde k nim, měří si ho pohledem. Prvnímu z nich říká, že chce mluvit s majitelem. Když se objeví ve dveřích pořízek asi o dvě hlavy větší a 100kg těžší všichni zmlknou a čekají co bude. Pořízek má naváto a dělá ramena, co že jako tady Marťas chce. Marťas vypráví, že bydlíme za plotem, pracujeme na vinici a vstáváme brzo a jestli by nemohli třeba v deset skončit s hudbou. Marťas: "Čekám, že mi jí natáhne a já se skácím a možná se už neprobudím… Místo toho však s drsňáckejma gestama říká, že teda dohodnuto a že v 22h přestanou. Já poděkoval a odešel. Nevěděl jsem, jestli mě vnímal a když, jak dlouho si bude pamatovat, co slíbil."

Nejenže ten večer skončila párty v dohodnutý čas, ale bylo tomu tak po celé další 3 měsíce!

15.5. Ráno se probouzíme v 9:00 a začínáme se seznamovat s ostatními (přibývajícími) obyvateli domu. Většinou se jedná o asiaty a proto není snadné si zapamatovat ani obličeje ani jména…po třetím Kej, Mej, Juj, Juji, Suji a Kaji to vzdáváme. Dalším problémem je, že většinou neumí moc anglicky a na všechno kývou a říkají yes… budeme na ně asi volat hej ty – protože jakmile se převlečou ze svých původních triček, nejsme schopni přiřadit jediné jméno. Odpoledne trávíme nakupováním zásob a zabydlováním.

16.5. Vyplňujeme potřetí ty samé papíry o práci a jsme z toho zase trochu nervózní. Mimo jiné zjišťujeme, že budeme muset zakoupit nářadí v hodnotě asi 500 NZD každý, což je pro nás velká čára přes napjatý rozpočet. Navíc první tři dny práce jsou počítány jako „trénink“ a nebudou proto placeny. Ale už asi není kam couvnout, zbývá jen doufat, že to celé nebude jeden velký poděl – z toho máme strach nejvíc…

17.5. Práce ještě nezačala – nervozitu si jdeme vybít do bazénu. Bazénová hala je vskutku zvláštní – neustále vypadá jako v rekonstrukci, šatny jsou miniatruní a všichni lidé chodí k bazénu se svými špinavými gumáky. Nicméně jsme si to užili: voda 28°C, 25m délka a relativně málo lidí. Po nákupu a loupežném přepadení místního sběrného dvora (kde hledáme něco na vyztužení naší postele). Nakonec nacházíme vcelku zachovalou OSB desku potřebných rozměrů. Bojíme se, že deska je na cizím pozemku a někomu patří. Proto čekáme do setmění a potom vyrážíme naším autem, nakládáme desku a mizíme :-) Po drobné úpravě velikosti (s autem jsme koupili i pilu a ta se teď hodí) aplikujeme zpevňovací prvek a konečně se dá na posteli vcelku snesitelně ležet :-)

18.5. Stále čekáme na práci a přitom sledujeme Futuramu. Martin si vyzvedává své nové pracovní náčiní a zítra zřejmě poprvé nastupuje do práce. Nářadí je kvalitní ze Švýcarska. Je lehké a asi nic lepšího ani neexistuje. Součástí jsou i brousítka – diamond sharpener. Bohužel podle toho stojí.

19.5. Martinův první pracovní den. V 7:30 jsme vyráželi na vinici. Tam nám Dan (asiat s jizvami po beďarech) vysvětlil postup. Nejprve si člověk projde řadu a zvedne si dráty. Tím si usnadní pozdější strhávání. Potom se vrací a kytku po kytce stříhá. Jde o to, zanechat na rostlině letošní výhony, které vyrůstají ze správného místa a jsou správně orientovány. Neboli “pruning“. Vhodné také je nastříhat si loňské výhony. Další činnost se jmenuje “stripping“. Znamená to, že se strhají všechny výhony, krom těch, které mají zůstat. Naši instruktoři dbali především na vhodnost vybraných výhonů s tím, že rychlost příjde později. Jako jedinému se Martinovi podařilo dokončit dvě řady. To bylo sice žalostně málo, ale přesto se vrátil na pokoj jako vítěz :-)

20.5. První Anežky pracovní den. Zdá se to být poměrně snadná práce. Martin včera prostříhával staré víno a nechával na každé rostlině 4 nejsilnější šlahouny. Z těch pak Anežka musí druhý den vybrat (dle umístění, tloušťky, délky apod.) 2 nejvhodnější a ty přivázat k drátům, nataženým mezi rostlinami. Zbylé dva se pak zakrátí na tzv. špačky (které se pak využijí další rok). (během dalších tří měsíců na vinici zjišťujeme, že postup a počet šlahounů se může různě modifikovat, a podle komplikovanosti rostlin se pak odvíjí naše mzda). Asiati jak se zdá se na tuto práci moc nehodí – jsou velmi pomalí a moc nechápou, co mají dělat. To trochu znervózňuje naše supervizory – a vypadá to, že k placeným dnům bude ještě dlouhá cesta.

21. Probudili jsme se do pěkného dne a jdeme koupit pracovní rukavice, bez kterých se pravděpodobně příští tři měsíce neobejdeme. (Postupem času kupujeme nové rukavice co 14dní.) Cestou jsme potkali jednu z našich spolubydlících, plačící s tím, že se dozvěděla, že dle smlouvy nemáme nárok na minimální mzdu a budeme placeni úkolově od začátku (což je pro nás, kteří se teprve zaučujeme) katastrofa. Martin se rozčílil a chtěl okamžitě Kiwibunks i Nicolette opustit a hledat něco jiného. S čímž Anežka nesouhlasila a chtěla vyčkat, jak se situace vyvine. Celý večer o tom diskutujeme…

22.5. máme nedělní volno a jdeme si trochu projít Blenheim. Je krásný den. Kolem řeky je tu krásná trasa nejen pro cyklisty. Řeka je opět nechutně čistá a Marťas pořád civí do vody, jestli neuvidí pstruhy. Kvetou tu Cally a Mimóza. Našli jsme i několik ořechovníků, ale jde nejspíš o plané stromy, protože vlašáky nikde nenacházíme :-(

23.5. Vstáváme v 6:30, fofrem snídáme a naposledy jedeme na cvičnou vinici. Cestou auto s Anežkou (řízené Japonkou) zabloudilo. Abychom zítra mohli být placeni, musíme dodělat všechny rostliny na cvičné louce – pracujeme tedy až do tmy – a „domů“ se vracíme až kolem 21:00. Martin mezitím uvařil těstoviny.

24.5. První pracovní – placený den Anežky i Martina! Jedeme až za Seddon – asi ½ hodiny cesty rychlou jízdou. Vinařství je obrovské – kam oko dohlédne všude vinice z jedné strany obklopené zasněženými horami, z druhé strany oceánem – velmi zvláštní, ale krásná krajina!!! Začínáme až kolem 8:30, Bill – Anežky supervizor ukazuje, co a jak a ta si pak bere první řadu. Po 2 hodinách práce přichází hlavní supervizor (Japonec) a zjišťuje, že všichni wrapeři (včetně Anežky) obtáčí šlahouny kolem drátů na druhou stranu – všechno se musí předělat!!!

25.5. V 6:30 už snídáme. Yui (Japonka se kterou jezdí Anežka) už je připravená v autě. Přestože jsme jedni z nejrychlejších (Martin u pruningu a Anežka u wrapování) nejsme schopni se přehoupnout ani přes minimální mzdu. Původně jsme si mysleli, že si tady vyděláme na cestu do Thajska, ale nevypadá to tak… :( Neustále myslíme na knížku Pravidla moštárny, kde ti najatí černoši pracovali do sedření kůže – a my jsme na tom teď úplně stejně… Večer připravujeme oběd na zítra (abychom se co nejméně zdržovali při práci) a jdeme brzo spát.

26.5. Venku prší – a my proto nepracujeme… Japonka Yui, která vozí i Anežku má od začátku rozbité topení v autě. Proto pokaždé musí jet s otevřenými okýnky, aby se jí tolik nemlžilo přední sklo. Vyjíždí se za rozbřesku a přes noc je kolem -5°C, takže nic moc. Taky má pekelně sjetý gumy, a tak se Marťas s Yui vydává sehnat nějaké lepší obutí a pokusit se udělat něco s tím topením (hlavně má strach o zdraví a bezpečnost Agnes). Měli štěstí, podařilo se obojí, za dobrou cenu, a Yui je velmi vděčná.

27.5. Začíná být hrozná zima a k tomu prší. Máme promočené oblečení durch z pravé strany – od oceánu totiž fouká silný vítr… Jsme oba vyčerpaní a usínáme už před 21:00…

28.5. Máme oba pocit, že začínáme konečně zrychlovat…

29.5. Dospáváme únavu, snídáme, pereme a dokupujeme zásoby jídla na příští týden. Anežka dostala nádhernou Callu od řeky (rostou jich tam spousty!!!) Užíváme si film a červené víno, hrozně nás bolí ruce a záda.

Jsme placeni po týdnech. Přesto, že se snažíme být co nejrychlejší, nedosáhli jsme ani minimální (13$) mzdy na NZ. Tu nám tedy nakonec Kiwibunks zaplatilo a my zůstali… Pokud by tak neučinili, jednali by v rozporu se zdejšími předpisy. Došlo nám, že asi schválně říkali, že dostaneme zaplaceno jen za kytky, který opravdu uděláme, aby nás motivovali k většímu úsilí. Čím rychlejší budeme, tím méně nám budou muset doplácet do minimální mzdy. Tato strategie byla účinná jen zčásti, neb člověk snadno propadne beznaději při představě, že dře celý den, jako kůň na vinici a nedostane ani minimálku… Taky se ukázalo, jaký kdo je, ostatně jako pokaždé když skupinu lidí postihne nějaká krize.

Týdenní skóre:

* (cena za jednu rostlinu je u pruningu závislá na tom, jak stará je rostlina – na tom je závislá tloušťka a počet šlahounů, které na ní pruner – Martin - musí nechat)

31.5. Začínáme si zvykat na vstávání. Přišel nám balík od Hládi a my společně čteme dopis. Rozepsal se moc pěkně a je znát, že zrovna čte Spalovače mrtvol – Saška je v dopise velmi nebeská :) Vystavujeme jeho fotku s otcem na noční stolek (žádné jiné fotky sebou nemáme) a začítáme se do Masaryka, kterého jsme od něj dostali.

1.6. Vstáváme v 6:25 unavení. Práce je opravdu těžká a peněz z toho není tolik, kolik jsme si mysleli. Navíc dnes zaměstnavatelé vyhodili první holku – byla moc pomalá… Martin jako každý večer ostří oboje nůžky… Ne každý zvládá tuto činnost, přestože každému to bylo ukázáno několikrát. Postupem času se tak stávájí nůžky některých tupějšími a tupějšími. Pochopitelně se tím práce stává namáhavější. Jistým stupněm zánětu šlach trpěl každý, někdo musel na čas i přestat pracovat.

*( u wraperů je cena za jednu rostlinu závislá na stáří, ale současně také na odrůdě – např. Pinot noir má slabší šlahouny - je snadnější je obtočit kolem drátu = menší cena, Savignon blanc je křehčí a má silnější šlahouny – snadněji s lámou – práce je s nimi pomalejší = vyšší cena atd…)

5.6. Máme zasloužené nedělní volno. Nakupujeme a internetujeme. Naše nová německá spolubydlící začala ve 22:00 vařit večeři pro „všechny“. Češi však zváni nejsou…

6. 6. máme volno. Nový Zéland slaví narozeniny anglické královny! (Ale nikdy nezkoušejte říct Novozélanďanovi, že je Angličan!!!) Němka opět vaří pro všechny, kromě Čechů…

10. 6. nás znovu přepadají chmurné myšlenky. Jsme hrozně vyčerpaní, bez peněz (to co vyděláme, padá na nájem a jídlo) a přemýšlíme, co s námi bude. Zjistili jsme, že jedna z našich spolubydlících (je jinak velmi zvláštní Američanka) umí krásně zpívat. Donutili jsme ji pak předzpívávat na vinici a mezi těma kopcema se to krásně neslo… Odpoledne začalo hrozně pršet, takže jsme nemohli pracovat celý den.

11. 6. pracujeme jen do 15:00. Odpoledne konverzujeme s Yui – Japonkou, pro kterou je angličtina hrozná překážka, ale jinak je to sympatická holka a japonský vlasy jsou jak koňský žíně!!! :)

12. 6. si užíváme volna. Uklízíme a nakupujeme. V obchodě potkáváme Čechy… ještě tu nejsou dlouho… a tak nechytli zélandský optimismus… Pokaždé když potkáme nějakého neaklimatizovaného Čecha, přestáváme se těšit dom… Marťas udělal všem holkám v Central Lodge kytky a Anežka vaří ostošest…

13.6. V noci Anežku škrábalo v krku tak, že nemohla spát. Nejde tedy do práce. Večer po 19:00 má oslavu narozenin Isabella – Němka z vedlejšího domu, veselá milá holka. Dlouho jsme nepobyli a šli jsme spát.

14.6. Marťas přemluvil Anežku ať zůstane ještě marodit. Ta poslouchá Cimrmany…

15.6. A. pořád leží – poslouchá Werichovo pohádky a Malýho prince – je milý slyšet češtinu. Marťas se vrací z práce hrozně unavený…vypadá to, že taky zalehne…

16.6. Přišla na kontrolu Nicolette – jestli A. nesimuluje. Naštěstí ve chvíli, kdy se Anežka opravdu poctivě potila s termoforem v posteli. Když to viděla, uvařila pak silnou polívku a nakoupila nějaký léky. Byla milá. Přibyli nám dva noví Češi – ale dlouho se nezdrží – mají namířeno do Christchurche – kde se po zemětřesení ještě nevzpamatovali a potřebují stavaře…

17.6. Už Marťasovi není vůbec dobře – ale ještě vstal do práce. Anežka mezi spánkem a sledováním pohádek peče dort. (Místní „čoklit kejk“ :) Guillermo – Urugvayec se málem rozplakal když kousek dostal. Je mu 25, ale po mamince se mu stýská jak dětem na táboře.

18.6. jsme všichni vstali do práce, ale kvůli dešti jsme zase rychle zalezli do postelí. Udělali jsme si filnový den. Mimo jiné jsme hromadně koukali na Neda Kellyho. Film o australském hrdinovi (zřejmě jeden z mála, co mají), kterého oběsili v 25ti letech.

23.6. Prší a my si naivně mysleli, že nebudeme pracovat. Venku je taková zima, že ani ovce mezi vinicemi se nedívají na východ slunce a jsou někde zalezlé. Pracovali jsme celý den v dešti, jsme promočení a zmrzlí. V domě, kde bydlíme, přibyli další pracovníci, takže na nás ani nezbyla teplá voda na sprchu…

24.6. Doděláváme poslední nasmlouvané části vinice mezi Kiwibunks a majiteli celého Yealands (2. Největší vinařství na NZ). Marťas je už od úterý (21.6.) v posteli a marodí s chřipkou. Anežka se vrací až někdy kolem 20:00

25.6. Pracujeme oba. Anežka se přemístila na nové místo. Je to menší vinice, ještě dál – asi 10km za farmou Rose a Jeremyho, kde jsme woofovali. První dvě hodiny ráno byla taková zima, že Anežka při utahování šlahounů na drát necítila ruce. Prsty od druhého článku byly úplně nepohyblivé. Večer pořádáme rozlučku s Ji – nenápadná, rychlá holka.

26.6. Odpočíváme. Klasický nedělní program – úklid, nákup, internet. Nahlížíme do deníku Yui – naší oblíbené Japonky. Ty znaky jsou kouzelný – a navíc mají Smajlíka se šikmýma očima!!!!

30.6. Do 12:00 je na všem jinovatka – nedá se pořádně pracovat – jsme zkřehlí jako preclíci. Yui – Japonka dostala poslední řadu, kde chybělo celkem 40 rostlin, které se jí ale počítaly. Měla takovou radost!!! Celkově tady máme všichni radost z každé maličkosti – když je teplo, když neprší, když dostanete dobrou řadu, když si večer lehnete do teplé postele a když Vám chybí nějaká rostlina v řadě… :) Cestou zpět z vinice nás děsí ty neuvěřitelný lány, které nás ještě čekají – nebo někoho jiného…

1.7. Už několikátý den jsme ve vinařství Serendeti – malé vinařství, kde je dlouho stín a několik hodin čekáte na to, až slunce překročí cypřišový plot a rozehřeje jinovatku na drátech.

2.7. Poslední den na Serendeti – zůstalo nás tu jen 5 nejrychlejších a pro každýho průměrně 550 rostlin, které dnes musíme dodělat. Anežka udělala 600, nejrychlejší wraperka Juka (Japonsko) 680…je tady už třetí sezónu a jde jí to od ruky… Yui má dneska narozeniny. Připravili jsme jí české chlebíčky a všichni ostatní spolubydlící taky něco.

3.7. Zasloužená neděle. Jdeme hromadně do kina. Marťas prosadil Transformers. Je to strašný!!! Odpoledne už rutina – úklid, nákup, praní…

4.7. Vracíme se na Yealands. Čtyřšlahounové kytky (nejkomplikovanější záležitost), které jsou velmi křehké (Savignon blanc). Přibyl nám jeden spolubydlící – z Chile. Nerozumí dobře anglicky, ale má pořád dobrou náladu.

5.7. Nová spolubydlící – ale pravděpodobně jen na chvíli – Češka – Radka. Je na NZ chvíli a hned první měsíc se jí rozbilo auto. Byla celkem na dně… Guillermo upekl výbornej kávovej dort… večeříme všichni společně.

6.7. S Marťasem večer vaříme čočku (španělsky Lentechos – jak nám prozradil Guillermo) Snažíme se rychle, než přijde Němka – která po nás tu kuchyň málem zapálila…nakonec shořelo jen několik utěrek :)

7.7. Cestou na vinici je po dlouhý době jasno a my si užíváme krásný východ slunce. Po večeři padáme do postele v 19:30!!! Ať se zeptáte jakéhokoliv Chilana, Španěla, Uruguayce, Mexičana nebo Paraguayce co mu na NZ nejvíc chybí řekne, že maminka!!!

8.7. Snídaně před cestou na vinici se stává velmi zajímavou sociologickou sondou – Sebastian (Francouz) si vesele dává zmrzlinu a Sebastian (Němec) biomüsli s mlékem :) Přešli jsme na Pinot noir – dvoušlahounový, ale nějaký spálený takže se snadno lámou. Produktivita se snížila u všech tak o 1/3.

9.7. Dnes nepracujeme. K snídani si užíváme Martinův čerstvě upečený chleba s míchanými vajíčky. Navštívili jsme nový zeleninový obchod (ve staré benzinové pumpě). Koupili jsme luxusní mandarinky a tamarilla – vše o hodně levnější než v supermarketu Countdown. Večer se účastníme rozlučky s Huy jui – Korejkou, která byla opravdu milá a přátelská na rozdíl od většiny ostatních Asiatů, které jsme dosud potkali. Němka vyrobila bramborový salát, my jsme uklohnili knedlíky a Fon (Thajvanec) domácí nudle. Dohromady se nás sešlo asi 35 lidí.

Absence možnosti koupit zde normální chleba dohnala Marťase k činu. Nastudoval pár receptů, trochu si je poupravil dle nabídky surovin a šlo se na věc. Od té doby jsme pekli chleba 2x týdně a měli ho k obědu. Téměř nikdo si nedá větší pauzu na oběd než 10 min. To je krom přestávek na záchod jediný čas, kdy člověk nepracuje. Za krátko se Marťasův chleba hodně podobá chlebu z Čech. Všichni jsou zvědaví a po ochutnání závidí, že něco takového se v Čechách dá běžně koupit. To včetně Britů, Američanů a všech asiatů. Není nám jasné, proč se všude dělá jen ten hnusnej tousťák, když evidentně náš chleba je lepší… :)

Taky jsme zde nesehnali bujón do polévky. Resp. sehnali, ale dobrý vývar jsme nevyrobili. Začali jsme tedy vařit kuřecí vývar ze surovin. Byla to paráda dát si po tolika měsících dobrou polévku. Začínáme se těšit domů na pořádné jídlo a pivo.

Marťas krom toho, že sní na oběd hutný chleba a celý den žužlá čokoládu (300g za den), Anežka vaří megavečeře, není den, kdy by nespořádal aspoň jednu konzervu fazolí, většinou ale dvě. Energetický výdej zdá se být stejně větší, než příjem.

10.7. Ráno snídáme skvělé mandarinky. Martin vaří polívku. Anežka probírá počítač Daphné (Holanďanky) a vybírá filmy a hudbu, která by se nám mohla líbit.

11.7. Vstáváme do práce, ale brzo přišla Pegan (Malayka), že se dnes kvůli dešti nepracuje. Zalézáme zpět do svých děr.

16.7. Od úterý už zase pracujeme – a budeme pracovat i zítra – což je neděle. Sešlo se nás večer asi 20 lidí na jídlo. Udělali jsme si piknik na zemi.

17.7. Naštěstí pracujeme jen 4 hodiny. Po práci jde Martin na ryby s klukama. Anežka mezitím samovolně nakoupila (její první jízda naším obřím autem ve městě)!!! Martin se vrací kolem 19:00 s Kahawaiem – výborná ryba!!! S bramborovou kaší jsme si opravdu pochutnali.

Kluci chodí na ryby k ústí řeky do moře. Bylo to první mořské rybaření a hned úspěch – vypadá to, že rybařit na moři je daleko snazší, než v řece. :-)

Většina kluků z Marťasovi party bydlí v druhé ubytovně. Postupně se celkem přátelíme. Je zajímavý sledovat různá nářečí. Jinak mluví Brit, Skot, Američan z Texasu, Kanaďan… Srandovní je, když si povídají mezi sebou – přepínat mezi různými nářečími, to byl mazec.

20.7. Jsme unavení. Ve středu to na nás většinou padá – vyhlídka dalších tří pracovních dnů a bolavé ruce z těch tří předchozích. Martin si něco udělal s palcem a navíc mu z jednotvárné práce zarůstá na jedné ruce nehet. Vypadá to na doktora.

21.7. Odjeli jsme do vinic, pracovali 20 minut, vydatně zmokli, pak se schovali na 10 minut do auta, 5 minut pracovali - zmokli totálně a odjeli domů. Hromadně v domečku všichni koukáme na filmy. Kim (majitelka hostelu) nám sem chce nacpat další 2 lidi. Už teď je nás tu v domě pro dvanáct lidí šestnáct a večer není teplá voda.

22.7. Stávkujeme!!! Kluci co pracovali ve městě (druhá skupina prunerů, co nepracuje na Yealandu) se vzbouřili. Už týden se nedostali přes minimální mzdu. Dan (supervizor) byl dost překvapenej – ale snažil se situaci srovnat. Martin zůstal doma – protože ho bolí ten zarůstající nehet. Dopoledne jsme jeli do nemocnice – tam nám řekli, že když nejsme rezidenti (Novozélanďané) nemáme nárok na ošetření. Odjeli jsme a domluvili se s Nicollete, aby nás objednala k doktorovi. U něj jsme už za vstup do čekárny zaplatili 70 $. Následně se pan doktor rýpal tupejma nůžkama třepotajícíma se rukama ve tmavé místnosti v Martinovo prstu. Ten si to pak raději zoperoval doma sám…

23.7. Pokračuje stávka a my si užíváme volna. Martin jde na ryby. Ale tentokrát pořádně vymrznul a nic nechytil. Řešíme technickou našeho milého Mitshubishi L300. Přesto, že má krásných 350 000 km najeto jezdí celkem spolehlivě… jen nás cestou na jih trefil kamínek do předního skla – takže ho musíme vyměnit. I když je tento úraz pro zdejší auta velmi častý, povinné ručení zde není, a tak se pojišťovny nepředhánějí ve službách. Použité sklo se nám taky sehnat nepodařilo, naštěstí nám v jednom servisu udělali cenu :-) Jinak bychom technickou nedostali a auto později neprodali…Večer hromadně vaříme a piknikujeme v obýváku.

25.7. Dohodli jsme se supervizorama, že Anežka může pracovat na stejných řadách, co před ní „zprunil“ Marťas. Je totiž obrovskej rozdíl v tom, jak pruneři pracují. Někteří nechávají víc šlahounů, než by měli, někdo dokonce občas nějakou rostlinu vynechá… to pak wrapery hrozně zpomaluje…

30.7. Odjíždí Němka – v našem domečku pořádáme rozlučku, společně s Fonovo narozeninama… schází se asi 50 lidí… Fone, Sebastian a Guillermo nacvičili taneční vystoupení :) Lori zazpívala. Guillermo s Jonasem vypili asi lahev vodky a staly se z nich roztomilé neřízené střely… odvedli jsme je ještě do Kiwibunks housu na garážovou party, kde jsme nakonec skejsli do 2 do rána. Pak jsme zjistili, že se nám ztratil Jonas a do tří jsme ho hledali. Když jsme se vrátili do domečku, bylo už mrtvo…

6.7. se k nám na domeček přistěhovala Vanessa, Miguel a Marcello – všichni z Jižní Ameriky a všichni moc příjemní. Popovídali jsme a popili. Alex (USA) přinesla víno, které prý pila Kate a William na svatební hostině – nevěříme jí to ! :) Vůbec celý NZ žije touhle svatbou – neexistuje časopis, který by si dovolil dát na titulní stránku někoho jiného, kiváci si vypráví o každém detailu Katiných šatů i několik hodin, pečou se dorty ve tvaru Kate, na dostihy se nosí klobouky alá královna matka atd…

8.8. Jsme mrtví. Bolí nás všechny klouby na rukou. Nejhorší je zápěstí, ani ortézy co jsme si nakoupili nepomáhají. Každý večer se snažíme ruce rozhejbat v teplé vodě. V noci se klepeme svalovou horečkou…

Vůbec poslední dva měsíce se v noci dost potíme, člověk čeká, že bude nemocen, ale ráno je všechno ok. A další noc to samý…

Uvědomujeme si další aspekt náročné fyzické práce. Člověk má čistou hlavu. A to doslova. Vůbec nemáte čas ani energii zabývat se čímkoliv krom aktuálních potřeb. Večerní sprcha, najedení a ulehnutí do postele je velmi slastná záležitost. Uvědomujeme si, že pracující dělník je vlastně šťastný tvor a shodujeme se, že tento životní styl patří k těm lepším. Tušíme, že se nám bude paradoxně i stýskat.

10.8. nás čeká poslední den v Yealands – druhé největší vinařství na NZ. Strávili jsme tady hodně času – bude zvláštní stříhat tady poslední rostlinu… Ryan (supervizor) domluvil wraperům ochutnávku . Nejlepší byl zřejmě Savignon blanc – koupili jsme tři láhve.

11.8. Začínáme pracovat ve “městě“ - v menších vinicích kolem Blenheimu. Ryan Anežce nabrousil nůžky tak, že to Martin musel doma tři hodiny přebrušovat a zakázal Anežce dávat nůžky z ruky, nedejbože nechat je někoho “brousit“… Vrátil se domů dost naštvanej. Začali pracovat s ostatníma klukama z města a zjistil, že jsou nebetičně líní – a stávka, kterou zorganizovali vlastně neměla smysl, protože oni si opravdu hodinovou mzdu nezaslouží…

12.8. Prší a my zůstáváme doma. Odjíždí Vanessa a Marcello – do města – budou hledat ve Wellingtonu nějakou méně náročnou práci. Miguel zůstal. Celkově už je nás na domečku málo – 6.

15.8. Čeká nás poslední pracovní týden a pak se vypravujeme směrem k Aucklandu a domů do Čr. Dneska jsme skončili už ve 14:30 protože začalo sněžit!!! Poprvé za 15 let v Blenheimu!!! Celé město je na nohou a informace se šíří i ve večerním zpravodajství !!! Malajci, kteří vidí sníh poprvé v životě tancujou bosky mezi vločkami, chytají je do pusy a odpoledne jedou na kopec, kde je souvislá 5cm vrstva – staví svého prvního sněhuláka v životě:-)

16.8. Zase jsme zmokli jako myši… Martin vypadá nemocně. Večer jsme se zastavili za Nicollete, aby věděla že v sobotu pracujeme naposled. Byla smutná – byli jsme její nejrychlejší nováčci. Říkala, že už příští rok nebude zaměstnávat nezkušené prunery a wrapery – jsou kvůli některým v mínusu 5000 NZD.

17.8. Ráno bylo všude bílo od námrazy – rostliny praskaly pod rukama a ruce jsme měli všichni zmrzlé až na kost. Jsme v menším vinařství poblíž města – majitel vinice se pochlubil svých zrenovovaným cadilacem z roku 54.

19.8. Poslední dlouhej den na vinici ( v sobotu už budeme jen dodělávat zbytky) Martinovi nebylo dobře, tak se nechal odvést do postele už v 11 dopoledne.

Vinice ve “městě“ – jsou menší a Kivibunks si nasmlouvali s majiteli lepší ceny. Navíc jsou někde i celkem staré kytky. To je nejlepší práce, protože není vyžadováno přesné provedení a cena je vysoká. Přesto “stávkující“ kluci nejsou schopni vydělat ani tady. Jediný správný myšlenkový proud pro takovou práci je nebýt nikdy spokojen se svým výkonem a každý den se snažit být lepší a lepší. Dost tomu napomáhá soutěživost mezi ostatními. Bylo škoda končit. Když jsme zrovna začali vydělávat, ale víza nám delší práci neumožňovala.

V průběhu jsme slyšeli, jak to chodí jinde. Nářadí sice půjčují, ale je těžké a tupé. Začátečníci vůbec nepruní, ale nechávají je akorát stripovat, což se prostě nedá vydržet déle jak týden. To ale kontraktorům nevadí, protože ví, že nové lidi seženou snadno. Pruning taky není brnkačka, ale je to jiný pohyb a musí se u toho přemýšlet, takže se to prostřídá a jde to. Závěrem lze jen dodat, že po těchto třech měsících je z Marťase poprvé a asi naposled pořádnej svalovec :-)

20.8. Poslední pracovní den – pouhé dvě hodiny práce a pak další 4 hodiny loučení a focení. Zvláštní pocit, že jste něco dělali tři měsíce, každej den 8 – 12 hodin a pak už asi nikdy v životě!!! Večer máme rozlučkovou párty. Přišlo hodně lidí, vyměnili jsme spoustu adres, od Yui jsme dostali obálku s překvapením (směli jsme jí rozbalit až po odjezdu (plakala, když jsme odjížděli) a šli spát nad ránem.

21. ráno rychlá snídaně a pak balení – zpět všechno do auta. Koupili jsme si lístky na ferry ve 14:00… směr sever…